Srpen 2007

Sterilní výchova

Vlastimil Marek

Škoda že se s těmi lidmi již nestýkám a netuším, kde a jak bydlí a žijí. Mám na mysli desítky žen, které mne před dvaceti lety peskovaly, vždy když jsem nechal své dcery válet se na špinavém pískovišti a neodháněl jsem každého voříška, který se přiběhl pozdravit. Škoda že nemohu vidět tváře sestřiček a laborantek z různých oddělení jedné polikliniky, ve které má bývalá žena tehdy pracovala a které mi vnucovaly „sterilní“ výchovu: nařizovaly, kolikrát denně mám dcery koupat, co všechno nesmí jíst z „rukou“ (ani rohlík na ulici) a neustále něco dezinfikovaly. Škoda že je neuvidím, jak čtou další a další články o tom, že jejich snahy držet děti (a sebe) v pokud možno nejsterilnějším prostředí jsou jedním velkým a dalším omylem „lékařské a pedagogické“ vědy.

Kbelíky selského rozumu na vás, vyznavači sterilní výchovy.

Jedna studie z Austrálie zjistila, že když mají malé děti větší kontakt s domácími mazlíčky, tedy kočkami a pejsky, nehrozí jim vyšší výskyt průjmů, jak donedávna tvrdili dětští lékaři a všechny vyznavačky „sterilní“ výchovy.

Tým lékařů z Univerzity v Cincinnati v USA zase v rámci pětileté studie zjistil, že děti, které v prvním roce života přicházejí do častého styku s vysokou hladinou endotoxinů (bakteriální kontaminací) a současně se stýkají s více psy, mají vyšší naději, že nebudou mít žádné dýchací problémy. Tedy děti z rodin, kde alespoň jeden člen je alergik.

Endotoxiny jsou přirozenou součástí prostředí, produkují je patogeny (nemoci způsobující mikroorganismy, jako například bakterie), a vyskytují se často ve střevech a výkalech. Tedy například v těch psích hovínkách, která jsme s dcerami občas museli z onoho pískoviště lopatičkami odstranit. Ukázalo se, že naše těla jsou od počátku, evolučně, naprogramována na odpověď (na nějaký i třeba negativní podnět zvenčí), a když jsou tyhle reakce (díky nedostatku podnětů, třeba v rámci přílišné hygieny) vypnuty, vede to k alergiím.

Tak dámy, zopakujte si se mnou: častý kontakt malých dětí se psy a kočkami nevede ani u dětí alergiků k nárůstu rizika vzniku alergie. Právě naopak. Právě tak to ovšem platí v přehnané snaze o úklid (v některých rodinách a u některých maminek jde spíše o sterilitu) dětského pokoje. Zvláště chlapečků. Dítě nechápe, proč by si mělo uklidit hračky, když si s nimi zítra zase bude hrát. Kluci nechápou, proč by měli přerušovat tak napínavou hru jen proto, aby si „uklidili“. Naopak, dámy, do kamene byste si měly nechat vytesat větu: „Bordel v bytě, šťastné dítě!“

Přehnané snahy rodičů vnutit dětem jejich názory na čistotu, zdraví a vzdělání (či budoucí povolání) vedou k neurózám a vývojovým poruchám. V Británii vyšla kniha „Šílenství moderních rodin“ (napsaly Meg Sanders a Annie Ashworth), která definuje tři základní „šílenství“: máma helikoptéra (která neustále krouží kolem svého miláčka a nikdy ho nepustí z dohledu), rodiče trenéři (kteří stojí u bazénu se stopkami nebo u kurtu s tréninkovým blokem) a matka ekoložka (která porodila doma a servíruje zásadně biodynamický falafel s organickou houbovou paštikou). Pisatelky zjistily, že Britové žijí v neustálém strachu, úzkostech a pocitech viny za to, že třeba něco dělají špatně.

To jsou paradoxy, že? Teď se navíc ukázalo, že příčinou zubního kazu u dětí (který je jakousi infekcí, zapříčiněnou bakterií, streptokokem mutans), tedy „dárkyněmi“ streptokoku jsou příliš obětavé maminky. Ve snaze ochránit své dítě před nějakou tím bacilem foukají do jídla, olizují lžičku nebo dudlík, který spadl na zem. Matka ho olízne, aby zabránila infekci, ale tím na dítě přenese bakterie způsobující zubní kaz.

Knih se stále se měnícími návody na to, co dělat, které jsou vyvráceny informacemi z dalších knih o tom, co dělat jinak, rodičovské jistotě a selskému rozumu ani u nás nepřidávají. Podobně tak paní učitelky, které již třetí a další generaci školáků zakazují běhat po chodbách (a padat a válet se po zemi) přispěly k nárůstu počtu mladých mužů, kteří ještě v pětačtyřiceti bydlí u své maminky, jež jim vaří a pere. A udržuje (i co se týká navázání vztahu s druhým pohlavím) „sterilní“ výchovu.

Benediktýn bratr Steindl-Rast kdysi napsal, že když nám svět připadá absurdní, je to proto, že jsme k němu „hluší“. Ab surdus totiž znamená latinsky absolutně hluchý. Jsme hluší k přirozeným věcem a jevům kolem nás (nechali jsme se zblbnout reklamou výrobců všech těch krémů, vodiček, mýdel, šamponů a následně léků a mastiček na alergie na šampony, a vydavatelů knih plných takových i onakých rad, jak vychovat šampiona). Neumíme naslouchat ani sobě, svému tělu, svému „selskému rozumu“, natož pak přirozeným potřebám svých dětí. I na nás se podepsala snaha o sterilní výchovu (a mám na mysli i spartakiádní a prvomájové průvody či hodiny tělocviků v sevřeném šiku).

Takže znovu: kočičí a psí chlupy jsou zdravé! Bordel v bytě, šťastné dítě!

A soudní a normální čtenáři samozřejmě vědí, že poněkud přeháním, ale to jen proto, aby to s tou sterilitou nepřeháněly maminky a učitelky.

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)