Srpen 2007

Za svobodnou Ukrajinu. Banderovci na území Československa

Marek Syrný

Jen několik měsíců po ukončení druhé světové války se v Československu objevily ozbrojené jednotky, které v následujících dvou letech vyvolaly výjimečné nasazení ozbrojených sil. Těmito jednotkami byly oddíly Ukrajinské povstalecké armády, označované též jako banderovci.

Po ruské únorové revoluci roku 1917 vznikla v Kyjevě ukrajinská Ústřední rada, která začala jednat s ruskou Prozatimní vládou o národním vyrovnání a autonomním postavení Ukrajiny v rámci demokratického Ruska. Po říjnovém bolševickém převratu Ústřední rada odmítla sovětskou vládu a 22. ledna 1918 vyhlásila v Kyjevě úplnou nezávislost Ukrajiny. Na východní Ukrajině v Charkově však sjezd Sovětů v prosinci 1917 vyhlásil Ukrajinskou sovětskou republiku a bolševická armáda obsadila téměř celou Ukrajinu. Po krátkém intermezzu relativní ukrajinské nezávislosti za německé okupace se v roce 1919 bolševická vojska pokusila o opětovné obsazení Ukrajiny. Vedoucí ukrajinští představitelé se proto obrátili s požadavkem o vojenskou pomoc na Dohodu a jejího spojence Polsko. Začala polsko–sovětská válka, jejíž tragické a chaotické události skončily podepsáním mírové smlouvy v Rize (18. března 1921), na jejímž základě byla Ukrajina nakonec rozdělena mezi Polsko a bolševické Rusko. Desítky tisíc představitelů ukrajinské inteligence a stoupenců nezávislosti musely odejít do emigrace, kde začaly v emigrantských organizacích nový boj za nezávislost Ukrajiny.

Několik nejvýznamnějších emigrantů se v roce 1929 sjednotilo do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která postupně pohltila téměř všechny podobné ukrajinské organizace v emigraci a v Haliči. Toto radikálně nacionalistické hnutí se snažilo o změnu hranic, resp. situace vzniklé po 1. světové válce, a přirozeně se tedy orientovalo na spolupráci s revizionistickým Německem: zejména proto, že za jedinou reálnou možnost dosažení nezávislosti Ukrajiny považovalo vojenské vítězství Německa nad SSSR a Polskem.

Po roce 1938 došlo mezi staršími vedoucími představiteli OUN (vedenými A. Meľnykovem) a mladšími členy (S. Bandera) k vážným rozporům. Příčinou konfliktu byla i příliš jednostranná orientace hnutí na nacistické Německo. Radikální banderovská frakce chtěla od této jednoznačné orientace na Německo upustit a navázat kontakty se západními mocnostmi. Tento rozpor vyvrcholil v roce 1940 rozštěpením organizace na frakci OUN–B (tzv. banderovská) a OUN–M (tzv. meľnykovskou).

Nacistické Německo bylo ochotno podporovat ukrajinský nacionalismus pouze pokud to vyhovovalo jeho vojenskopolitickým záměrům. V momentě, kdy v rozporu s německými plány vyhlásili Banderovi přívrženci 30. června 1941 ve Lvově obnovení nezávislosti Ukrajiny, rozhodli se Němci takové snahy banderovské frakce rázně pacifikovat a zatkli, popřípadě popravili, jejich vedoucí činitele. Od tohoto momentu přešla OUN–B do konspirace proti Německu, meľnykovská OUN však zachovávala věrnost Německu po celou dobu trvání války, a dokonce se podílela na formování 14. granátnické divize Waffen SS Galizien (1943), která se později účastnila potlačení povstání na Slovensku.

Banderovská OUN se inspirovala taktikou boje nepravidelných jednotek ukrajinské milice Tarase Bulby-Borovce a i převzala název této milice – Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Také se jí postupně podařilo od roku 1943 do svých řad začlenit téměř všechny oddíly T. Bulby-Borovce, meľnykovců i přeběhlíky ze 14. divize SS Galizien.

Oblastmi aktivního působení UPA byly zejména Polesí, Volyň a Halič, přičemž počet jejich bojovníků v době největšího rozmachu (na přelomu let 1944–1945) dosahoval několik desítek tisíc až sto tisíc osob.

