Srpen 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

5

Jendo,

po té větě „Vždyť ty jsi Sudeťák" jsem se začal pochopitelně zajímat o to, co to vůbec znamená. Proto se historie stala živou součástí mého vývoje a života. České hledisko jsem znal ze školy a z různých diskusí. Táta mi, jak už jsem řekl, ani v tomhle velkou pomocí nebyl. Měl celkem zdravý postoj k nacismu i k Hitlerovi, pravděpodobně zjednodušený i tím, že sudetští Němci byli první, které Hitler poslal na frontu, a to už proti Polsku, potom proti Francii, Sovětskému svazu atd. Sloužili mu za vynikající kanonenfutr. Tito noví vojáci wermachtu byli dobře vycvičeni ještě ze základního vojenského výcviku v československé armádě. Na rozdíl od všeobecné mobilizace v roce 1938, kdy přibližně 85 % sudetských Němců narukovalo na obranu vlasti proti říši, teď rukovali povinně do ciziny a nikdo se jich na nic neptal. Hodně jich padlo za tu šílenou a nelidskou myšlenku. Kolik? Přibližně každý pátý. Přesně se to neví. Domnívám se, že padlí vojáci z řad sudetských Němců jsou zahrnuti do těch dvě stě padesáti tisíc, kteří zahynuli při odsunu, což je suma vycházející z rozdílu počtu obyvatel v roce 1938 a při sčítání po válce. Nevím, jestli jsou odečteni ti, kteří emigrovali ještě v roce 1938 a asimilovali se jinde než v Německu (jako např. klavírista Alfred Brendel, který žije v Anglii); těch ovšem nebyl nijak rozhodující počet. Patřily mezi ně převážně kulturní, politické a intelektuální špičky. Ale to není můj úkol, zjišťovat jakékoli počty a sdělovat ti je. Tím se už roky zabývá česko-německá komise historiků. V každém případě to způsobila banda, takzvaná revoluční garda (nevím, jestli je to jenom synonymum pro vyvrhele českého národa, kteří odkoukali metody gestapa a nehleděli na to, zda se jedná o děti, starce nebo nemocné). Jendo, každý zabitý člověk je vždycky jeden navíc. Nevím, jestli to píši správně, ale určitě chápeš, co tím chci říci.

Postoj mého otce k českému národu neznám. Asi pro něho nebyl nijak zvlášť důležitý, jinak bych si ho byl určitě všiml. Bral to asi jako normální občan: tenhle člověk (ať Čech nebo Němec nebo Číňan) je chytrý, tenhle je blbec, prostě nic víc. Pamatuji si jednu příhodu: Jednou se táta doma děsně rozčiloval nad jedním Romem, který topil ve slévárně přes neděli a chtěl dostat zaplaceno za 25 hodin práce. Po tátově námitce, že den má ale 24 hodin, odpověděl: „Já jsem v poledne hodinu pauzy nedržel." Táta pyšně pronesl: „To jsem mu to ale dal, co?!" Moje námitka, že i cikán je člověk, mi vynesla od otce facku. Zní to jako vtip, ale je to skutečnost právě jako ta facka. Celkem zřetelně negativní postoj měl táta k Němcům ze Saska. Nevím proč – snad z prosté závisti. Rumburk měl do roku 1945 něco přes devadesát restaurací, hotelů, barů, nočních podniků a kavárniček. A ze všech stran byli Sasíci a ti pochopitelně jezdívali z rajchu pro všechno a pro nic do Čech. Jestli bylo tady zboží o tolik lacinější nebo lepší nebo jenom jiné, to nevím. V každém případě z toho Rumburk žil a s ním i těch přibližně padesát fabrik. Po roce 1990 jsem byl v Rumburku už víckrát a domníval jsem se, že by z této nové situace mohl zase těžit. I východní Němci měli po sjednocení marky (dnes eura) a zboží v Čechách je pro ně výhodné. Trochu to snad funguje, ale asi jen málo.

