Srpen 2007

O čem dumá česká hlava

Ota Ulč

Do Ameriky jsem se dostal v dávném roce 1960, když v Bílém domě svůj poslední rok trávil Dwight Eisenhower a my tehdy značně mladí jsme se tuze těšili na éru fotogenického Johna F. Kennedyho. Začínal jsem jako studentík na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, bez stipendia, na něž, řečeno mi bylo, jsem jaksi neměl nárok – nekvalifikoval jsem na podporu, určenou pro americké občany, jímž jsem nebyl, a stejně tak mi unikala příležitost, rezervovaná pro cizince, jímž jsem jakožto čerstvý přistěhovalec rovněž nebyl. Musel jsem se tedy živit všelijak, též jako číšník v české restauraci u Vašatů na Manhattanu.

Samotinký opuštěný v tamějším mraveništi, se školou jsem si chtěl co nejrychleji pospíšit, což se mi kupodivu podařilo: tehdy na Kolumbii doktorská studia včetně obhajoby disertace trvala v průměru sedm let a aniž bych byl nějaký genius, mně se to podařilo zvládnout za roky tři. Započal jsem s kariérou kantorskou, o níž jsem původně vůbec neuvažoval. Počínání pedagogické totiž pokládám za nejlepší možnou existenční alternativu pro tvory mého typu: cizí, nevymýtitelný přízvuk v univerzitním prostředí nevadí, člověk tam má spoustu volného času – veledůležitá to součást oné kýžené quality of life - a po obdržení definitivy (tzv. tenure) se dá docílit v kapitalismu málo vídaná socioekonomická jistota, nám známá z dob původního pobytu v totalitní kleci, která, po upláchnutí mnohým z nás začala chybět.

Ovšem ona kýžená definitiva, nevyhoditelnost se snadno nezíská a takový je paradox na amerických univerzitách, že jedinec je oficiálně placen za počínání jedno (výuka), ale posuzován, povyšován, v tom kterém oboru respektován za činnost převážně jinou, zejména tu publikační. Publish or perish – to je ten Damoklův meč a kdo se s ním nedovede zdatně ohánět, nechť se rozhlédne po jiné kariéře.

K mému příjemnému překvapení jsem zjistil, že s angličtinou, řečí mi přece cizí, až v dospělosti s ní seznamovanou, dovedu obstojně si počínat, jak v ústním, tak písemném provedení. Poté co jsem napsal dvě knihy a publikoval větší počet článků, došlo k seznámení s Josefem Škvoreckým, čerstvým poinvazním utečencem. A on to byl, kdo mně ponoukl pustit se do sepisování v naší češtině, mateřštině, v níž nám snad ještě zcela neodumřela schopnost pro vyjádření a ocenění nuancí, jemnůstek jazyka, podtóny humoru, koketování se surrealistickým absurdnem. Mistr Josef mě přiměl napsat českou verzi mého prvního anglického opusu (The Judge in a Communist State) a tak vznikla Malá doznání okresního soudce, jeden z prvních produktů tehdy začínajícího velezáslužného nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Tehdy jsem zjistil, že se mi píše snadno, aniž jsem si ale troufal tvrdit, že zdatně.

Jakožto profesor mezinárodního práva a srovnávacích vládních systémů jsem se pustil do několikanásobného pobíhání po všech kontinentech. Sjezdil jsem svět, začal o něm psát, vznikly texty o Indii, Číně, Jižní Africe, Austrálii, Oceánii,se soustředěním na osudy našinců v dálavách: dívat se českýma očima, v naději, že pár svazkům se podaří do rodné země proputovat, uniknout drábům vědeckého socialismu.

Pak tedy klec se rozsypala, Češi mohli se porozhlédnout po světě, nezřídka s mindráky, kompenzovanými předstíraným sebevědomím suverénních mudrců, pozřevších Šalamounovo cosi. Hodně jsem začal publikovat, též v roli jakéhosi vysvětlovatele, osvětáře, který měl víc možností a zkušeností než ona velká většina donedávna poddaných, zamřížovaných. Kromě jiných publikačních zdrojů se mé texty začaly pravidelně objevovat v internetových stránkách Neviditelného psa Ondřeje Neffa. Již jich tam za posledních pět let vyšlo pět stovek. Pokud jsem byl schopen si takovouto mediální pozornost či možná že jen minipozornost ověřit, ten který text si přečte maximálně deset tisíc zájemců, z nichž zhruba stovka čili jedno procento se obtěžuje elektronickou poštou zaslat komentář. (Rekordní počet 776 komentářů vyvolal článek Být 500 milionů Židů proti 5 milionům Arabů.)

Redakce si vyhrazuje právo odstranit komentáře, které jsou neslušné, útočí na autora článku, netýkají se obsahu uveřejněného článku, nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismus, rasismus. Počíná si však dost blahovolně, což například přimělo politologa Jiřího Pehe, že přestal s touto webovou stránkou komunikovat. Já jsem nepřestal, vzdor například lichotkám od anonymních zdrojů , že jsem osobně zodpovědný za smrt více než půl milionu nevinných Iráčanů, a porovnáván k Mengelemu. Jeden bývalý student Lumumbovy univerzity v Moskvě a nynější mormon ve státě Utahu, mě pravidelně zatracoval - v reakci na článek Nové tisíciletí, nové starosti do website dodal 48 komentářů a na námitku čtenáře, proč svým vlastním textem konkrétně nerozdrtí údajného sprostého lháře Ulče, odpověděl, že na něco takového přece on nemá čas.

