Srpen 2007

Starosti s osvoboditeli. Vojáci Rudé armády v Československu po skončení války

Vít Smetana

Když Rudá armáda v letech 1944–1945 obsadila země východní a střední Evropy, vystavili její vojáci tamní obyvatelstvo sérii zkoušek, jež si žádaly přinejmenším pevné nervy. Některé jsou zachyceny v depeších diplomatů, kteří se sami stali jejich oběťmi – jako například Alfred W. Klieforth, americký chargé d’affaires v Praze.

MEMORANDUM

Dr. Bubník z ministerstva zahraničí mě požádal, abych ho doprovázel při prohlídce bytu v Konviktské 5, III, který jsem si chtěl pronajmout. Na místo jsme přijeli krátce po páté hodině odpoledne 20. června, u vchodu do domu nás přivítal majitel bytu a ještě jeden džentlmen. Dr. Bubník si byl jistý, že byt není nikým obýván. Když majitel odemkl dveře vlastním klíčem, zarazilo jej, že za jídelním stolem spatřil několik ruských důstojníků, kteří zrovna začínali večeřet. Jeden z nich k nám hned přiskočil a žádal nás, abychom mu sdělili, kdo jsme a co je důvodem naší „návštěvy“. Veškerá vysvětlení však záhy rázně utnul a hrubě si vyžádal naše dokumenty. Pečlivě si přečetl papíry Dr. Bubníka, jenž se snažil vysvětlit smysl naší návštěvy s tím, že já jsem americký chargé d’affaires a chci si byt pronajmout.

Bohužel nerozumím česky, ale částečně jsem rozuměl důstojníkově ruštině. Zdálo se, že nařkl majitele z toho, že je Němec, načež následovala dlouhá a hrubá konverzace. Potom jsem navrhl Dr. Bubníkovi, abychom se všichni stáhli. Když jsme se však pokusili odejít, přikázal nám ruský důstojník, abychom zůstali, dokud, jak řekl, „s námi nebude hotov“ , přičemž nám různými způsoby vyhrožoval. Několikrát mi pohrozil prstem a říkal, abych mu snad špatně nerozuměl, „a ty, Američane, ty uvidíš, co se ti stane“. Viděl jsem, že je připraven použít síly, neboť neustále sahal po revolveru, jakkoli ho nevytáhl z pouzdra, a tak jsem na něj důrazně promluvil rusky. To ho polekalo, udivilo a částečně i pozměnilo jeho chování. Ostatní byli viditelně vystrašení a zpanikařili. Nakonec byl tedy opatrnější, ale přinutil nás, abychom ho doprovodili na nejbližší ruské vojenské velitelství.

Když jsme vyšli na ulici, kde stálo auto našeho velvyslanectví, hned ho požadoval. Vlajku zřejmě považoval za kus hadru na vytírání a zastavil se, až když jsem mu ostře připomenul, že to je vlajka amerického velvyslanectví, a vyzval ho, aby to respektoval. Usmál se potměšile a znovu prohlásil, že si to se mnou ještě vyřídí. Pokusil se do auta vlézt, ale žádal jsem ho, aby to nedělal, ani se auta nedotýkal, a on toho skutečně nechal. Pak přivolal vojáka se samopalem, aby hlídal auto i mě, a přinutil mě tak zůstat. Poté všichni odešli. Asi za 30 minut se delegace vrátila i s jedním českým a také mladým ruským důstojníkem, ovšem vyšší hodnosti. Následovalo dlouhé vysvětlování, kterému jsem rozuměl jen velmi málo. Konečně se mi podařilo upoutat pozornost českého důstojníka, kterému jsem objasnil, jak mi ruský důstojník vyhrožoval a že jsem byl násilím zadržen. Dr. Bubník překládal mé poznámky do češtiny pro českého důstojníka, který je pak obratem tlumočil do ruštiny. První Rus, ten okupant bytu, všechno popřel, já jsem ovšem poukázal na ozbrojeného vojáka, který stále ještě hlídal mě i auto. Strážce byl urychleně propuštěn, načež ten první Rus řekl, že nám správně neporozuměl, a nabídl omluvu, kterou jsem samozřejmě nepřijal, a odešel jsem. Podotýkám, že nebyl opilý. Odjeli jsme v 6.15 a celkem jsem byl zadržován, násilím a pod ostrahou, po dobu 50 minut.

A. W. K[lieforth]

Praha, 21. června 1945

(The National Archives, London, FO 371/47166, N 7744/7313/12)

Ještě téhož dne protestoval u vládních představitelů britský velvyslanec Philip Nichols, doyen diplomatického sboru. Pravdivost Klieforthova líčení potvrdil Dr. Bubník. Podle instrukcí State Departmentu požádal Klieforth 25. června o formální omluvu a potrestání těch, kteří jej zadrželi, a způsobili tak újmu vládě Spojených států amerických. Československá vláda se den nato za celou záležitost skutečně omluvila. Nešlo však o ojedinělý incident, jak dokládá dopis britského diplomata Daltona Murraye úředníkovi Foreign Office Dennisi Allenovi.