S posunem východní fronty na západní Ukrajinu se OUN–B zcela soustředila na ozbrojené akce proti Rudé armádě a sovětským partyzánům. Němci proto operativně změnili svou taktiku, propustili z vězení banderovské vůdce a začali municí, proviantem a německými školiteli podporovat banderovské oddíly v boji proti sovětské armádě. V rámci příprav na aktivní odpor proti obnovující se sovětské moci se na přelomu let 1944–1945 začaly banderovské oddíly transformovat z velkých jednotek na menší, dobře stmelené a vyzbrojené jednotky, ukryté v rozsáhlých lesích. Vznikla také široká síť podzemních civilních a bojových skupin, takže ještě několik let po válce byla UPA schopna klást velmi aktivní a tvrdý odpor vůči sovětské moci – vraždila stranické, sovětské a kolchozní představitele a aktivisty: útočila na místní bezpečnostní oddíly, podpalovala vládní a úřední budovy, vedla širokou protisovětskou propagandu apod. Odpovědí na tyto akce byla neméně bolestná protiopatření sovětské moci, která postihla velkou část obyvatelstva západní Ukrajiny.

Také v jihovýchodním Polsku, podobně jako na západní Ukrajině, UPA s pomocí ustupujících Němců a za podpory zdejší ukrajinské menšiny vybudovala koncem 2. světové války dokonalou podzemní síť, která po osvobození tohoto území Rudou armádou bojovala v jejím týlu. Banderovské podzemní hnutí živilo naději, že brzy vypukne třetí světová válka, ve které by ukrajinští nacionalisté po boku Západu vybojovali na Sovětském svazu vytoužený samostatný ukrajinský stát.

BANDEROVCI NA SLOVENSKU

Oblast severovýchodního Slovenska, sousedícího s jihovýchodním Polskem a částí západní Ukrajiny (územního jádra banderovského hnutí s početnou ukrajinskou a rusínskou menšinou), se stala přirozeným cílem propagačních a únikových vpádů jednotek UPA už krátce po přechodu fronty, resp. po skončení druhé světové války. Nejčastěji se pohybovaly v příhraničních okresech, ale od srpna 1945 se jejich menší skupinky nacházely i v oblasti Spišské Staré Vsi a Medzilaborců. S přibývajícími zprávami o jejich výskytu na Slovensku se postupně množila i úřední hlášení o rekvizicích a ohrožování obcí několika okresů severovýchodního Slovenska – Svidník, Stropkov, Snina, Humenné, Medzilaborce, Prešov nebo Giraltovce. Velikost těchto skupin byla značná a činila až několik set členů včetně civilní sítě. Byly to skupiny převážně ze západní Ukrajiny, které Slovenskem jenom procházely. Uchylovaly se sem ve snaze vyhnout se bojům s ozbrojenými silami Polska a SSSR, ale také proto, aby propagovaly svůj politický program mezi rusínským a slovenským obyvatelstvem, které bylo negativně naladěno vůči komunismu.

Oddíly UPA se na tomto území v roce 1945 pohybovaly celkem nerušeně. Kromě shánění materiálních potřeb (hlavně potravin) a informací o rozmístění stanic Sboru národní bezpečnosti nebo armády, se snažily ovlivňovat obyvatelstvo obcí svou nacionalistickou a protikomunistickou ideologií, k čemuž využívaly možných antipatií zdejšího obyvatelstva ke komunistům, Židům nebo Čechům. Chtěly tak získat do svých řad dobrovolníky, kteří nesouhlasili se zánikem slovenského státu a obnovením Československa, měli negativní zkušenosti z pobytu sovětské armády na Slovensku koncem války nebo nesouhlasili s poválečným uplatňováním komunistické moci. Příslušníci UPA se měli chovat slušně a vyhýbat se teroru. Toto nařízení ve většině případů jednotlivé skupiny dodržovaly, ale našli se i velitelé a skupiny, kteří se při obstarávání potravin nebo informací dopouštěli otevřeného násilí.

V minulosti se působení banderovců na severovýchodním Slovensku koncem roku 1945 automaticky spojovalo s četnými rasovými vraždami v Uliči (4 Židé) a v Kolbasově (11 Židů). Nejnovější výzkumy tato tvrzení značně zpochybňují, neboť kromě některé nedisciplinované skupiny banderovců mohla podobnou akci provést také polská lupičská banda; zájem na diskreditaci banderovců mohla mít rovněž v Československu i sovětská NKVD. Vraždy lze také přičíst ukrajinským nebo polským skupinám, které je vykonaly na „objednávku“, třeba s pomocí některých místních činitelů, toužících po majetku postižených židovských rodin.