Nejeden přísný kritik si opakované stěžuje na kvalitu mých výtvorů, jaká že je to nuda, něco takového se přece nedá vůbec číst. Nicméně ignoruje občasnou, výsostně logickou námitku, proč tedy maří svůj čas. Většinu komentářů netvoří pochvaly či zatracování, ale fackování ve vlastních řadách, nezřídka bez jakékoliv souvislosti s předmětným článkem. Ledacos se dozvídám a potlačuji nutkání generalizovat o méně zářných aspektech národní povahy. Nuže si pochutnejte na lichotkách s autorem, většinou anonymním, v závorce:

Článek na pozvracení. (Martin Tocik).

Kdykoli si přečtu článek p.Ulče, je mi blivno. (Charlie)

Z hlupáren Ulče je možné jen zvracet. Nechceš už chcípnout dědku? (Volič)

Tenhle Ota Ulč je primitivní idiot plnej prdů! (Doowahdeedee, 13. 3. 07)

Ulč je kreten. Panebože, Ulč je hovado hovad. (Doowahdeedee, 9. 5. 07)

Prase. Ulč je hovado hovad. (Doowahdeedee, 24. 5. 07)

Ulči, že jsi byl pitomej komunista, se nezapře. (V. Neckář)

Je to lidská zrůda a převlékač kabátů. (Rioss)

Dnešní sionistická propaganda nemocného senilního starce, lidské zrůdy a komunistického soudce Ulže je mimořádně nepovedená a ohavná (Antifašista, 17 .8. 06)

Tento morální zmetek a lidská zrůda, která v padesátých letech do komunistických lágrů poslala lidi si rychle převlékla kabát a teď chrlí propagandu pro ty, kteří mu lépe zaplatí. Navždy bude znám jako komunistický soudce Ulž, tyran, který shnije v Pekle ve věčném trpení. (Antifašista, 5. 9. 06)

Komunistický soudce Ulž je jako Adolf. Jeden měl Židy, druhý má Araby (Antifašista, 7. 9. 06)

Byl to komunistický soudce, který ublížil mnoha lidem, které poslal do komunistických lágrů. A nejen to. Jak myslíte, že se takový Urválek asi dostal do USA? Byl to agent rozvědky. Proto o sobě neustále v exilu musel rozšiřovat účelové lži. (Prdelka).

Bělošský stařík Ulž ve skutečnosti komunistický kolaborant, který posílal lidi do komunistckých lágrů. Největší svině. (Frajtr v jezdeckých holinkách)

Pane Ulč nevěřím, že kdybyste za to nebyl placen tak tady nebudete kydat takové hlouposti. (Patty)

Ulč je ignorant a rasista. (Jiří Janeček, Seattle, USA)

Pane Ulči, Vaše argumenty jsou na úrovni židovského bolševika a teroristy Trockého. (Autor)

Ulči, ty židovské prase, co to tady meleš? (M.L.)

Ty hnupe, to snad není možné, že takovej povl jako tento židovský pohůnek furt blbne, byl jsi hnida za komančů (SOUDCE) to je prostě váš hnojník, vyvolený. (Vova)

Na sebenehoráznější výpad jsem však nikdy nezareagoval, což těmto vesměs anonymním zatracovatelům poskytuje vysvětlení, že jsem zbabělec, který si netroufá čelit pravdě. Po promoci na Karlově univerzitě v hanebných padesátých letech jsem jako bezpartijní dostal umístěnku k civilnímu soudu ve Stříbře, v západočeském pohraničí, vesměs jsem se zabýval rozvody a majetkovými hádanicemi kolchozníků a snažil se vymyslet cestu, jak z klece ilegálně vykličkovat, což se mi za necelé tři roky naštěstí podařilo. V reakcích soptících kritiků mnohdy pociťuji nejen zášť, ale i závist – vlastnost v českém národním povědomí až příliš zahnízděnou. Kdože mně za ty mé jedovatosti platí – velmi častý popudlivý dotaz. Pravdivou odpovědí, že nikdo mně neplatí a peněz mám dost, bych tázajícího ještě víc nakvasil.

O velikánu de Gaullovi se tradovalo, že Francii miluje a Francouzi opovrhuje. „Že tě to ještě baví?“ občas dostávám otázku s dialektickým dovětkem, že příliš často opakovaná nehoráznost umořila osla.

Připouštím, že stačí jen jedno plivnutí do polévky, aby přestala chutnat. K tomu ale mohu též ocitovat názor kibice v jednom francouzském filmu, že totiž facka od pitomce neplatí. Však se ozývají i takoví čtenáři, kteří oceňují některé texty, z nichž se dozvěděli něco nového a případně užitečného. Což je mi pak tou nejnáramnější satisfakcí.