Srpen 2007

Nalomené národní sebevědomí

Daniel Štrobl

Debaty o možném umístění amerického radaru v Česku se dají vysvětlovat i přehnanou tendencí k individualismu a izolovanosti. Tvrzení, že komunisté v 50. letech popravovali a zatýkali piloty RAF, je jenom částí pravdy. Další částí je nepříjemná skutečnost, že to byl mlčenlivý souhlas českého národa, co perzekuci umožnilo.

Vybudování amerického radaru na našem území se z fáze dohadů přesunulo do oblasti plánování. Snad málokterý strategicko-politický tah v našich moderních dějinách vyvolává takové vlny nálad jako právě začlenění České republiky do systému americké protivzdušné obrany. Člověk, který ví, co radarová stanice představuje, se jen stěží ubrání údivu nad tím, jaké argumenty se objevují. Počínaje hypochondrickou obavou o zdraví lidí žijících v nejbližším okolí až po paranoidní úvahy o teroristickém, neřkuli jaderném útoku. Nemá smysl tyto obavy vyvracet. Jsou iracionální, a tak se vzpírají rozumné argumentaci. Přesto stojí za to zamyslet se nad skutečnými motivy tak negativního postoje k participaci na společné obraně našich hodnot.

Již od padesátých let minulého století je možné v západních zemích sledovat významný nárůst mírového hnutí. Ten se projevil především ve dvou vlnách – koncem šedesátých let ve Spojených státech jako reakce na válku ve Vietnamu a v osmdesátých letech v demokratické Evropě jako odezva na rozmísťování amerických raket středního doletu. Zatímco volání po míru v době vietnamského konfliktu lze v mnoha směrech chápat, ono druhé vzedmutí na sklonku studené války bylo dobrým příkladem podlehnutí některých obyvatel západní Evropy sovětské propagandě.

Připomeňme, že americké rakety Pershing II byly na evropské základny rozmístěny jako reakce na sovětské porušení mezinárodních úmluv o nešíření jaderných zbraní. Byli to Sověti, kdo první začali rozmísťovat rakety a odpalovací zařízení do svých satelitních států včetně naší republiky. Řada občanů si jistě vzpomene na tehdejší „šuškandu“ o tom, že na Libavé nebo v Brdech jsou ruské rakety. Ano, v oněch Brdech, kde by měl nyní stát americký radar, byly sovětské strategické rakety s jadernými hlavicemi rozmístěné v rozporu s mezinárodními dohodami. Tehdy však proti tomuto kroku nikdo neprotestoval a Sověti přehlušili veřejné mínění v západních demokraciích tak hlasitým voláním po míru, až jim mnozí uvěřili. Inu, goebbelsovská rétorika ve smyslu stokrát opakované lži, jež se poté stane pravdou, nebyla nikdy komunistickým diktaturám cizí.

Nyní by se mohlo zdát, že duch mírových tažení osmdesátých let ožívá právě u nás. Opět slyšíme ruského prezidenta hovořit o míru a současně generály, kteří hrozí jaderným útokem. A opět jdou do ulic demonstranti, kteří na první pohled hájí ruské zájmy. Ačkoli by toto pojetí mohlo být v konečném důsledku i správné, jde jen o vedlejší produkt. Přestože dnes Česko historicky, geograficky i kulturně náleží k euroamerické civilizaci, reakce Čechů na současné dění se budou v mnohém od okolního světa lišit. Toto tvrzení vychází z řady předpokladů, jejichž konečný výčet by výrazně přesáhl rozsah tohoto článku, a tak zmíníme jen ty nejpodstatnější.

Individualita a individualismus

O demokratických zemích se často říká, že zde vládne akcent na individualismus. Do jisté míry to platí, avšak proces individualizace jedince má v Česku jiné důvody, než je tomu na západ od nás.