Při svých prognózách jsem nevzal v úvahu jednu podstatnou věc. V Rumburku už nejsou Němci. Ty jazykové a příbuzenské styky jsou pryč. A to samozřejmě neplatí jenom pro Rumburk. Neumím si představit, že by Mozart uskutečnil teď v Praze premiéru své opery, nebo že by Goethe a Beethoven jeli znovu do Mariánských Lázní nebo Karlových Varů a cítili se tam jako doma. To jsou ztráty, které si, Jendo, ani neuvědomuješ. Nechci to více rozebírat, pokusy Kafkovy společnosti (jejímž jsem členem) nebo festival německého divadla v listopadu v Praze, to vše je chvályhodná snaha, ale nic víc. To, co se ztratilo, je prostě nenávratně pryč.

Komentář curyšského Neue Zürcher Zeitung z 18.-19. 11. 2000 ti, Jendo, přikládám. Můžeš říci: »Jo, Mozart, Goethe, Beethoven – to bývávalo kdysi.« Ano, ale i dnes jsou světoví autoři. Umíš si představit, že by třeba takový Günter Grass četl ze svých děl v Liberci nebo v Praze? Možná z jazykových důvodů, ale tento argument už nesedí pro Alfreda Brendla, klavíristu světové proslulosti narozeného na Moravě.

Pro mne je to jednoduché, já jsem si zajel v roce 2001 do Salzburku na Beethovenův 2. a 5. klavírní koncert. Vídeňské filharmoniky řídil Simon Rattle, na klavír hrál Brendel. Milovníků hudby z Čech bych tam moc nehledal, protože na to prostě nemají. Na rok 2002 jsem si objednal lístky na symfonii č. 9 d moll Antona Brucknera (dirigoval Nikolaus Harnoncourt) a na klavír hrál opět Alfred Brendel. Čechy jsou teď pro nás v tomto smyslu už jen cizinou, zatímco dříve byla např. Praha nebo Karlovy Vary tím, čím nám zůstalo Rakousko či Švýcarsko se svými koncerty či hudebními a divadelními festivaly.

Vlastně jsem psal o tátovi a uprostřed věty mi přeskočily myšlenky někam úplně jinam. Jestlipak se tak správně píše kniha? Asi ne, ale vždyť je to dopis, který ti píši. Svého tátu jsem viděl ještě jednou v osmdesátých letech při jeho návštěvě u své sestry (té, co odjela i se šicím strojem). Byl taky asi deset dnů u mne, politické a národnostní diskuse jsme nevedli. Už dříve jsme si měli celkem málo co říci a po těch dvaceti letech toho bylo ještě méně. Jedna věc mě ale udivila: jeho přesvědčením o těch „dobrých Němcích z NDR" nic neotřáslo. Já s tím nesouhlasím, ale o tom později. Představ si, že mi vyprávěl, jak chytil na náměstí v samoobsluze jednoho Sasíka při krádeži basy piva. (Je to vůbec možné ukrást celou basu piva? Ale táta to s jistotou tvrdil.). Asi se při tom cítil nejméně jako pomocník SNB.

Pochopitelně jsem mu ukázal, jak to jen šlo, Švýcarsko a na celý jeden den jsem ho vzal do slévárny. Posadil jsem ho na židli u pece, dal mu drobné na automat na pivo. (Pivo je totiž pro slévače náramně důležité!) Divil se možnosti volného prodeje piva na pracovišti, a tak jsem mu to vysvětlil. Zaměstnanci tu jsou od toho, aby makali jako šrouby a ne proto, aby se flákali. Bude-li někdo podruhé opilý, musí počítat s vyhazovem. Vypadal, že to pochopil, moc jistý si tím ale nejsem.

O odborných věcech jsme spolu nemluvili, ačkoli táta u mne viděl poprvé elektrickou pec, použití dvoukomponentního písku atd., ale žádnou lopatu, nebo pěchovačku, jak byl zvyklý. Tátu jsem pochopil až později, až po roce 1990, když jsem v rámci consultingové činnosti navštěvoval různé české firmy. Když jsem viděl stát zaměstnance kolem nějakého výrobku, domníval jsem se, že o něm diskutují, nebo že řeší nějaký jiný důležitý pracovní problém. Přiblížil jsem se k nim (oni ovšem netušili, že umím česky) a slyšel jsem zřetelně, že se nebaví o práci, ale o hokeji, sexu a o televizních seriálech. A jak by to vypadalo s tím pivem, to už si vůbec nedokáži představit. Tytéž pracovníky jsem večer potkal v hotelu, kde jsem nocoval, jak horlivě diskutovali o práci a jak si notovali, že jejich mistr je blbec. Prostě svět naruby: v pracovní době se bavit o všem možném jen ne o práci – a večer v restauraci, kde by se mohlo mluvit o čemkoliv, se zasvěceně rozebírají pracovní problémy.

