Srpen 2007

Šest dní omylů a sebeklamu

Karel Sieber

Izraelské letectvo napadlo řadu objektů v SAR (Egyptě) a Jordánsku, informovalo 6. června, tedy druhý den války, československé vedení dálnopisem krajské výbory KSČ. Konflikt se prý ale vyvíjel pro arabské spojence příznivě: „Letecké síly SAR, Iráku, Sýrie a Jordánska bombardovaly v průběhu dne důležité objekty na území Izraele. Pozemní vojska Sjednocené arabské republiky dostala rozkaz zmařit útok izraelských vojsk a vstoupit do Izraele s cílem dosáhnout hlavního města Tel Avivu.“ Ve skutečnosti byly už den předtím egyptské letecké síly zničeny a izraelská armáda vstoupila ve třech proudech do nitra Sinaje.

Nebyl to jistě jen československý režim, kdo se v klíčových momentech blamoval před vlastními lidmi. Samotný prezident Sjednocené arabské republiky (Egypta) Násir byl o výsledcích izraelského ranního náletu 5. června informován až odpoledne, lidé na ulicích arabských měst nad zprávou o zahájení války s Izraelem jásali nejméně dva dny a egyptský velvyslanec v Radě bezpečnosti odmítal uvěřit příkazu přistoupit na příměří ještě 8. června. V československém případě však nedostatek informací bil do očí o to více, že spolu se Sovětským svazem Československo sehrávalo v arabských zemích Blízkého východu klíčovou úlohu dodavatelů zbraní a poskytovatelů vojenské pomoci. Dodávky tanků, protiletadlového dělostřelectva i letadel mířily do Egypta a Sýrie už od poloviny 50. let. Na Vojenské technické akademii v Káhiře, zřízené s pomocí ČSLA, působilo přes 170 československých expertů a během návštěvy prezidenta Novotného v Káhiře v listopadu 1966 požádali Egypťané ještě o zvýšení tohoto počtu. I přes mimořádnou pozici Československa v arabském světě nakonec jeho zpravodajský aparát zklamal a jen přispěl ke zmatkům, které šestidenní válku provázely.

Pokřivený obraz

„Před zahájením práce na knize o válce v roce 1967 jsem věřil, že politika na Blízkém východě je produktem racionálního rozhodování, odrazem výstižné analýzy arabských a izraelských vůdců,“ řekl v jednom rozhovoru izraelský historik Michael B. Oren. „Dnes vím, že to tak není.“ V dosud nejdokonalejší kritické práci na toto téma shromáždil Oren mnoho příkladů chybných hodnocení, která válečnému kontaktu předcházela.

Egyptský prezident Násir si byl vědom toho, že požadavkem stažení mezinárodních jednotek ze Sinaje zvýší tlak na Tel Aviv, neuvědomil si však, že uzavření přístupu k přístavu Ejlat Tiranskou úžinou bude Izrael pokládat za dostatečný důvod k válce. Izraelští politici naproti tomu nesprávně vyhodnotili okázalé přelety egyptských migů nad izraelským reaktorem v Dimoně jako předehru k útoku na středisko nukleárního programu. „Izraelský strach o reaktor – spíše než egyptský strach z reaktoru – působil jako důležitější katalyzátor války,“ říká Oren. Zároveň ukazuje, že cesta k šestidenní válce vůbec nebyla tak přímá, jak se zdá. Například když v listopadu 1966 zahynuli tři izraelští policisté při výbuchu miny nastražené u jordánských hranic, zaslal jordánský král Husajn prostřednictvím diplomacie Spojených států soustrastný dopis premiéru Eškolovi. Americký velvyslanec v Tel Avivu Wally Barbour však s ohledem na to, že byl právě víkend, jeho předání pozdržel a izraelské ozbrojené síly mezitím stačily eskalovat vztahy s Jordánskem rozsáhlým útokem na obec Samú.

Podobně nesamozřejmé bylo také egyptské rozhodnutí zrušit 27. května 1967 (několik dní před izraelským útokem) operaci Úsvit, která počítala s vpádem ozbrojených sil SAR do severního Negevu. Sovětský premiér Kosygin uvědomil Násira, že o egyptském plánu vědí Američané. Násir navíc sám nejspíš nebyl stoupencem rozpoutání války – podle Orena mu i přes nesmiřitelnost egyptské rétoriky volající po zničení Izraele šlo spíše o posílení prestiže.