Tyto „banderovské“ akce vyvolaly nejen na východním Slovensku značný rozruch. Situací se musela zabývat až československá vláda a armádní velení mělo přijmout rázná opatření. Do ohroženého prostoru byly proto převeleny další vojenské jednotky z Popradu, Trnavy a Žiliny, z kterých vznikla zvláštní vojenská skupina pro zajištění pohraničního území (ZPÚ). Nasazení těchto armádních jednotek skoncovalo s řáděním banderovských skupin na severovýchodním Slovensku bez větších problémů do konce roku 1945 a vytlačilo je, resp. ony samy se stáhly, za hranice, přes které od té doby pronikaly jenom ojediněle a jednotlivě.

Začátkem roku 1946 se banderovci v jihovýchodním Polsku pod tlakem polské armády stáhli do lesnatějšího terénu a doplnili své řady. Na jaře téhož roku opět zvýšili svou aktivitu, při níž občas zahnali polské jednotky až na naše území. Opět docházelo ke vpádům několika větších banderovských skupin z Ukrajiny a Polska i do přilehlých oblastí Slovenska, tyto skupiny (některé až se 150–500 členy) sem přicházely se stejnými cíli jako v roce 1945. Při střetnutí s československými jednotkami se banderovci ani v jednom případě, vzdor přesile, nepokoušeli přejít do přímého protiútoku a jednotky se navzájem jenom ostřelovaly.

Důsledkem těchto opětovných vpádů oddílu UPA na jaře 1946 bylo, kromě jiného, že se jejich problematikou začala vážněji zabývat vláda a v polovině dubna 1946 uložila ministrům národní obrany a vnitra, aby do konce dubna 1946 východní Slovensko od banderovských skupin vyčistili. Ihned sem začaly přicházet desítky nových jednotek, jejichž úkolem bylo chránit ohrožované obce před rabováním banderovců a prohledávat a vyčistit místní rozlehlý lesní terén. Kromě pěších a samopalných praporů a rot byly postupně do akce zapojovány i motorizované, dělostřelecké a tankové jednotky. Slovenským oddílům v menší míře vypomáhaly i jednotky z vnitrozemí Moravy a Čech. Tato vojenská akce částečně souvisela též s podobnou akcí polské armády proti banderovcům na území jihovýchodního Polska. I v létě 1946 docházelo kvůli tomuto polskému tlaku ke snahám několika desítek až stovek banderovců o přechod na území Slovenska, byli však převážně zastaveni již na hranicích.

Klíčovým rokem v Československu byl rok 1947, a to v souvislosti s polským postupem proti banderovcům na vlastním území. Několik málo skupin UPA, které se dostaly za hranice a objevily se v několika pohraničních obcích, československá armáda a Sbor národní bezpečnosti vytlačily zpátky do Polska. Rozhodující obrat ale nastal až v létě téhož roku, kdy polské orgány uskutečnily deportaci ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodního Polska do jeho západních oblastí, čímž zbavily banderovce opory u obyvatelstva a ztížily možnosti jejich zásobování. Zároveň v Polsku svou činnost zintenzivnila operační skupina Visla, která zahájila definitivní útok proti tamnímu banderovskému hnutí. V této situaci nezůstávalo mnoha banderovským skupinám nic jiného, než se pokusit přes území Československa probít do americké zóny v Rakousku a v Německu, kde měly své zahraniční vedení a jistotu, že je americké úřady nebudou stíhat.

NA CESTĚ ZA SVOBODOU

Na území Slovenska se dostaly tři větší skupiny přezdívané podle svých velitelů – Burlaka, Hromenka a Brodiče – a několik dalších menších skupin. Tentokráte již nešlo o propagandu hnutí, ale o získání potravy a hlavně rychlý a bezproblémový přesun na západ.

Na to ovšem nebyla československá strana vůbec připravena. Armádní velení a mužstvo se muselo vypořádat s nedostatkem zkušeností s akcemi proti jednotkám s partyzánským způsobem boje, neboť banderovci měli mnohem větší bojové zkušenosti a výborně se orientovali v hornatém terénu Slovenska. Tak se stalo, že začátkem července 1947 se Hromenkova jednotka dostala až do Nízkých Tater. Značně zdecimovaná z bojů a ztrát na východním Slovensku se teď omezovala převážně na rabování salaší a malých odlehlých osad. Koncem července 1947 z původně stočlenné skupiny zůstala už jenom polovina, naproti tomu Burlakova skupina se bez větších problémů a ztrát probíjela z obklíčení a dařilo se jí i zatýkat příslušníky československých sil, kterým zabavovala munici, a pak je propouštěla.

