Srpen 2007

Problematické dědictví po Kramářově ženě

Natalia Sudlianková

Na pražské výstavě k příležitosti 70. výročí smrti prvního předsedy vlády Karla Kramáře, nezávislého Československa, byly k vidění šperky jeho ruské manželky Naděždy Nikolajevny. Výstavu navštívil také její pravnuk Dmitrij Abrikosov. Snaží se získat část dědictví po své prababičce a za určitých okolností by se mohl ucházet i o Kramářovu vilu. Bojovat o reprezentační sídlo českých premiérů však nebude, je rád, že je o ně dobře postaráno.

Jaké je vaše místo v rodokmenu rodiny?

Naděžda Nikolajevna Kramářová byla mou prababičkou, matkou mé babičky. Naděžda měla čtyři děti z prvního manželství. Nejoblíbenější byla Margarita Alexejevna, má babička. Ta měla dvě děti, Taťánu a Petra, mého otce.

Říká se, že Naděžda Kramářová se snažila dostat své děti do Československa.

Poté co moje babička Margarita v roce 1928 náhle zemřela na leukémii, Naděžda se pevně rozhodla dostat své vnuky z SSSR. A udělala pro to všechno. Vyjednávala se sovětskou vládou, kterou z hloubi duše nenáviděla. Domluvili se, že jim předá jistou sumu peněz, fakticky výkupné za vnuky. Peníze poslala, ale vnuky jí přesto nevydali. Otřáslo jí to tak, že ji ranila mrtvice a krátce nato v roce 1936 zemřela. Toto odmítnutí bylo poslední tragédií v jejím životě, to je jisté.

Co jí slibovala sovětská vláda?

Nic zvláštního. Smlouvali. A i když něco naslibovali, tak to stejně pak nesplnili. Jak říkal Karel Kramář: „Není možné sedět za vyjednávacím stolem s tím, komu chybějí morální kvality."

Nicméně ona musela vyjednávat. Udržovala s dětmi kontakt?

Ano, dopisovala si s nimi a snažila se je materiálně podporovat. V Národním archivu České republiky jsou uloženy dopisy, které si psala moje prababička s dcerou a jejím chotěm, Borisem Abrikosovem. V archivu se dochovaly fotografie tety, fotografie z dětství otce. Naděžda Nikolajevna velmi často posílala materiální pomoc a peníze přes československého diplomata v SSSR Zdeňka Fierlingera. K narozeninám poslala tetě zlaté hodinky. Takové poslala i otci. Bolševici na to dohlíželi, věděli, že Naděžda Nikolajevna měla velký majetek.

Co přesně jí patřilo?

Základním kamenem jejího majetku byla obrovská manufaktura v Estonsku, kterou zdědila po části rodiny Chludovovy. Chludovovi patřili mezi nejbohatší lidi carského Ruska. Jejich rodinný podnik, který začínal uprostřed 19. století jako výrobce tkaných pásů, se rozrostl do obrovských rozměrů. Svého času byla tato manufaktura, již znárodněná, jedním z největších textilnich podniků v SSSR. Také jí patřila luxusní vila Barbo na Krymu, rezidence ve Vysokém nad Jizerou, a koneckonců i samotná Bílá vila (dnes Kramářová vila) se stavěla za její peníze.

Copak Karel Kramář se financování nezúčastnil?

Prababička měla obchodního ducha a při účtování byla velká puntičkářka. Vedla si obrovskou knihu, do které každý den zaznamenávala všechny výdaje včetně například spropitného pro řidiče. V archivu se dochovaly zápisy o tom, že si půjčovala peníze od svého muže, Karla Kramáře, když se její banka Credite Lyonnais z nějakých důvodů zdržela s výplatou. Pak ty peníze manželovi vždycky vrátila.

Vila je její projekt?

Ano. Absolvovala obor architektura na Sorbonně. Všechno, co stavěla, stavěla podle vlastních návrhů.

Co se stalo po smrti Naděždy Kramářové s jejím majetkem?

To je zamotaný příběh. Kramář přežil svou ženu pouze o půl roku a nevyužil dědického práva, dokonce si dědictví vůbec nenárokoval. Po jeho smrti zůstala jen jedna závěť, ta jeho. V ní je jasně psáno, co přesně je předmětem dědictví: „majetek, který vlastním". A jelikož se nestal dědicem, majetek Naděždy nebyl v jeho vlastnictví. Nicméně v roce 1937, po jeho smrti, synovec a jediný dědic Karel Votsedalek podal k soudu žalobu s požadavkem, aby mu bylo předáno celé dědictví po obou manželích. Proto byly požadavky Votsedalka zcela nepodložené. I kdyby se Karel Kramář stal dědicem, vnuci Naděždy Kramářové by stejně mohli požadovat pouze polovinu majetku.

Ale tehdy přece byly naživu i děti Naděždy Kramářové?

Jejich jménem byla okamžitě vznesena k soudu další žaloba, přičemž zájmy dětí a vnuků Naděždy Kramářové hájil Zdeněk Fierlinger. V žalobě se zmínil o tom, že pozůstalost po Naděždě v žádném případě nemohl zdědit Kramářův synovec: „Takhle to nemohlo být, Kramář si svoje dědická práva nezařídil, nikdy by nenechal bez podpory děti a vnuky Naděždy Kramářové a jeho dědické právo nevstoupilo v platnost." Podle zákonů, které na území České republiky platí pořád, děti, vnuci a pravnuci jsou právními nástupci a mohou si nárokovat dědictví. Prapravnuci už ne. Já jsem tedy poslední, kdo si může nárokovat dědictví po Naděždě Nikolajevně.