Táta se divil tomu mezinárodnímu galimatyáši, který u nás viděl: Turci, Řekové, Portugalci, Jugoslávci, Albánci – všichni se dohodnou a mohou spolu pracovat. Asi mě přes den po očku pozoroval, a tak když jsme jeli domů, trochu nesměle se mě zeptal (což ovšem vůbec neodpovídalo jeho povaze): „Rudi, ty tam děláš mistra?" Já jsem mu popravdě odpověděl: „Ne, papá, já tu firmu vedu." My dva jsme k sobě opravdu neměli skutečný otcovsko-synovský vztah. Začalo to nešťastně po jeho návratu v roce 1945 a pokračovalo to až do mého odchodu v roce 1965. Normální by bylo, kdyby se táta zeptal dopisem nebo třeba po telefonu, co dělám a jak se mám. Pochlubil bych se mu a on by měl radost.

Jak jsem ti už, Jendo, psal, táta mi v mém hledání či tápání nikdy moc nepomohl. A tohle moje pátrání po 1. 8. 1965 pochopitelně nepřestalo, protože je to trvalý proces, který mě zajímá a provází celým životem: Kde je moje vlast? Kde jsou moje kořeny? Domov mám samozřejmě v domečku se svojí ženou Gerlindou a s šesti kočkami, se sousedy v naší malé obci, kde jsem před dvaceti lety založil výtvarnou školu pro žáky od šesti do deseti let. Starosta měl pro můj úmysl pochopení. Školu částečně financuje obec, částečně nadace a rodiče platí za dítě padesát eur za rok. Ten rodičovský poplatek považuji za velmi důležitý. Nutí rodiče dohlédnout na docházku dětí do kursu a na jejich píli. Děti dělají skvělé věci a hlavně z celé duše. Každý rok je výstava, rodiče přinášejí koláče a buchty, je to velká společenská událost. Je hezký pohled na hrdé „umělce" a spokojené rodiče. Už dvacet let ta škola pracuje naprosto bezvadně.

Roku 1987 jsem se odstěhoval do Švýcarska a současně jsem měl osm let byt v Berlíně. Po svém návratu do vesnice jsem s velikou radostí zjistil, že naše výtvarná škola stále funguje. Domnívám se, že jde o německou raritu, aby v malé obci mohla působit taková škola. Nevycházejí z ní sice žádní velcí umělci, aspoň mně to není známo, ale absolvují ji celé generace mladých lidí s úplně jiným, kvalitativně vyšším vztahem k výtvarnému umění. Rád potkávám dvaceti až třicetileté bývalé žáky naší školy. Jsem velmi potěšen, když přijdou s prosbou o pomoc, když si nevědí rady v malování, kreslení nebo sochaření. Prostě tady jsem doma, zde žiji svou přítomnost.

Určitě si, Jendo, pamatuješ na naše cesty po Sicílii. Syrakusy byly významným politickým a kulturním střediskem a hned po Athénách druhým největším střediskem řecké kultury. Vzpomínáš si ze školy na c2 = a2 + b2? Tento ostrov vstřebával mnohé vlivy, jež zanechaly v jeho dnešním obyvatelstvu hluboké základy myšlení. Nejstaršími obyvateli byli Sikánové, Elymové, Sikulové. Po nich přišli Foiníčané, Řekové, Kartáginci, Římané, Vandalové, Frankové, Ostrogóti, Byzantinci, Arabové, Normani, vláda Štaufů. Před sarkofágem Fridricha II. jsou denně čerstvé květiny (víckrát jsem se o tom přesvědčil). Fridrich byl římským císařem národa německého. Ten německý národ je falešný pojem, v tomto kontextu rozhodně ne současný, protože jeho součástí byli i Francouzi, Italové a Češi. V každém případě je správný termín římský císař. Ty kytky jsou z vděčnosti Fridrichovi, který na svém dvoře v Palermu organizoval kulturní život a byly tam také položeny základy pro vývoj italského jazyka. Vznikl národ pyšný na svou minulost.

