Srpen 2007

Rozmazlení kluci

Vlastimil Marek

Lásku a hranice, to potřebují děti, a hlavně kluci, ze všeho nejvíce... Neustále potvrzovanou emoční stabilitu (dnes jsi sice rozbil sousedům mičudou okno a já tě za to musím potrestat tím, že ti dám o cenu zaskleného okna míň na kapesném, ale jsi náš syn a máme tě moc rádi) pak nenaruší sem tam nějaký ten trest. Psychologové a učitelé velmi dobře z praxe vědí, že přílišný „liberalismus“ škodí. Rozmazlené dítě se pak nudí a z nudy klidně rozbíjí své hračky. Zkusím uvést některé hlavní příčiny tohoto pro nás všechny neblahého stavu.

Všechno to začíná u porodu. Chlapečci porození císařským řezem nebo traumatickým porodem (psychika rodičky bývá v běžné porodnici narušována řadou vlastně zbytečných věcí, jevů a událostí, porod se často zastaví a nastoupí vítěz, lékař – většinou muž, a operuje). Nejsou-li první vteřiny, minuty a hodiny stráveny v bezpečí na bříšku maminky, stále se vyvíjející mozek je negativně, na celý život, ovlivněn stresovými hormony. Není-li si ani v dospělosti, natož v pubertě, jist sám sebou, musí si muž „jistotu“ vlastní identity dodávat a neustále ověřovat například členstvím v partě, ve straně, pitím alkoholu, braním drog, nebo, v té nejběžnější formě, popíráním všeho, co vyznávají jeho rodiče.

Holčičky jsou, jen evoluce ví proč, odolnější, emočně stabilnější. „Ženské mozky zpracovávají emoce odlišně než mozky mužů, činí tak jinými systémy, jiným způsobem. Podle mne z toho plyne jediné,“ tvrdí dr. Koukolík, „ženy a muži jsou dvě odlišné větve stejného stromu. Ale bude trvat ještě další neurčenou dobu, než to většině lidí dojde.“

Nedorozumění, pramenící z odlišných potřeb kluků a děvčat, ovšem pokračují i ve škole. Jak se kluci dnes mají dovědět, jak vypadá a koná skutečný muž-hrdina? S kým se mají identifikovat? Jediní hrdinové, které dnes a denně vídají, nejsou ani učitelé, ani otcové (i ti již byli vychováváni a vzděláváni spíše ženami, učitelkami), ale přeplácení sportovci, v médiích oslavovaní zloději, lupiči, různí ti rambové, gangsteři a zabijáci z amerických akčních filmů. Být mužem pro ně tedy většinou znamená ničit a zabíjet.

Paní učitelky ovšem (jak jsem se přesvědčil na nedávném přednáškovém turné pro pedagogy po severní Moravě) dodnes netuší, že muži jsou jiní než ženy, a zvláště že chlapci jsou jiní než holčičky. Mužské tělo vyžaduje něco zcela jiného než ženské. Žena je například na povrchu celého těla desetkrát citlivější než muž. Kluci ale potřebují padat, kopat, otloukat si holeně (třeba při fotbalu), prát se – jejich kosti se potřebují zocelit. Tak jako si štěně nemůže pomoci a musí, aby si posílilo zdravý vývoj zubů, kousat a kousat. Když tedy kluk na školní chodbě spadne, nebolí ho to zdaleka tak, jak si představuje paní učitelka, která pak takovému klukovi „v zájmu jeho zdraví“ zakáže běhat po chodbách. Jenže běhat je základní přirozeností štěňat i kluků!

Nejvíc ovšem tihle a jiní kluci nerozumí ženskému myšlení. Jsou neustále vystresovaní: „Radši bych den co den inkasoval přímé rány od otce než ten nepřímý způsob, kterým se mnou zacházela máma. Nikdy jsem nevěděl, co mi vlastně říká, odkud přijde trest, jak moc je rozčilená, nebo jestli s tím můžu vůbec něco dělat,“ prohlásil jeden takový nedávný puberťák.

Našim klukům a mužům chybí i nějaký přechod ze světa dětství do světa dospělosti. Současná společnost totiž dospívajícím klukům nenabízí žádné iniciační rituály, a tak nikdy nedospějí ve skutečné muže. „Iniciace vždy vyžadovala onen kluky a muži tak žádaný fyzický výkon a bolest a výdrž. Nikdy to nebylo jen slovní (slohové) cvičení nebo diskuse ve skupině.“ Právě tohle je podle Američana Richarda Rohra (Adamův návrat, Vyšehrad 2005) „Achilleovou patou současného psychologického, konverzačního modelu osvícení.“ Tento původně františkán, který posledních dvacet let vede mužské iniciační rituály, také tvrdí: „Těm nejzdravějším lidem, které znám, se dostávalo od rodičů kombinace podmíněné a nepodmíněné lásky. Mnohé ženy, změkčilí muži a současná humanistická kultura tomu nerozumí. Muž potřebuje mužskou lásku a zasloužit si ji, odpracovat, vybojovat. Pro muže láska nefunguje, pokud je rozdávána příliš lacino, rychle a snadno.“