Za těchto okolností muselo Československo přijmout rozsáhlá bezpečnostní opatření, která postihla mnohé okresy východního, středního, ale zčásti i západního Slovenska. Šlo o omezení zavírací hodiny v hospodách a na veřejných prostranstvích, omezení pohybu obyvatelstva mimo obydlí v nočních hodinách, zákaz rozdělávání ohňů v lesích. Vlastní bezpečnostní opatření měla být posílena častějšími raziemi a kontrolami místními bezpečnostními orgány nebo dokonce vytvořením jakési místní „domobrany“ z obyvatel obcí, kteří vlastnili lovecké zbraně. I když, na rozdíl od Polska, nemusela československá strana výrazněji zasáhnout do hospodářského života okresů zasažených aktivitami oddílů UPA a bojem proti nim, přece jen se musela přijmout některá bezpečnostní opatření, která částečně omezovala obvyklé hospodářské aktivity některých podniků, hlavně lesního hospodářství.

V srpnu 1947 byly dosavadní jednotky nasazené proti banderovcům posíleny ještě o další armádní a policejní skupiny. Armáda se připravovala na závěrečnou akci proti Burlakově skupině, která se v polovině srpna dostala v oblasti severní Fatry do obklíčení. Po několika neúspěšných pokusech o únik z obklíčení se nakonec Burlak s částí své skupiny začátkem září vzdal československým orgánům. Po likvidaci tohoto oddílu již nebyla na Slovensku žádná ucelená banderovská skupina, jenom několik menších skupin, zachraňujících se z likvidačního tlaku v Polsku únikem přes Moravu a jižní Čechy do americké zóny v Rakousku.

Po zneškodnění banderovců na Slovensku se tedy pozornost československých orgánů soustředila na jejich potlačení na Moravě (kde se vyskytovali od července 1947) a v Čechách. Bezpečnostní akce československé strany vůči banderovcům vykazovaly v západní části republiky ve srovnání se Slovenskem očividné zlepšení. Protibanderovské „tažení“ zjednodušoval jak méně hornatý terén pro motorizované jednotky, tak hustší komunikační síť, a hlavně bojové zkušenosti a poznatky získané během bojů na Slovensku. Stejně však jako na Slovensku i na Moravě a v Čechách muselo být na dopadení několika banderovců použito množství policejních, ale i vojenských jednotek.

Na základě zkušeností ze Slovenska nejdříve vznikl podél řeky Moravy kordon Vlára, který relativně úspěšně bránil dalšímu pronikání UPA na západ zejména obsazením říčních přechodů. Z jednotek nasazených na Moravě proti banderovcům se později vytvořila skupina Sosna. Ta se převážně úspěšně vypořádala se zbytky Burlakovy a Brodyčovy skupiny. Jenom zbytkům Hromenkovy skupiny, která procházela Moravou jako první, se podařilo bez větších ztrát projít dále na západ. Na Moravě a v jižních Čechách (Táborsko, Třeboňsko a Jindřichohradecko) čelili banderovci lépe připraveným československým jednotkám. Aktivně se do boje proti UPA zapojili místní obyvatelé a veřejní činitelé. I tak však nakonec muselo československé velení k likvidaci banderovců na Moravě využít i partyzány a bývalé povstalecké vojáky ze Slovenska.

Po přechodu Hromenkovy skupiny do Rakouska se na území jižních Čech objevovali další banderovci již pouze ojediněle, podařilo se tu zadržet několik kurýrů mezi banderovským vedením na západě a skupinami v jihovýchodním Polsku, resp. na Ukrajině. Takto postupně československé orgány eliminovaly nejen příslušníky samotných vojenských formací UPA v Československu, ale na základě výpovědí zajatců postupně odhalovaly i její civilní síť.

Na severovýchodním Slovensku se menší skupiny UPA z jihovýchodního Polska objevovaly ještě i na jaře a v létě 1948, ojediněle i později, ale jejich působení a aktivity již nezpůsobovaly československé straně tak velké starosti, jako v předešlém období. Přesto ještě mnoho banderovců přes naše území přešlo.