Zatímco tamější společnost vyzdvihuje jedince zejména z ekonomických důvodů, zdejší lidé v průběhu komunistického režimu odvykli komunitnímu stylu života. Právě komunismus jako zcela zvrácený ideologický směr upřednostňoval kolektivní styl. To však mělo za cíl pouze zmanipulovat davy, získat moc a ve znamení kolektivu individualitu jedince zcela potřít. Výsledkem nebyla pospolitost, ale individualismus. Mezi individualitou a individualismem je totiž podstatný rozdíl. Zatímco individualita je přirozenou vlastností každého jedince a její potírání naprosto nerespektuje přirozenost člověka, individualismus je přehnaným důrazem na individualitu a nevnímá přirozenou potřebu lidí po sdílení dobrého i zlého, jak píše filozof Arno Anzenbacher.

Smysluprostý kolektivismus, který se stal nástrojem moci komunistů, způsobil u občanů České republiky pasivně agresivní reakci, která se přibližně od 70. let minulého století projevuje právě přehnanou tendencí k individualismu a izolovanosti. Zatímco západní svět si již přinejmenším třicet let krizi individualismu uvědomuje a snaží se na ni reagovat – například budováním otevřené, občanské společnosti, Čechům jsou tyto myšlenky vzdálené, nepochopitelné, či dokonce protivné. Díky tomu má individualismus v dnešní české společnosti paradoxně pevnější půdu, než je tomu v tradičně demokratických státech západní poloviny světa.

K tomuto stavu přispívá i zatím málo popsaný fakt: totiž že česká společnost má minimální zkušenosti se skutečným ohrožením svých společných hodnot a s jejich obranou. Například Amerika zažila válek řadu a není tak podstatné, zdali se odehrávaly na jejím území, či v jiné části světa. Důležité je, že lid Spojených států již několikrát zažil ohrožení svých principů a vždy je dokázal i navzdory nemalým obětem bránit. V důsledku toho jsou Američané schopni vyjmenovat bez větších problémů své hodnoty, zatímco u těch českých převládá rozpačité přešlapování.

Jaképak vyšší hodnoty?

Masaryk říkal: „Státy se udržují týmiž ideály, na kterých vznikly,“ avšak jaké jsou ty ideály, na kterých český stát stojí? Jen málokdo si v roce 1989 dovedl představit, jakou měrou byly Masarykovy ideály humanitní, na nichž prakticky stálo předmnichovské Československo, za čtyřicet let vlády komunismu naleptány, zrelativizovány a konečně většinou našich občanů též zapomenuty.

Mnichovský diktát a vypočítavá a racionální reakce naší politické reprezentace, komunistický puč v roce 1948 a konečně okupace naší země ruskou armádou vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Tato reakce není nijak udivující. Použijeme-li behavioristický přístup, zjistíme, že sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování základních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Nelze tedy očekávat, že by se v tak krátké době tento postoj změnil. Český národ je ve své podstatě spíše konzervativní, a tak je pravděpodobné, že si bude chtít svůj dosavadní styl života uchovat. Právě jistá pohodlnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot budou nahrávat zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností.

K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicově orientovaného směru přispívá i sentimentální vztah části lidí k období totalitní diktatury. Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl paralelní k německé poválečné denacifikaci. Nebylo zcela jasně a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální a zločinný. A demokratický svět, který zcela jasně odmítl nacismus, nikdy nezareagoval analogicky na komunismus, takže mu chtě nechtě dal „nálepku“ legality. A tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.

Pohled zpět a vpřed

Společnost, její postoje, nálady a motivy se v mnohém podobají psychologii jedince. Pokud tento fakt připustíme, budeme schopni odhalit další, ještě hlubší motivy, které stojí za současnými protiamerickými postoji. Čeští občané jsou jistě lidé individuálně více či méně sebevědomí, tak jako v jiných zemích, avšak události, které započaly mnichovskou dohodou, výrazně nalomily společný pocit sebevědomí českého národa jako celku.