Někteří dnešní mladí jsou prostě rozmazlení kluci, kteří se nudí, a tak rozbíjejí své hračky. Události na předměstích Paříže na podzim roku 2005 to potvrdily tím nejexemplárnějším způsobem. Francie je nejen podle mne již desítky let k přistěhovalcům až příliš liberální. První arabští a černošští přistěhovalci dostali byty a v relativním dostatku zestárli a vychovali potomky. Ti se sice narodili již jako Francouzi, nikdy neměli hlad, mohli chodit do škol, ale dnes, jak dodává nejznámější francouzský sociolog Alain Tourain, „nechtějí na společnosti nic měnit, chtějí pouze ničit a rozbíjet.“ Tihle mladíci nekradli, neloupili, jen zapalovali auta… A ne náhodou i školy. „Škola je ve Francii instituce řízená státem a ten se chová jako laskavý diktátor – jen on ví, jak nejlépe vychovávat. Učitelé sami se chovají jako bozi, nemají nad sebou autoritu,“ stěžuje si i americká matka žijící v Paříži.

On přílišný liberalismus škodí i v našem dospělém světě, a jak trefně a originálně ve své knize (Spasení těla, MF 2005) naznačuje Stanislav Komárek, nepoučení muži, kterým se nikdy nedostalo iniciace, odjakživa utíkali od svých vztahových problémů, nesrozumitelných žen či tchýní: „Mnozí vědci či intelektuálové budí svým životem, během něhož v laboratořích či studovnách pracují v ponuré píli na věcech, jež často nenesou ani zisk, ani slávu, spíše dojem pokání, kompenzujícího nějaký rodinný dluh. Vědecké pracoviště čímsi nápadně připomíná buddhistický klášter.“

Přitom jak zvládnout pubertu chlapců vědí již tisíce let právě například v buddhistických klášterech celého asijského světa a v rámci kurzů různých forem asijských bojových umění (ideální je například aikido, což je striktně sebeobranné umění) pár posledních desítek let i u nás v Evropě. Existovaly a existují kultury, ve kterých z každého rozjíveného a neposedného kluka dokáží vychovat soucitného, tolerantního, ale zároveň i moudrého, rozhodnutí schopného „dalajlamu“.

Že ženy dělají muže, věděli moudří odjakživa. Jen ovšem pokud mužům dovolí stát se muži mužským způsobem. „Pro dnešní muže jsou rodiny, církve, ale i školy územím, kde se nudí. Jak rádi by se učili být muži – ale spíše pomocí přímých úderů, akce, pohybu a ritualizovaného chování než pomocí přednášek, sdílení a slov popisujících jejich city,“ dodává Richard Rohr a uvádí dva další aspekty, jejichž absence či nedostatek se projevily i na předměstích Paříže. Především spiritualitu. „Myslím, že aby byl muž moudrý, musí v sobě mít nějaký prvek spirituality. Protože všechny vyšší disciplíny modlitby, kontemplace a meditace ukazují člověku, jak zastavit mysl.“ On sám v téhle souvislosti cituje Viktora Frankla: „Prodej svou chytrost a místo ní si kup úžas!“

Svou roli hraje samozřejmě i potlačená sexualita. „I přes všechny Bachovy mše, barokní kostely, kadidla a ornáty děláme pořád ze svého náboženství spíš moralistickou než mystickou radost. Jestliže náboženství v sobě neintegruje a neoceňuje tu část muže, která je smyslná, rozkošnická a erotická, nabírá křivých a destruktivních směrů… Proč produkujeme tolik lidí s fyzickými závislostmi? Proč je naší hlavní starostí hledání a konzum rozkoše a luxusu? Když ve svém životě vědomě vyhledávám určitou míru živočišného pohodlí, zjišťuji, že mě to uspokojuje, ale zároveň nikdy neuspokojí.“

Shrňme to: rozmazlení kluci současnosti (od těch v Paříži až po ty ve vládách, hospodách a na stadionech) prostě jen neměli ty správné porody, hranice, učitele, vzory a rituály. Paradoxní i nadějné je zjištění, že dokud se tohoto jejich problému neujmou jejich ženy – matky a učitelky, sami kluci a muži nemají šanci se změnit. Nemají dnes hlad, ale ani šanci dospět ve skutečné muže – a tak si prostě hrají. A rozbíjejí hračky.

Jednou z těch hraček je ovšem svět sám o sobě.

P.S.: „Vy jste to přece dokázal, integrovat se, jaký byl váš recept,“ zeptal se Jaroslav Formánek černošského soudce, který právě odsoudil několik pařížských mladíků za zapalování aut a škol. Soudce potáhl z cigarety a zamyšleně prohodil: „Měl jsem hodné, ale přísné rodiče.“

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)