V Praze 8. září 1945

Drahý Dennisi,

[… americký velvyslanec Laurence] Steinhardt instruoval vojenské příslušníky svého štábu, aby chodili ozbrojeni, a mužskou část civilních zaměstnanců vyzbrojil revolvery. Řekl jim, že v případě nějakých problémů s Rusy, jež by dosáhly bodu, kdy budou vystaveni fyzickému násilí, nemají váhat zbraně použít. Dodal, že samozřejmě nemají střílet ve snaze zabít. […]

Steinhardtův osobní komorník byl totiž před časem v Praze napaden dvěma ruskými vojáky, kteří na něj v noci vyskočili z temné uličky. Dost ošklivě ho zbili, zničili mu šaty a ukradli náramkové hodinky a další cennosti. Nešlo ani v nejmenším o hádku spojenou s pitím nebo čímkoli jiným; bylo to čiré banditství. Jindy byl zase jeho letecký atašé obtěžován Rusy, kteří mu pozdě v noci chtěli sebrat auto, a měl s nimi značné potíže. Steinhardt ospravedlňuje instrukce, které vydal, tím, že si je jistý, že ruské úřady jen ocení, pokud se budou Američané těm ruským vojákům, kteří se chovají špatně, bránit. Zdůrazňuje, že zkušenost mezi ruskými a americkými armádami podél demarkační čáry už to jasně potvrdila, a citoval přitom případ, kdy se šel generál Harmon omluvit místnímu ruskému veliteli za to, že Američané zabili dvojici Rusů při srážce v nějaké hospodě. Velitel poznamenal, že se jednalo o jemu dobře známé otrapy a že mu Američané vlastně dobře posloužili.

V tom, co Steinhardt říká, je asi velký kus pravdy, potíž je však v tom, že pokud dojde mezi Rusy a Američany v Praze ke střelbě, pak může celkem snadno přijít o život Američan. Tihle ruští vojáci se s tím nepářou a lze očekávat, že začnou střílet první, vytáhne-li protivník zbraň; navíc pokud by byl zraněn Rus, očekával bych, že by to jeho přátele namíchlo do té míry, že by měli chuť jít po tom, kdo mu to způsobil. […] Sami jsme měli s Rusy problémy, které až dosud vždy skončily šťastně – jednoho muže z našeho štábu dokonce opilý ruský důstojník dlouze políbil poté, co ho o několik minut dříve chtěl zatknout a zkonfiskovat mu auto. […]

Dalton Murray

(The National Archives, London, FO 371/47197, N 12500/12500/12)

Téma krádeží a kořistění působivě zachytil Jan Stránský, v době třetí republiky jeden z mladých národně socialistických poslanců. Podnikl řadu cest do rozličných koutů Československa a své postřehy pak v emigraci vtělil do knihy East Wind Over Prague – pronikavé psychosociální sondy do poválečné české společnosti.

„Kromě hodinek měli Rusové zájem o fotoaparáty, stříbro, hedvábné látky – a o všechny možné věci, ve kterých, někdy překvapivě, našli zalíbení. Způsob, jak s těmito věcmi nakládali, zraňoval jejich oběti. Viděli například, jak ruský voják, který jim právě ukradl krásný starý koberec, z něj vystřihl malý kus, aby si vyrobil stříšku nad sedadlem svého náklaďáku, a zbytek pak zahodil. Viděli Rusy, jak z rámů vyřezali staré obrazy a použili je jako střelecké terče. Viděli, jak rozštípali piano, starou vyřezávanou postel nebo rodinnou truhlu jen proto, aby si rozdělali oheň v kamnech. […]

Mysleli si, celkem správně, že je to projev nižší kulturní úrovně a zaostalé civilizace. Jejich rozčarování ovšem vzrostlo, jakmile si záhy uvědomili, že to, čeho byli svědky, nebyly jen jednotlivé případy, ale obecný postoj celého sovětského vojenského systému. Sám jsem viděl na malém slovenském nádraží nákladní vlak naložený stroji, které odmontovali v několika českých cukrovarech. Ty stroje si Rusové vzali pravděpodobně coby takzvanou válečnou kořist, ovšem cestou do Ruska se vlak ztratil a kdesi byl odstaven na vedlejší kolej. Stál tam týdny se stroji na otevřených vagonech, poškozenými špatným zacházením a nakládáním, rezatými od deště, dobrými tak leda do šrotu. Jindy jsem viděl dva ruské vojáky ve zrekvírovaném autě, nejspíše německé výroby. Cestou jim došel benzin, a protože nevěřili, že by sehnali nějaký další, jednoduše shodili auto do příkopu a zapálili.“

Nejhrubším projevem sovětské přítomnosti bylo ovšem násilí páchané na ženách. Jen v Brně, osvobozeném jednotkami nechvalně proslulého 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, požádalo o ošetření podle různých údajů mezi dvěma a čtyřmi tisíci žen. Počet všech postižených to pochopitelně zdaleka nevyčerpává.

Z řady svědectví víme, že nejhorších „přehmatů“ a nepřístojností se dopouštěly druhosledové jednotky v čele s pluky NKVD, jejichž úkolem nebylo bojovat, ale udržovat „pořádek“ v týlu, případně nastolovat pořádek nový. Naopak čelní jednotky byly v mnoha případech spořádané a disciplinované. A byli to koneckonců vojáci prvosledových sovětských jednotek, díky nimž byla půlka Evropy zbavena nacistické vlády a kteří své životy nasazovali i pokládali většinou bez postranních úmyslů stran budoucnosti zemí, jež obsazovali. Tato dokumentárně-memoárová koláž je věnována jejich památce.

(Dějiny a současnost)