A jak rozhodl soud?

Tehdy, v roce 1937, soud uznal, že polovinu celého dědictví musejí obdržet děti nezávisle na tom, jak se vlastník rozhodl s ním naložit. Začal dlouhý proces, který se táhl od začátku roku 1937 až do zavedení protektorátu Čechy a Morava. Tehdy mimochodem nikdo dětem dědické právo neupíral. Ale když přišla německá nadvláda, náš advokát, původem žid, jednoduše zmizel.

Mělo to nějaký dopad na proces?

Radikální. Kvůli tomu, že zmizel, nebyly ve smluvenou dobu dodány dokumenty z Moskvy. Protože naše strana dokumenty nakonec nedodala, všechen majetek byl předán Karlu Votsedalkovi. Ten se ihned vzdal velké části, již daroval NSDAP. Na zámku Vysoké nad Jizerou byla otevřena škola gestapa. Stála tam Kramářova busta, tu jednoduše shodili, a vilu dostal někdo z představitelů německé vlády.

Jestliže větší část získala NSDAP, co zbylo pro „dědice"?

Předali mu bankovní konto Naděždy Nikolajevny. Šlo o konto textilní manufaktury v Estonsku. Připomínám, že to všechno probíhalo ještě před okupací Estonska Sovětským svazem. Votsedalek také dostal diamanty Naděždy Nikolajevny. Prostě nějakou část dědictví přece jen měl.

Soudě podle vystaveného diamantového náhrdelníku Naděždy Kramářové byla tato „nějaká část" poměrně hodnotná, že?

Naděžda Nikolajevna vlastnila největší sbírku diamantů ve střední Evropě. Byla uložena v bankovním trezoru. Existuje protokol o vyjmutí této sbírky z trezoru roku 1946, které provedla již sovětská vláda. Je to asi pět strojopisných listů s popisem šperků. To, co bylo vystaveno, je jen malá část toho, co vlastnila.

Byl po válce majetek, který získal Votsedalek, znárodněn?

Ano. A pak už nikdo nic neprošetřoval. Navíc Karel Votsedalek byl uznán kolaborantem, proto ani jeho děti nemohly po roce 1989 požadovat, aby jim podle restitucí byl navrácen majetek zkonfiskovaný po válce.

Vy jste zkoušel vznést požadavek na toto dědictví?

Před patnácti lety jsme si zaplatili jednu právnickou firmu, která provedla vyšetřování a sepsala pro nás posudek. Mimochodem, tehdy se jistá advokátní společnost dověděla, o co jde, a nabídla domluvu s českou vládou. Navrhli, že by nám česká vláda mohla předat jistou kompenzaci a my bychom se vzdali všech požadavků.

Co vy na to?

Řekl jsem si, že to všechno jsou nějaké podivné řeči, a nepodepsal jsem žádné smlouvy. Kdyby bylo možné provést vyšetřování a dokázat, že v roce 1938 se advokát vaší rodiny stal obětí represí nebo byl zabit, tedy že vyšetřování bylo přerušeno pro okolnosti nesouvisející s vaší rodinou, bylo by možné znovu zahájit proces? Ve prospěch Votsedalka rozhodl už fašistický soud, proto se pro skutečné vyhodnocení celé situace musí zahájit nový soudní proces o dědictví. Pak se bude prošetřovat všechno - počínaje 'okolnostmi, které nastaly po smrti Kramáře, až ke zmizení našeho právníka. Společnost, jejíž služby jsme si objednali, nám vypracovala úplný posudek.

Jak právníci hodnotí vaše práva na získání dědictví?

Dávají šanci padesát ku padesáti. A dokud jsem naživu, mám právo nárokovat si tento majetek.

Co vám tedy brání to udělat?

K tomu, abychom mohli požadovat dědictví, musíme podat žalobu k soudu. Ale na to, abychom podali žalobu k soudu, musíme zaplatit jistou částku, zálohovou cenu majetku, který požadujeme. Zatím tyto peníze nemáme, a proto žádné požadavky z naší strany nejsou.

Setkala jsem se s názorem, že Karel Kramář a Naděžda Nikolajevna si zvykli žít v přepychu, pořádali honosné večírky a fakticky zbankrotovali. Říká se, že rodina Abrikosovova nemůže požadovat majetek, protože z něj už byly pokryty dluhy.

Pořádali pouze charitativní plesy pro ruskou emigraci, kterou podporovali po celém světě. Navíc, kdyby byli stíháni kvůli dluhům, jak by se Karel Votsedalek stal vlastníkem toho majetku?

Představte si, že jste získal nějaké prostředky, které byste mohl složit jako soudní poplatky. Podal byste v takovém případě žalobu?

Zatím se k soudu obracet nebudeme. Osud vily je vyřešen velmi správně. Bylo by velmi smutné, kdyby z ní udělali nějaký archiv nebo by vile hrozilo zapomenutí. Český stát rozhodl, že z vily bude rezidence předsedy vlády, tím pádem Karel Petrovič a Naděžda Nikolajevna nebudou zapomenuti. A to je dobře. A co se týká všeho ostatního, uvidíme, co život přinese.

(Týden)