Ve zjitřené atmosféře arabsko-izraelských vztahů a ve studenoválečné logice poměru mezi velmocemi získávala i smířlivá gesta snadno zcela opačný význam. I přes kritiku ze strany izraelské pravice rozhodl premiér Eškol, že se vojenská přehlídka v Jeruzalémě o státním svátku 14. května odehraje bez účasti těžkých zbraní. Sověti toto rozhodnutí svým arabským spojencům obratem „vysvětlili“ tím, že izraelská těžká výzbroj se už připravuje na hranicích k napadení Sýrie. Právě egyptská snaha přispěchat na pomoc Damašku, nepříliš spolehlivému spojenci Káhiry, vedla ve stejné době k uspěchanému rozmístění několika egyptských divizí na Sinajském poloostrově.

Čekání na rozluštění hádanky „kdo udeří jako první“ nakonec ukončila izraelská vláda. 5. června v sedm hodin ráno odstartovalo prakticky celé izraelské letectvo. Výsledek překvapivého preventivního útoku předčil očekávání – už během první vlny náletů byla zlikvidována převážná většina egyptských leteckých sil. Operace Fokus dosáhla ve srovnání s očekáváním dvojnásobné efektivity. Vzápětí zahájily ofenzivu i izraelské pozemní jednotky, které dobyly město Al-Aríš. Třetího dne se egyptská armáda, i přes ztrátu letecké převahy stále ještě mohutná vojenská síla, obrátila na nekoordinovaný úprk k Suezskému kanálu. Kolapsu egyptského odporu na Sinaji izraelská armáda využila k porážce Jordánska a k obsazení Jeruzaléma a celého Západního břehu. Čtvrtý den války Násir v emotivním rozhlasovém projevu rezignoval – zpět do úřadu ho vyzdvihla teprve lidová odezva v ulicích Káhiry. Izraelci se pak během posledních dvou dnů konfliktu obrátili proti Sýrii a obsadili Golanské výšiny.

Ačkoli arabské státy přišly už na samém počátku konfliktu o iniciativu, skutečný stav nebyl ještě ani po dvou dnech války oficiálně potvrzen. Neinformována zůstávala paradoxně veřejnost v Izraeli: celý den zněly sirény a pokračovala příprava na arabské bombardování. Premiér Eškol se o senzačním úspěchu preventivního úderu nezmínil ani v rozhlasovém projevu k izraelským občanům, protože měl v úmyslu získat pro postup na válčišti více času. Vyrovnat se s nedostatkem spolehlivých informací se po celý první den bojů pokoušela Moskva. Velvyslanec v Tel Avivu Sergej Čuvachin, který předtím protestoval proti fiktivnímu hromadění dvanácti izraelských brigád na severu a který odmítl Eškolovo pozvání na hranice se Sýrií, se nyní vydal na telavivské ministerstvo zahraničí zjistit, „kde je válka“. O realitě egyptské porážky byl včas informován pouze sovětský velvyslanec v Káhiře Dimitrij Požidajev.

Z pramenů zachycujících fungování tehdejší československé diplomacie a tajných služeb vyplývá, že Praha Moskvu ve ztrátě orientace o reálném dění věrně následovala. Ani diplomaté, ani vojenská rozvědka nedokázali předpovědět vypuknutí války. Vojenský přidělenec v Káhiře sice podal 3. června 1967 zprávu upozorňující údajně na „bezprostřední nebezpečí agrese“, toho dne však byla sobota a k okamžitému odeslání by tedy musela být vyžádána mimořádná relace. Informace nakonec dorazila na zpravodajskou správu generálního štábu až v pondělí v devět hodin ráno, dvě hodiny po zahájení izraelského náletu. Vojenská rozvědka se i přes československé působení ve třetím světě soustředila na plnění „hlavního úkolu“, sledování středoevropského válčiště.

Absenci přístupu ke spolehlivým zdrojům odrážely také první diplomatické depeše československých velvyslanců v Káhiře a Damašku. Velvyslanec v Egyptě Mečislav Jablonský ještě 28. května informoval, že „zde nikdo nepochybuje, že SAR je připravena ke generálnímu protiútoku“. Po izraelském náletu ambasáda ohlásila, že Egypt byl útokem „překvapen“, bližší podrobnosti ale chyběly. Velvyslanectví zato psalo o tvrzení, podle něhož měl izraelský nálet probíhat s asistencí USA. O egyptských leteckých ztrátách informoval úřad v Káhiře teprve v úterý dopoledne, avšak i další zpřesnění z toho dne bylo zavádějící. V prvním úderu nebylo zničeno 140, ale 286 egyptských bojových letadel (ze 420).

Kupodivu mnohem přesnější zprávu zaslal 7. června velvyslanec v Bělehradu Ladislav Šimovič, kterému místní egyptský velvyslanec řekl, že jeho země ztratila „prý asi 300 letadel“ a egyptské jednotky „upadly zřejmě na duchu a ustupují“. To už ale i velvyslanec Jablonský přiznal, že „vojenská situace SAR je velmi špatná. Kromě letadel a letišť zničeno velké množství techniky. Bojová morálka mizerná. Vojáci ustupují ve zmatku.“ Českoslovenští občané v Egyptě se začali připravovat na evakuaci. O rychlém postupu izraelských vojsk se nejlépe přesvědčila československá loď Lednice, která zůstala po vyřazení suezského průplavu uvězněna na Velkém hořkém jezeře a uvolnění se dočkala teprve v roce 1975.