NASAZENÍ SIL

Celkově se akcí proti banderovcům na území Československa střídavě zúčastnilo až několik desítek tisíc vojáků, partyzánů a příslušníků bezpečnosti či Pohraniční finanční stráže. Maximální stav na podzim 1947 činil dokonce 13 tisíc mužů, z toho asi polovina byla nasazena na Slovensku. V roce 1947 bylo československými orgány zneškodněno přibližně 350 banderovců, což představovalo přibližně čtyři pětiny těch, o kterých československá strana měla zprávy, že se pokoušeli přejít přes Československo na západ. Kromě nich prošly našim územím ještě další desítky nebo stovky členů civilní sítě UPA a menší neznámé oddíly banderovců. Z těch 350 zneškodněných banderovců bylo přibližně 60 mrtvých, 260 zajatých a 30 se přihlásilo dobrovolně. Zajatí banderovci byli podle předchozích dohod vydáni polským úřadům. Burlaka, polským soudem obviněného z vypálení desítek vesnic a vražd mnoha civilistů, na jaře 1949 odsoudili k trestu smrti a záhy popravili.

Relativně vysokým ztrátám se nevyhnuly ani československé jednotky. V boji padlo přibližně na 30 vojáků, partyzánů a příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Dále bylo mimo bojové akce (při autonehodách, neopatrném zacházení se zbraní apod.) několik desítek raněných a další mrtvé. Na účet banderovců se někdy automaticky připisuje také zavraždění téměř dvou desítek převážně židovských civilistů na severovýchodním Slovensku koncem roku 1945, ale jak již bylo uvedeno, identita pachatelů těchto zločinů není jednoznačná. V roce 1947 zavraždili banderovci dva civilisty.

Kromě bojových akcí jednotek UPA a československých vojenských jednotek stojí za pozornost otázka politického zneužití činnosti banderovců a také jejich vzájemné vztahy s civilním obyvatelstvem. Banderovské vpády na Slovensko probíhaly v období boje politických stran a sil o demokratický nebo totalitní charakter československého státu, na Slovensku hlavně mezi Demokratickou stranou (DS) a Komunistickou stranou Slovenska (KSS). Při svých vpádech se banderovci, vzhledem k nacionalistickému, protisovětskému a protikomunistickému zaměření svého hnutí, spoléhali na aktivní pomoc zbytků radikálních nacionalistických přívrženců bývalé válečné Slovenské republiky, ukrajinského a rusínského obyvatelstva jakož i přívrženců protikomunistické Demokratické strany. Tyto předpoklady vedení UPA se však naplnily jen v malém rozsahu.

Radikální nacionalistické hnutí na Slovensku bylo slabé a neschopné poskytnout banderovcům účinnou pomoc, i když k tomu bylo vyzýváno luďáckými skupinami nebo osobnostmi. Přesto v období odhalení tzv. protistátního spiknutí na Slovensku bylo v komunistickém tisku velmi módní spojovat „reakce“ dohromady – to znamená poukazovat na údajnou pomoc a spolupráci slovenských nacionalistů, části demokratů a banderovců.

Ani dopad velkoukrajinské nacionalistické propagandy na ukrajinské a rusínské obyvatelstvo východního Slovenska nebyl nikterak úspěšný. Ukrajinsko-rusínský lid dával spíše oportunisticky přednost spojení se sovětskou Ukrajinou v rámci SSSR a inklinoval z velké části ke KSS. Na druhé straně je ale faktem, že se například v řadách rusínského řeckokatolického kléru našly některé osoby, které aktivně pomáhaly banderovcům na Slovensku. Tyto aktivity v řadách řeckokatolické církve však opět nelze přeceňovat nebo paušalizovat, přičemž je třeba mít na paměti, že tato pomoc se děla spíše se záměrem pomoci pronásledovaným vlastním věřícím a soukmenovcům než ve snaze podporovat pouze konkrétní politické hnutí.

Rovněž i slovenská Demokratická strana, lidovci a národní socialisté v Čechách i na Moravě se stavěli k banderovskému hnutí odmítavě, hlavně pro jeho bývalou kolaboraci s hitlerovským Německem. Na rozdíl od komunistického tisku však byli ve svých popisech banderovců a boje proti nim střízlivější a kromě kriminálního charakteru některých aktivit UPA, si rovněž uvědomovali příčiny ukrajinského odboje a tvrdost opatření polské nebo sovětské vlády vůči Ukrajincům a jejich nacionalismu. Celkově však hnutí přirozeně odmítali, i když se politicky stavělo do pózy spojence Západu a bojovníka proti komunismu.

Při hodnocení ukrajinského nacionalismu a činnosti UPA je třeba mít na zřeteli, že ukrajinský nacionalismus reflektoval prostředí a dobu. Tím ale samozřejmě není možné omlouvat jejich spolupráci s nacistickým Německem a provádění četných teroristických činů na civilním obyvatelstvu jiné národnosti nebo odlišného politického zaměření.

(Dějiny a současnost)