S jakou odlišností v pojetí historie se setkáváme v chrámu sv. Víta na Pražském hradě – tam je před sarkofágy umístěna bronzová deska s nápisem (jen v češtině): hroby českých králů. Není tam však zmínka o titulatuře Karla IV. a Rudolfa II. coby římských císařů. Nechci psát o vývoji všech evropských států. Sicílii dávám jen jako příklad, protože ji oba známe.

Jendo, jak asi působí na vzdělaného cizince výklad českých dějin dle Palackého: české dějiny začínají ve třicátých letech 6. století, kdy přicházejí první Slované, v 8. století nebyl v Čechách ani jeden Němec (tak jsem se to učil v dějepise). Fakta jsou úplně jiná. Přibližně 400 let před Kr. žili na dnešním území České republiky Keltové (Bojové). Tuto dobu pěkně zpracovali P. Drda a A. Rybová v knize Keltové v Čechách. A ještě před zlomem letopočtu přišli Germáni (Markomani) v počtu asi 300 tisíc až půl milionu Q. Dobiáš: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů – kniha o Markomanech žijících na dnešním českém území do roku 450 po Kr.; E. Droberjar: Příběh o Marobudovi a jeho říši).

Lingvistických dokladů postupného, respektive smíšeného osídlení Čech je rovněž dostatek: např. keltsky Albis = Elbe, Agara = Eger, Isara = Jizera, markomansky Wltava = Vltava. V každém případě jsou tyto malé příklady důkazem splynutí mnoha etnických prvků. Jestli si Slované vymysleli název Němec jako označení pro člověka, který neumí mluvit jejich řečí a tudíž je němý, se nedá ověřit. Přesto lze říci, že nynější česká země byla obydlena od laténské doby Kelty, po zlomu letopočtu asi do 5. století Germány a od 6. stol. Slovany. Předchozí obyvatelstvo neodešlo veškeré, ale částečně zůstalo a asimilovalo se s příchozím obyvatelstvem, které později vytvořilo český národ.

Palacký toto vše neuvádí. Doba národního obrození to přešla a Edvard Beneš všechno společné zničil. Možná, že to vše bylo pro český národ důležité. Vytvořit svůj stát, to se splnilo. Chování inteligence od Palackého po Beneše přineslo úrodu, kterou si její představitelé stanovili. Čili vše jako v pohádce, i když částečně bestiálními způsoby. Jendo, jste konečně stát Čechů. Přesto dle zjištění z roku 2000 se v českém státě hlásí 58.000 k polské, 49.000 k německé, 30.800 k slovenské národnosti a asi 33.000 je Romů. Opravdu zanedbatelné menšiny, které vám v tom Palackého a Benešově pojetí nemohou dělat problémy. Jste sice jediný stát ve střední Evropě, který to tak bezcitně a radikálně provedl, ale, jak sám víš, přibližně dvě třetiny národa s tím souhlasí. Možná souhlasí jen s odsunem sudetských Němců, ale mají výhrady k jeho provedení. Ale dá se odsun provést humanisticky? Snad ti teď křivdím. Každý kolektivní postih je neopodstatněný, vrhá špatné světlo na provinivší se národ a patří k metodám hitlerismu a stalinismu.

Jendo, ptal ses mě, zda má Česká republika vstoupit do Evropské unie. Čechy byly kdysi samozřejmou součástí střední Evropy, ale jsou jí dodnes? Tak třeba hospodářství: sice se v ČSR vyrábělo ve 30. letech více aut než v Německu, ale kde je ta doba? Dnes se vyrábějí jen škodovky a i ty jsou v rukou Volkswagenu. Tak si vzpomeň: továrna na nákladní auta Liaz má v plánu 100 vozů za rok, to je jako v Afgánistánu. Je tu jiný podstatný průmysl? Ten byl zničen po roce 1990. Mohl bych napsat knihu o způsobu privatizace, kdo si co nahrabal a co se zničilo – ale to víš i sám. Anebo politika: ta si ani po dvanácti letech nenašla cesta k důvěře obyvatel ke státu. A co kultura? Odpověď si dej sám, vždyť je to tvůj obor. Typické české pohádky měly v sobě cosi půvabného. Ať to byl vodník nebo pan Tau. Ten otočil kloboukem a vše bylo vyřízeno a bylo po problémech. Mezi skutečností a pohádkou je ovšem podstatný rozdíl.

