Srpen 2007

007 po česku

Michal Štikar

Při stíhání Pitra a Krejčíře se policie a tajné služby neobtěžují dodržovat zákony. Kauzy „velkých ryb“ Krejčíře, Pitra a Mrázka jsou mediálně mimořádně přitažlivé. V době dnešní klipové kultury servírují i seriózní média svým čtenářům zkratkovité příběhy typu „policajti proti zločincům“. Nic proti tomu. Ale seriózní média by měla ovládat i druhou polohu zprostředkování informací. Především poukazovat na absenci ctění presumpce neviny v těchto kriminálních případech.

V Česku nyní v této oblasti dochází k nepříjemnému posunu. Darebákem již není ten, koho za darebáka označí pravomocným výrokem soud. Za darebáka je brán ten, na koho ukáže prstem policie nebo zpravodajská služba. To, že speciální útvary policie a zpravodajské služby mají takto profesionálně vyvinutou komunikaci s médii a veřejností, není ostudou. Ostudou je, že ani politici, ani sedmá velmoc (tedy právě média) nedokážou nebo nechtějí tento nebezpečný trend zastavit.

Dalším problémem je, že úředníkům a politikům je médii i společností jako takovou ponecháván obrovský prostor pro libovůli stíhat, pronásledovat a šikanovat kohokoli, na koho „mocní“ tohoto státu ukáží. Nabízím dva příklady z mnoha. Jen podotýkám, že jako právník si bez znalosti spisů nedovolím ani v jednom případě spekulovat nad otázkou viny či neviny pánů, o kterých bude řeč.

Na sklonku minulé Paroubkovy vlády se odehrála tato neuvěřitelná příhoda – na trestně stíhaného podnikatele Pitra byl vydán zatykač s odůvodněním, že není jistota, zda se dostaví k soudnímu přelíčení, a není známo místo jeho pobytu – údajně se má skrývat v zahraničí. Potud se jednalo o běžný procesní trestněprávní instrument. Pak se ovšem děly věci.

Případ se zcela vymkl z moci orgánů činných v trestním řízení. Pro stíhaného podnikatele se přes hranice vypravil sám šéf české rozvědky (Úřadu pro zahraniční styky a informace) Karel Randák. Ano, ten Randák, jehož tvář byla tehdy utajovanou skutečností. Jak se psalo, Randák osobně vyjel za hranice, naložil podnikatele Pitra do vozu a dopravil jej přímo před soud! Navíc ještě konzultoval s předsedou trestního senátu další postup ve věci!

Tehdy jsem si říkal: to by snad muselo otřást vládou i v Rusku. U nás se však věc odbyla krátkými notickami v denících, bez sebemenšího zájmu odborné či široké veřejnosti.

Druhým příkladem je kauza Krejčíř. Demokratický režim by měl v mírových dobách postupovat otevřeně a zejména by se měl pohybovat v mantinelech právního státu. Jako daňový poplatník jsem se zděsil, když jsem byl konfrontován s neuvěřitelným komediálním cirkusem a mrháním veřejných prostředků, které ve věci Krejčíře provádí vláda České republiky. Kdo je to Krejčíř? Je to tajný potomek rodu Habsburků, který si činí nárok na český trůn? Je jeho příběh jen krycí a ve skutečnosti se kdesi dopustil válečných zločinů? Uprchl do zahraničí s finančními rezervami státu?

Jak jinak než ironií si mám vysvětlit, že vláda zadá rozvědce jako jeden z hlavních úkolů dopadení Krejčíře? Jak jinak si mám vysvětlit, že policejní a zpravodajští důstojníci jezdí „lovit“ Krejčíře na Seychely a do Jižní Afriky? A že to dosud stálo 15 milionů korun?

Proč se Topolánkova vláda v této věci chová stejně jako vláda Paroubkova? Dosud jsem se domníval, že k stíhání uprchlého ve věci běžných kriminálních činů postačí vydání mezinárodního zatykače a administrativní spolupráce s Europolem a Interpolem. Proč není kauza Krejčíř ponechána v kompetenci orgánů činných v trestním řízení? Proč se do toho plete vláda? Gustáv Husák se jistě tiše směje.

Ona to ale zase tak veliká legrace není. Podobných případů, kdy je právo porušováno nejen stíhanými, ale i těmi, kdo je stíhají, je u nás celá řada. Lidé by si měli uvědomit, kam až taková libovůle „zpravodajců“ všeho druhu může vést. Z hlediska naší historie to není tak dávno, co si českoslovenští bezpečnostní experti udělali výlet do Rakouska a přivezli odtamtud v kufru automobilu expředsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana.

(MFDNES)