V této souvislosti je možné aplikovat na náš národ pojmy a učení viktimologie, která se zabývá psychologií oběti. Český národ byl totiž v minulých šedesáti letech postaven do role oběti mnohokrát. Připustíme-li, že sklon Čechů je spíše se s agresorem „dohodnout“ než proti němu aktivně vystoupit, pak je zřejmé, že v této rovině se může vytvořit až tzv. stockholmský syndrom, který popisuje sklon obětí omlouvat svého trýznitele, či se s ním dokonce identifikovat.

Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnosti agresora způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Aby se tato vina nemohla plně projevit, vstoupit do vědomí, a ohrozit tak ještě výrazněji český národ, musí zákonitě dojít k racionalizaci takových úkazů, jako byla například kapitulace v roce 1938, respektive 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském náměstí v roce 1942, neschopnost postavit se v letech 1945–1948 bolševizaci země, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých letech, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968 a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968–1989.

Všechny tyto činy jsou omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším prozkoumání a změně úhlu pohledu se však jeví zcela jinak. Je nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem a Češi na podobné snahy reagují různě. Jednou z variant je i tichá sympatie s bývalým SSSR a sentimentální vzpomínky na minulý režim.

Jedno je však většině úvah o minulosti společné. Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna připustit vlastní míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese. Tím se pochopitelně prohlubuje individualismus české společnosti, neschopnost podílet se na společných hodnotách, neboť jakékoli úvahy o nich nutně musejí narazit i na společnou odpovědnost za minulost. Člověk, který má nízké sebevědomí, jen stěží dokáže projevit a pocítit vděčnost. Navíc ten, který sám nemá čisté svědomí, bude jen nerad vystaven konfrontaci s těmi, kteří se zachovali v dané situaci čestně, rozhodně a statečně. To platí pro jedince i skupiny. Zde je tedy možné nalézt vysvětlení pro výraznou nechuť Čechů k uctění hrdinů, zejména těch, kteří svůj boj proti tomu či onomu agresorovi přežili, a stali se tak viditelnou připomínkou selhání národa jako celku. Hrdinové výrazně narušují proces vytěsnění pocitu viny, a tak nezbývá než jejich činnost buď zpochybnit, či zakrýt.

Není tedy správné tvrzení, že například komunisté popravili či uvěznili české piloty bojující v řadách RAF v průběhu 2. světové války. Pravda je, že to byl tichý souhlas českého národa, co vedlo k jejich faktické či symbolické likvidaci. Není náhoda, že proces normalizace v 70. letech minulého století proběhl tak hladce a že i řada nekomunistů byla ochotna přihlížet odstraňování těch, kteří byli připraveni proti této zvůli bojovat, či se dokonce na jejich odstraňování podílet. Konečně současnost nám ukazuje, že tento mechanismus stále funguje – stačí se podívat na nechuť veřejnosti uznat hrdinství příslušníků třetího odboje.

Na základě této analýzy morálního stavu české společnosti a vnitřních mechanismů, které v ní fungují, není možné očekávat, že by americká armáda, která k nám přinesla v roce 1945 znovu demokracii, či samy Spojené státy, jež během čtyřiceti let vždy podporovaly svobodu naší země, byly vnímány určitou částí naší společnosti jinak než nedůvěřivě. Argumenty Ruska, ať už budou znít vůči suverenitě naší země jakkoli nebezpečně, budou ještě dlouhou dobu nacházet u řady Čechů pozorné posluchače.

Tak jako mnoha mým předchůdcům, autorům článků a fejetonů, ani mně nezbývá než upozornit, že nejsme pupkem světa a musíme hledět nejméně za tři kopce dál. To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Můžeme si tyto situace připustit a třeba se za ně i vnitřně zastydět. To nás neoslabí, naopak – teprve pak budeme schopni přijímat odpovědná rozhodnutí týkající se naší budoucnosti.

Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale způsobily i nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Jen hrstka Čechů připouští vlastní vinu na „ostudných“ historických událostech. Většina odpovědí je typická individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)