Ptal jsem se před rokem jednoho mladého českého studenta, co si myslí, že český národ může Evropské unii dát. Odpověděl mi : „Jsme schopni improvizovat." Tak to dělalo 16,5 milionů východních Němců. Ti byli schopní udělat z mála všechno, ale to už Evropa nepotřebuje. Sečteno a podtrženo: Evropská unie Českou republiku nutně nepotřebuje. To, co bylo kdysi, už není. Samotné sebevědomí a domýšlivost asi nestačí. Zbývá tedy otázka: potřebuje Česká republika Evropskou unii? Tu musí zodpovědět čeští obyvatelé. Jestli budou chtít patřit do Evropy nebo se spojí s Balkánem nebo nevím, s kým dalším. Myslím, že tyto otázky se v Polsku nebo Maďarsku v té míře neobjevují, ti vědí, kam chtějí a žádní vychytralí populisté je neobloudí.

Nezlob se, Jendo, že to píši takhle netaktně, ale český národ už jednou trpěl pod populistou. Beneš věděl, co většina českého národa dodnes neví. Daňové příjmy ČSR se skládaly z 61 % od Němců, 39 % od Čechů a Slováků. Je to údaj sice rok od roku variabilní, ale zhruba to souhlasí. Uvedené údaje jsou z prvního a druhého kvartálu roku 1938. Veliká část průmyslu byla zničena. Pokračujte v cestě národního smýšlení a budoucí generace vás podle toho budou posuzovat. Jendo, teď jsem se trochu rozvášnil.

Tvůj děda byl první posluchač Vltavy. Smetana za ním přišel jako k hudebníkovi s otázkou, co tomu říká. Opravdu si myslíš, že tu kreativní činnost umožnilo slovanské kulturní cítění? Kdyby oba žili někde za Uralem, tak by asi hráli na píšťalky. Středoevropská kultura vytvořila nádherné kouzelné věci a ne pitomé palacko-benešovské a přebujelé národní cítění.

Dal jsem si, Jendo, dva dny pauzu a doufám, že budu moci nevzrušeně psát dál. Já se nerozčiluji kvůli tomu vyhnání v roce 1945. Já jsem rozrušen proto, že je možné to všechno spojit s vysokou vzdělaností národa (počet vysokých škol v České republice je na špičce v Evropě), vysokou kulturností a humanistickým cítěním a citlivostí. Proč je tento národ ochoten stále naslouchat politickému oportunismu? Já jsem teď dva dny přemýšlel o roce 1938 (píši ti o tom zvlášť). Benešovy dekrety, co se nás sudetských Němců týká, vycházejí z jednoho argumentu: zradili jste v roce 1938 republiku. Hotovo, skoro celý národ přejal tuto větu bez přemýšlení. Zradit přece můžeš jen něco, co je tvé. Vždyť jsme byli násilně v roce 1918 začleněni do tohoto nového státu z hospodářských důvodů, jak Masaryk píše v knize Světová revoluce. Zaručili nám právo na sebeurčení a v roce 1918 se k nám zachovali jako k bezprávným lidem. V roce 1938 nás zneužil Hitler a v roce 1945 nás vyhnal Beneš. V každém případě se nás nikdo na nic neptal. Mně jenom vadí, Jendo, že bych se ještě pomalu měl v Čechách omlouvat, že jsem tím Sudeťákem. Myslím, že můžete být vděčni za to, čím jsme vám za těch tisíc let přispěli, vybudovali průmysl, část kultury, města, hospodářství. Vždyť mě to uráží, když stále slyším, co vy jste všechno dokázali od českého skla, piva k textilnímu průmyslu a nevím, co všechno, a to jen a jen vy. Ten, kdo to tvrdí, je nevzdělaný pitomec – a jeho „názor" není třeba brát vážně.

Jendo, byla to velmi zdárná symbióza českého, německého a židovského živlu za kulturních podmínek evropské civilizace, ale bohužel byla.

(pokračování)