Srpen 2007

Chlouba českých inženýrů jde definitivně na přistání

Tomáš Sachr

Minulý týden (od 11. 06. 2007 – pozn. red. CS-magazínu) znenadání ožil příběh, na který by už Češi konečně chtěli zapomenout. Je to příběh technologické dovednosti s visačkou „bývávalo“. Příběh českých bojových letadel, která „vůbec nejsou špatná“, akorát to nikdo z potenciálních zákazníků nechce pochopit. Zatím poslední – gruzínský premiér Zuraba Noghaideli – se minulou středu objevil v Praze.

Boeing to zařídí

Nervózním prodávajícím v tomto případě není samotné Aero, ale česká armáda, která z politického rozhodnutí Klausovy vlády pomoci krachující továrně koupila 72 dnes v podstatě nepotřebných bitevníků L-159. Ty od té doby stojí odložené v hangárech. Před třemi lety se armáda rozhodla stroje prodat, není to ale snadné.

Nejnadějněji přitom vypadalo zimní jednání s Nigérií. O prodeji alespoň tuctu letadel z výzbroje české armády jednal se svým protějškem přímo prezident Václav Klaus. Navíc tři tuzemské exportní firmy (Pamco, Škodaexport a samotné Aero), které mezi sebou o možnost zprostředkovat nigerijskou zakázku soupeří, se konečně domluvily na spolupráci. Nigerijští politici slibovali, že do jarních voleb bude obchod dohodnutý. Jenže není a ministryně obrany Vlasta Parkanová teď nově mluví o „horizontu jednoho roku“. Ve hře jsou podle ní i další země, kromě Gruzie prý ještě Indonésie. Skutečnost je však taková, že podobných vizí se už vystřídalo více než deset a bez úspěchu.

Proč je ale s prodejem bitevníku taková potíž? Vždyť čtyřiadvacet letounů, které česká armáda využívá při průzkumných misích nebo k tréninku budoucích pilotů složitějších gripenů, si podle odborníků vede poměrně slušně. Provoz je lacinější a v mnohém praktičtější než u velkých strojů. Pro odpověď je nutné vrátit se o téměř deset let zpátky.

Spolu s rozhodnutím o nákupu letadel pro českou armádu se v roce 1997 schválila i další důležitá změna. Do Vodochod se tehdy nastěhoval nový třetinový vlastník, americký letecký gigant Boeing. Právě projekt L-159 měl pod dohledem zkušených amerických manažerů podnik vytáhnout z miliardových dluhů. Otevření světových trhů se však nekonalo. Za své šestileté působení manažeři Boeingu nedojednali prodej jediného letounu. Navíc změnili konstrukční plány letadla: skoro polovina všech součástek je teď americké výroby (původně se počítalo s převahou evropských technologií). A byl to právě Boeing, kdo Aeru klíčové technologie za miliardové částky dodal. „Vodochody vlastně Boeingu posloužily jako laboratoř, technologie vyzkoušené při vývoji L-159 využili Američané při výrobě vlastního průzkumného letounu,“ říká expert na zbraňové systémy Jan Štefec.

Od roku 2004, kdy se o prodeji armádních letadel rozhodlo, jsou americké díly spíš koulí na noze. „Bitevník je totiž konstruován především pro útok na pozemní cíle, jeho ideální využití je například v boji proti povstaleckým skupinám. Africké nebo asijské země, které by letouny z těchto důvodů mohly koupit, ale často nemají se Spojenými státy dobré vztahy a riziko budoucího embarga na dovoz součástek hraje v jejich rozhodování velkou roli,“ vysvětluje Štefec. Loňské vyjednávání s jihoamerickou Venezuelou zkrachovalo právě kvůli spojeneckému embargu prakticky těsně před podpisem smlouvy.

Západní státy zase nejeví zájem například proto, že Severoatlantická aliance nemá pro podobný typ letadel definovaný typ misí, na plnohodnotné bojové operace nemají vodochodské letouny parametry a k výcviku se zase používají starší stroje.

U Gruzínců je to výhoda

Tristní situace kolem letounů už přitom začíná vadit i politikům. „Problém by se měl co nejdříve vyřešit, trvá to příliš dlouho,“ říká například šéf sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím. Pomalu už se tak podle něj dostávají na stůl i možnosti, jaké nedávno v rozhovoru pro Respekt naznačil afghánský vicepremiér: „My je nechceme kupovat, očekáváme, že nám letadla vaše republika daruje.“ Navrch by ovšem Afghánci chtěli stroje zadarmo dodat a na místě pak zajistit nutný servis. Pro tak „výhodnou“ transakci však zatím ještě nedozrál čas.

Přitom tahle na první pohled absurdní myšlenka má svoji logiku. „U podobných strojů je vedlejší, zda jsou používané, nebo ne. Musí se na nich provádět stejná údržba, ať už stojí v hangáru nebo pravidelně létají. To nemá na životnost prakticky vliv,“ vysvětluje ředitel Výzkumného ústavu letectví Martin Holl. Hodnota miliardových aeroplánů tak ve vodochodských hangárech klesá každým dnem, co naopak neustále roste, je celková cena zakázky „L-159“. Za skladování a udržování nepotřebných letounů v bojeschopném stavu platí armáda čtyři miliony měsíčně – opět Aeru Vodochody, v jehož skladech stroje leží, neboť armáda nemá na odložená letadla místo.

Oficiálně uváděná cena politiky sjednané zakázky dělá čtyřicet tři miliard. Není ale jasné, co zahrnuje, o kolik tahle částka narůstá a bude narůstat v průběhu dalších let. Dva nezávislí ekonomové, kteří se armádním rozpočtem nedávno pro potřeby Transparency International zabývali, došli k celkové sumě sto deseti miliard. Samo ministerstvo takové číslo odmítá, vlastní údaje ale s odkazem na „utajení“ zveřejnit nechce.

Při současných jednáních s Gruzií by paradoxně mohla právě americká technologie situaci prospět. Washington už teď Gruzíncům pomáhá s vojenským výcvikem a v zemi má stále větší ekonomický i politický vliv. I v tomhle případě situaci komplikuje celá řada věcí, minimálně to, že na jedinou letku českých bitevníků by muselo padnout několik gruzínských armádních rozpočtů. Ve hře jsou i dlouhodobé splátky nebo další zakázky pro české firmy, po návštěvě Noghaideliho spíš ale vládne skepse.

(Respekt, www.respekt.cz)