Srpen 2007

Když předák musí z kola ven

Ota Ulč

Rčení, že moc je ten nejnáramnější afrodisiak, se přisuzuje Henry Kissingerovi, ač zajisté i mnozí jiní se takto správně vyjádřili. Nepřekvapuje velmi často vídaná neochota tuto moc pozbýt, žezla se vzdát, z centra manéže odejít do ústraní a případného zapomenutí. Záleží ovšem na váze žezla, zda je spíš jen symbolické, téměř formalitou, či zda jeho držitel rozhoduje o osudu země, se vším blahým či neblahým dopadem.

V solidně fungujících monarchiích zpravidla nedochází k závažným krizím, když vládce zemře či případně rezignuje nebo – jak se v minulosti občas stávalo – je rezignován přesunem do blázince a na trůn pak zasedne jeho nejstarší syn. Není-li meče, království se ujme přeslice. Až na dvě značně periférní výjimky (Swaziland v Africe, Tonga v Pacifiku) s něčím takovým ale mám pramálo zkušeností.

V diktaturách ochota od žlabu odejít bývá výjimkou. Častější a populárnější řešení poskytuje smrt, nezřídka uspíšená dosavadními podpůrci toho kterého velikána, úspěšně zavražděného či, v nejlepším případě, do exilu upláchnuvšího. Hamižnost, lakota, jsou ovšem normou, samozřejmostí na mnoha adresách světa – kleptokrati typu konžského Mobuty, filipínské Imeldy Marcosové - nikoho nešokuje samozřejmost, že vládce jako odpovědný manžel a otec se snaží finančně zajistit především vlastní rodinu a maximálně si nakrást. Indonéský Suharto nám poslouží zářným příkladem. Za pobytu v Číně si vzpomínám na šok tamější veřejnosti po obdržení zprávy, že syn Ronalda Reagana, tehdejšího prezidenta, povoláním baleťák, ztratil zaměstnání. To tedy americké hospodářství musí být v katastrofálním stavu, když ani prezident se nemůže postarat o vlastní dítě, komentovali domorodci. (Vím jen o jednom případu ze zemí třetího světa, kdy vládce končil jako nuzák: polynéský Albert Henry, první předseda vlády Cookových ostrovů, poctivec, s nímž jsem měl příležitost strávit řadu měsíců. Po jeho smrti, rodina neměla dost prostředků pořídit mu pořádný pomník.)

Bohatstvím, přivezeným lupem, neoplývali předáci utečenci z komunistictého světa. Alexander Kerenský, Leninem svržený předchůdce, přišel do Ameriky s prázdnou kapsou. (Můj unikátní zážitek z doby číšničení v restauraci pana Vašaty na Manhattanu: nesl jsem dršťkovou polévku, kdosi do mne strčil a já polil jí polil hosta - právě tuto historickou postavu, tehdy vlastnící snad jen jedno sako, právě potřísněné.) V Americe jsem měl možnost potkat snad většinu představitelů poúnorového exilu a žádný z nich se netopil ve zlatě, mnozí z nich přežívali tuze skromně. Prominentům exilové vlny posrpnové se již vedlo o poznání lépe. Nejeden se uchytil v pohodlném akademickém prostředí. A nejzdařileji ovšem dopadli strůjci, odpovědní za hanebná léta budování vědeckého socialismu, včas přesílivší z rolí politických do ekonomických, též jako penzisté, nedotčeni ve svých vilách – Jakeš, Štrougal v Praze, Biľak v Bratislavě.

Teď v souvislosti s rezignací Tony Blaira, britská televize vysílala dokumentární záznam o osudu jeho předchůdců. Zajímavé detaily, dost neveselá to podívaná. Plno moci a mediální pozornosti jeden okamžik a pak najednou všechno je pryč. Dvě hodiny po rezignaci odcházejícímu premiérovi odpojili telefon. Churchill se ze svého vládního sídla vytratil zadním vchodem. Edward Heath přijel v honosné limuzíně do Buckinghamského paláce předložit rezignaci královně, a jen co krátký ceremoniál skončil, již nebylo k dispozici vozidlo, do něhož by vyhaslá hvězda mohla nastoupit.