Zmatečné byly také depeše z dalších ambasád na Blízkém východě. Telegram chargé d‘affaires v Tel Avivu Jiřího Skoumala, odeslaný v šest hodin ráno (tři hodiny před začátkem války), začínal slovy „relativní klid“. Zpráva o válce přišla z ambasády v Izraeli až s dvoudenním zpožděním.

Československá ambasáda v Damašku stihla ještě tři hodiny po začátku války odeslat do ústředí neaktuální zprávu, že podle syrského názoru „Násir uzavřením dohody s králem Husajnem odhalil svou proimperialistickou tvář“. V dalších dnech se pak zpravodajství ze Sýrie řídilo místní propagandou, takže informovalo, že „syrské a irácké jednotky postupují do Izraele“ (6. června), že situace na frontě je „velmi dobrá“ a že Syřané postoupili o 22 kilometrů (8. června). Ve skutečnosti syrská vojska neopouštěla pohraniční opevnění, odkud je nakonec izraelské jednotky úspěšně vytlačily.

Nafukovací výzbroj

Ještě v průběhu války byli českoslovenští zástupci konfrontováni s požadavky arabských vlád na neprodlené dodávky zbraní. Sýrie požadovala protitanková děla a letadla Mig-21, Egypt navrhl, aby letadla do země dopravili přímo českoslovenští piloti. Se stejným nápadem přišla také vláda v Bagdádu, zaskočená izraelským útokem na jednu z leteckých základen v Iráku. Irácký prezident Árif požadoval rovnou vyslání letecké eskadry i s piloty. V nejkritičtější situaci se ocitla egyptská armáda: podle československého shrnutí ze 14. června ztratila 550 letounů a na Sinaji přišla možná až o tisíc tanků. Ztrátu egyptského vojenského letectva nemohly nahradit ani urychlené sovětské dodávky. Egyptská armáda se v zájmu udržení své pověsti rozhodla svou bojeschopnost alespoň předstírat. Na československé ambasádě v Káhiře objednala dvě stě kusů nafukovacích gumových atrap bojových letounů.

Úmysl znovu vybudovat obranu země tlumočil 19. června Antonínu Novotnému Násirův zvláštní zmocněnec Ahmed Fuad. Žádal o masivní dodávky „co největšího množství moderních vojenských letadel i s piloty“. Když mu přítomný tajemník ÚV KSČ Vladimír Koucký namítl, že většina egyptských vojenských letců válku přežila (Izraelci řadu letadel zlikvidovali ještě na letištích), prohlásil Fuad, že v další válce by tito egyptští piloti útočili na Izrael, zatímco piloti z východního bloku by se postarali o egyptskou teritoriální obranu. To ale bylo pro československé vedení nepřijatelné. Předsednictvo ÚV KSČ nakonec rozhodlo poskytnout Egyptu a Sýrii bezplatnou pomoc za patnáct milionů korun a nabídnout ke koupi 10 letadel Mig-21 a 20 tanků.

10. června následovala Praha Moskvu ve vypovězení diplomatických styků s Izraelem, které byly už dlouho předtím udržovány pod bodem mrazu. Bez ohledu na postoj komunistických států ale prožívalo obyvatelstvo Izraele, ještě nedávno znepokojené hrozbou dalšího holocaustu, euforii z překvapivého úspěchu ve válce. Ale i jemu výsledek konfliktu přinesl problémy, které se pokouší izraelská politika (ne vždy úspěšně) řešit už desítky let. Obsazení Sinaje sice znamenalo uvolnění přístupu Tiranskou úžinou, kvůli rozmístění protiletadlových raket na egyptské straně však Izrael ztratil leteckou převahu a hranici na Suezu v nové válce s Egyptem v říjnu 1973 ubránil jen s obtížemi. I po narovnání vztahů s Egyptem a vrácení Sinajského poloostrova v druhé polovině 70. let zůstala Izraeli coby kámen na krku okupovaná palestinská území s arabským obyvatelstvem. Židovský stát je nedokázal efektivně anektovat, jejich cesta k samosprávě a dnes k postavení nezávislého palestinského státu však vyústila ve stupňující se teroristické útoky.

S odstupem čtyřiceti roků od šestidenní války se tedy nabízí otázka, zda jedním ze sebeklamů té doby nebylo nakonec i izraelské vítězství.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)