Srpen 2007

Jeden za všechny a všichni za Polsko

Kateřina Šafaříková

Udělají to ti Poláci? Rychlá odpověď je ne. Proč? Protože Polsko bojuje za něco jiného než za mírný nárůst své hlasovací váhy v jedné unijní instituci.

Polsko už má na své pažbě několik zářezů, kdy „zavrtělo psem“. Naposledy zablokovalo novou smlouvu Unie s Ruskem, předtím rozsah použití snížené sazby daně z přidané hodnoty anebo pravidla na čerpání evropských dotací. Bouchnout do stolu a poslat všechny ostatní domů se nebojí. Proto jeho protest proti pravidlům hlasování v Unii a hrozba „změna, nebo smrt“ před summitem o euroústavě tento týden není jen povinné divadlo.

Nedůvěra, kam se podíváš

Je tu ale rozdíl v přístupu. Minulá polská veta se odehrávala tak, že Varšava řekla, že se jí to či ono nelíbí, a tím to haslo. Žádný jiný návrh, žádný náznak průchodné varianty. Tentokrát je to jiné. Poláci přišli s vlastní představou hlasovacích pravidel a snaží se ji ostatním prodat, ať už jde o vrcholné politiky nebo akademiky v think tancích. Klíčové je tu slovo „snaží se“ – to totiž naznačuje, že se varšavská vláda chce dohodnout. Nemusela by. Mohla by, stejně jako v minulých případech, přijet, bouchnout do stolu a zase odjet.

Jak jejich snahu číst? Jako upřímný zájem prosadit lepší model hlasování, strach namíchaný se zodpovědností, že po případném vetu nové smlouvě zůstanou v izolaci, nebo je za tím něco jiného? Tady se už dostáváme na tenký led úvah a spekulací.

Pomůže ale drobný náhled do duše současné polské vlády, a zejména dvojčat Kaczyńských. Komentátoři polské scény často připomínají, že Lech a Jarosław Kaczyńští patří ke generaci, které v žilách, celkem pochopitelně, koluje bytostná nedůvěra vůči Německu a Rusku, a jsou přesvědčeni, že roztržení Polska mezi obě velmoci může zase přijít. Události typu ruského embarga na polské maso a tlak Unie, aby přesto Poláci souhlasili s novou evropsko-ruskou smlouvou, případně dohoda ještě bývalého německého kancléře s Ruskem na plynovodu, který Polsko pomíjí, je v tom jen utvrzují.

Jejich nedůvěra se na unijním poli odráží. Buď má až paranoidní rysy – například když Lech Kaczyński odmítl státní návštěvu Německa, protože ho jedny tamní noviny vyobrazily jako bramboru; polský prezident v tom viděl útok na Polsko. Má ale i velmi racionální rysy a jedním z nich je právě protest proti euroústavou navrženému hlasování.

To totiž odráží relativní moc státu v Unii, jeho schopnost zvrátit rozhodnutí tím či oním směrem, když se hlasuje většinově. Ústavní model nejvíc ubírá na relativní moci Polsku a nejvíc přidává Německu. Aby nedošlo k mýlce: bavíme se tu o poklesu, respektive nárůstu o jedno dvě procenta, což v praxi neznamená nic. Symbolický dopad téhož je ale drtivý.

Nepřekvapí, že hlasování navržené Poláky nejvíc ukrajuje Německu a naopak přidává Polsku. Dokonce víc ukrajuje Německu, než přidává Polsku. Změna sice opět osciluje okolo jednoho dvou procent, symbolický dopad je ale – ano správně, drtivý. Polský návrh je nutné právě takto číst: jako snahu omezit Německo. Kaczyńští svým protestem a tlakem na změnu vzkazují Německu a potažmo dalším státům „nevěříme vám“. Změna hlasování je pro ně prostředek, nikoli cíl.

Co pak je cíl? Pomineme-li vlastní udržení u moci, neb současná polská vláda postavila svoji popularitu na vzývání patriotismu a démonů minulosti, je jím snaha zajistit zemi bezpečné místo v evropském klubu. Postavení, které opticky zvýší sílu Polska v Unii a v širším pohledu zabrání opětovnému roztržení země mezi dva sousedy.

Možná energetika

Zdá se, že to nejlépe pochopila německá kancléřka. Důkazem jejího porozumění je paradoxně náčrt nové evropské smlouvy, který Němci minulý týden rozeslali členským státům. Paradoxně proto, že v něm není o změně hlasování ani slovo – na rozdíl od jiných sporných bodů – a veřejně tak Polsko utržilo první ránu.

Jenže tady je nutné číst mezi řádky. Buďme si jisti, že Angela Merkelová o tom Kaczyńským řekla a že získala jejich souhlas. Coby mistrná vyjednavačka by nerozesílala text, který by byl předem odsouzen k záhubě. To mimo jiné znamená, že mezi Merkelovou a Kaczyńskými – kteří mají údajně v kancléřku důvěru – je nějaká dohoda, jak Polsku pomoci a vznikající evropské smlouvě neublížit.

Jak? Tady už nastupuje věštění z křišťálové koule. V Bruselu se mluví o tom, že to může být energetika – například ve smlouvě zakotvená klausule, že musí být státu pomoženo, pokud se stane terčem napadení či vydírání energetickými zdroji – či nějak závazně dané obecnější pravidlo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Tím zatím fantazie končí.

Narůstá nicméně víra, že Poláci smlouvu nezablokují. Že Angela Merkelová ví, co dělá. Potvrdila to do značné míry i předvíkendová schůzka Kaczyńských s novým francouzským prezidentem, po níž všichni hýřili optimismem. Slovy jednoho znalého diplomata v Bruselu: „Nicolas Sarkozy dostal od Angely instrukce, co lze Polsku nabídnout, a přesně se tím řídil.“

(Respekt, www.respekt.cz)