Heath, jediný starý mládenec mezi někdejšími premiéry, neměl se kam vrátit, nikdy nevlastnil dům. Harold Wilson, jehož jediným smyslem života byla politika, rovněž nenacházel alternativu k níž uspokojivě zamířit. James Callaghan tak učinil na svou farmu k ovcím. Nepopiratelná je výhoda majetku, k podpoře názoru, že nejvhodnější do politiky jsou lidé bohatí. Nemají nutkání si nakrást, lpět na žlabu za každou cenu. Jsou veleobtížně podplatitelní. Jak by se dal koupit Rockefeller?

Harold Macmillan se mohl vrátit do nakladatelství, rodinného podniku. Winston Churchill, po vítězné světové válce okusil v roce 1946 potupnou volební porážku, ve věku 71 let vypuzen nevděčným národem, měl zpočátku značné existenční potíže, ohrožující i jeho rodinné sídlo. Pár dobře situovaných přátel se pak postaralo, aby o ně nepřišel. Churchill se znovu, v roce 1951, ujal vlády a setrval do 1955, když mu již bylo 80 let. Poté se věnoval malování a pobytu jednak v Monte Carlu a Marakkéši, obě adresy případným zájemcům doporučuji.

Margaret Thatcherová, v roce 1979 první předsedkyně vlády nejen v dějinách Velké Británie, ale Evropy vůbec, setrvala v úřadě 11 roků, z něhož ji nevystrnadila volební porážka či hlasování o důvěře v parlamentě, ale z jejího hlediska to byl podraz, hanebnost machinací v řadách vlastních stranických kolegů. (Václav Klaus by přikývl, se zdůrazněním své interpretace sarajevského atentátu.) Jejím nástupcem v úřadu se stal John Major a setrval v něm šest roků (1990-1997), až tedy do začátku éry Tony Blaira.

Major napsal knihu o kriketu a všichni expremiéři napsali a knižně vydali své memoáry. Někteří se do jejich sepisování pustili okamžitě po ztrátě úřadu, jiní až s několikaletým odstupem. Honoráře z této činnosti se staly jejich de facto penzijním zajištěním. V případě Churchilla, autora šestidílné historie druhé světové války, to byl i zdroj značného množství peněz.

Na rozdíl od potupně nedostatečných penziček jeho předchůdců, Blair bude pobírat 80.000 liber ročně. Suma dost značná, ale téměř se rovnající honoráři , jaký inkasuje významný řečník, jímž Blair zajisté je, za jednu přednášku v Americe. Tam on na takové turné nepochybně zamíří. Deset přednášek do roka a bude mít extra milion. Blair se bude angažovat ve sférách mezinárodní politiky a pokud jeho snahou je i řešení palestinského problému, bude tak mít o úkol postaráno až do konce svého života.

Výnosným jsou i angažmá bývalých předáků v rolích poradních, v nichž zájem o vlastní finanční zdraví potlačí jiné skrupule. Paní Thatcherová například nepohrdla lukrativním poradenstvím ve prospěch cigaretového giganta Phillip Morris.

Vraťme se do českých poměrů v době nyní již sametové: Václava Havla existenční starosti jistěže nepostihují. Doba poskytla příležitost k náramně výnosným kariérám obratných osob typu exministra Vladimíra Dlouhého. Bývalý premiér Miloš Zeman, penzista ve hvozdech na Vysočině, by ale pramálo pořídil se svým trapně neadekvátním důchodem. Od strádání ho ale uchránily honoráře jakožto komerčně úspěšného autora, a i to kdyby nestačilo, může se angažovat v rolích poradenských, jako člen všemožných správních, dozorčích, kontrolních orgánů. Nepředpokládám však, že by byl zván do Ameriky k přednáškám za sto tisíc dolarů.

Opakuji samozřejmost, že nejlíp se dařívá osobnostem, které do politiky přišly nikoliv s holým zadkem. Až Karel Schwarzenberg skončí s ministrováním, bude mít, kam odejít, aniž si musí dělat starosti či dokonce škemrat.