Srpen 2007

Spor o minulost Zygmunta Baumana

Bogdan Musial

Do série odhalování neblahé minulosti slavných mužů a žen přibylo nedávno další velké jméno: Zygmunt Bauman. Článek o jednom období života světoznámého sociologa napsal německý historik polského původu Bogdan Musial pro Franfkurter Allgemeine Zeitung v březnu 2007. Vycházel z archivů polského Institutu paměti národa. Jako první publikoval úryvky ze spisů o Baumanovi už předtím polský pravicový časopis Ozon.

Semjon to až přeháněl

Bogdan Musial se narodil v roce 1960 v jihopolské Wielopoli, ale od roku 1985 žije v Německu. Studoval historii, politologii a sociologii v Hannoveru a Manchesteru. Musial se proslavil kritikou známé výstavy o dějinách wehrmachtu organizovanou Institutem pro sociální výzkum v Hamburku. Prokázal, že autoři výstavy se dopustili řady vážných faktických omylů.

Zygmunt Bauman, světoznámý sociolog a filozof, se ve svém díle do velké míry zabývá morálkou a etikou. Píše o lidech „vytěsněných“ moderní společností, lidech, kteří se stávají odpadem, a vstupuje tak do svědomí západní konzumní společnosti. Pro mnoho lidí je symbolem moderní sociologie, iniciátorem postmoderny, patronem nové levice.

Bauman sám sebe charakterizuje jako levicového intelektuála, který se zasazuje za slabé. V rozhovoru pro německý časopis Zeit před dvěma roky prohlásil: „Byl jsem socialistou a stále se hlásím k socialistické myšlence, že kvalitu společnosti je třeba posuzovat podle toho, zda její nejslabší příslušníci mohou prožívat hodnotný život.“

V Baumanově životopisu si můžeme přečíst, že se narodil 19. listopadu 1925 v polské Poznani, kde žil až do začátku druhé světové války, kterou prožil v emigraci v Sovětském svazu. Po válce promoval a habilitoval se na Varšavské univerzitě, kde přednášel sociologii od roku 1954. V roce 1968 vystoupil z polské komunistické strany, v témže roce mu z politických důvodů odebrali profesuru a Bauman emigroval do Izraele. Od roku 1971 do roku 1990 s úspěchem působil na katedře sociologie Univerzity v Leedsu.

Z rekruta důstojník

V tomto životopisu však chybí doba od roku 1944 do roku 1954. Bauman byl – a dodnes je – k tomuto období velice zdrženlivý. A ne náhodou, jak je vidět ze spisů nedávno zveřejněných v Polsku.

Tyto spisy svědčí o tom, že Zygmunt Bauman nebyl socialista, ale přesvědčený stalinista – a nejen jako salonní intelektuál. V září 1939 utekl se svou rodinou před německými jednotkami do Sovětského svazu. Tady našel novou vlast, tady chodil do školy, tady se stal členem Komsomolu a v roce 1942 začal studovat v Gorkém. Začátkem roku 1944 byl jako osmnáctiletý mobilizován a ve funkci inspektora milice odvelen do Moskvy.

Milice byla pevnou součástí sovětského bezpečnostního aparátu a nasazení do Moskvy nasvědčuje, že orgány Baumanovi důvěřovaly. Zanedlouho byl odvelen do „polské“ armády, která byla zformována na Stalinův rozkaz v roce 1943. Vojáci této armády se rekrutovali v letech 1939 až 1941 z deportovaných Poláků. Není divu, že převážná většina z nich byla naladěna antisovětsky a antikomunisticky. Proto kladla sovětská moc veliký důraz na výběr důstojníků, zvláště těch politických. Jedním z nich byl i Zygmunt Bauman.

Na domácí frontě

V červnu 1945 po porážce wehrmachtu nasadila komunistická strana Baumana na domácí frontu, do boje proti ozbrojenému antikomunistickému odporu v Polsku. Bauman se stal politickým důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti, který vznikl podle vzoru sovětských jednotek NKVD. Sbor, ozbrojená paže komunistických bezpečnostních sil, byl pověřen úkolem zničit „vnitřního nepřítele“ a bojovat proti antikomunistickým partyzánům.

V květnu 1945 si Władysław Gomułka, tehdejší vůdce polských komunistů, v Moskvě postěžoval: „Někteří naši soudruzi se pokoušejí nahradit politickou práci teroristickými akty, působením pacifikačních jednotek vnitřního sboru.“ Měl na mysli jednotky vnitřní bezpečnosti. „Někteří naši soudruzi si myslí, že když zřídíme ještě jeden koncentrační tábor, můžeme do něj zavřít několik tisíc lidí z nejistých oblastí a věc bude vyřízena.“ Georgij Dimitrov, blízký Stalinův spolupracovník, ho však kárá: „Bez koncentračního tábora se neobejdeme.“ Takže je poměrně logické, že Gomułka přišel kvůli své „polské nacionalistické úchylce“ brzo o svůj post. Prosadili se radikální soudruzi, kteří plnili Stalinovy příkazy bez jakéhokoli mudrování.

Bauman zastával v tomto významném orgánu aparátu komunistického teroru funkci důstojníka. V jeho služebním hodnocení z listopadu 1950 stojí: „Jako vedoucí politického oddělení se účastní bojů proti bandám,“ tedy antikomunistickým partyzánům a jejich rodinám. „Dvacet dní velel skupině, která zasáhla velký počet banditů. Vyznamenán řádem za statečnost.“ Při těchto „osvobozovacích akcích“ jednotky vnitřní bezpečnosti zpravidla páchaly zločiny na civilním obyvatelstvu. Vypalovaly domy „podezřelých“, mučily, odvážely a vraždily; dokonce i náhodné civilisty.

Dochvilný agent

Hlavní Baumanův úkol však spočíval v tom, že z mladých rekrutů vychovával nástroje systému. A v tom byl podle všeho úspěšný. V citovaném hodnocení se píše: „Vyznačuje se mimořádným nadáním k učení, jakož i schopnostmi propagandisty a agitátora. V politických analýzách je velmi důkladný a pozorný, zejména vůči ideologickým chybám. Sebekritiku a ostražitost trochu přehání.“

Baumanova stalinská bdělost šla až tak daleko, že se dal na podzim 1945 zverbovat do vojenské zpravodajské služby jako špicl pod krycím jménem Semjon. Úkolem vojenské zpravodajské služby, která byla zřízena podle sovětské služby Smerš, bylo vystopovat a eliminovat všechny nespolehlivé elementy v jednotkách. Nejdůležitějšími pracovními metodami příslušníka zpravodajské služby bylo vraždění, mučení a špiclování.

O působení agenta Semjona se, bohužel, z dokumentů moc nedozvíme, protože hlavní spis, obsahující zejména zprávy o špiclování, neexistuje, byl zničen. A samotný Bauman dnes nerad mluví o tom, že byl agentem. Zachovala se jen všeobecná hodnocení. Jeho řídící důstojník ho 4. listopadu 1947 chválil: „Informátor ,Semjon‘ je velmi kvalifikovaný. Jeho informace jsou hodnotné. Pro svůj semitský původ nemůže být nasazen v operativní práci. Na setkání chodí přesně a dodržuje konspiraci.“

V roce 1948 byl Bauman povýšen na majora vnitřní bezpečnosti a stal se členem politického vedení sboru. Evidentně z toho důvodu se vojenská zpravodajská služba v červnu 1948 zřekla jeho udavačských služeb. V roce 1949 se tehdy třiadvacetiletý Bauman stává vedoucím oddělení propagandy a agitace Hlavní správy Sboru vnitřní bezpečnosti. Pozoruhodná až závratná kariéra v komunisticko-stalinském aparátu.

Z jednotky na univerzitu

Jeho nadřízení však byli toho názoru, že Bauman je předurčen k vyšším cílům. V jeho služebním hodnocení z roku 1950 stojí: „Major Bauman má před sebou seriózní vědeckou perspektivu. Z lásky ke službě však nechce opustit jednotku.“ Až 15. března 1953 byl propuštěn do zálohy a bezprostředně potom začala jeho vědecká kariéra na Varšavské univerzitě.

Bauman nebyl žádnou výjimkou – i jiní nadprůměrně nadaní příslušníci komunistického teroristického aparátu v padesátých letech přecházeli na vědeckou frontu. Poté, co nejprve pod vedením sovětských soudruhů krvavě potlačili „vnitřního nepřítele“, svěřila jim strana úkol v komunistickém smyslu „uklidnit“ a zglajchšaltovat univerzity a vědu. Někteří jsou v této oblasti aktivní dodnes.

Názvy a obsah tehdy publikovaných Baumanových prací: Otázky demokratického centralismu v Leninových dílech (1957) či Náčrt marxistické teorie společnosti (1964). V roce 1953 napsal studii Úloha mas v dějinách: „Rozhodující roli v mobilizaci mas má stranická propaganda.“ Ne náhodou Bauman během několika let postoupil a stál v čele sociologické fakulty Varšavské univerzity. Jeho stranicko-vědecká kariéra však v roce 1968 najednou končí v důsledku antisemitské štvanice jeho starých stranických soudruhů a přátel pod vedením Władysława Gomułky, který se v roce 1956 v rámci destalinizace vrátil k moci.

Faktem je, že Bauman se víc než dvacet let výrazně angažoval za násilný komunistický režim v Polsku, že se zbraní v ruce porážel skutečné a domnělé nepřátele stalinismu a pomáhal vytvářet obraz nepřítele. Jeho působení je sotva možné odbýt jako hřích mládí intelektuála svedeného a zmateného komunistickou ideologií. A je velmi divné, že Bauman, který tak rád moralizuje, nereflektuje vlastní činy. Ba naopak, cítí se být spíše obětí štvavé kampaně a svou temnou komunistickou minulost zlehčuje.

(Respekt, www.respekt.cz)