Srpen 2007

Zvraty osudu vlivného bankéře

Jan Vinter

Jaroslav Preiss, nejznámější a nejvlivnější český finančník první republiky, se narodil 8. prosince 1870 v Přešticích. Vystudoval gymnázium v Domažlicích a Právnickou fakultu UK v Praze. Po studiích se věnoval žurnalistice a to národohospodářské a finanční problematice. Patřil k hnutí pokrokové mládeže, tzv. Omladiny, ale brzy přešel jako redaktor do Národních listů a nakonec do mladočeské strany, za níž zasedal od roku 1907 v Říšské radě.

Od roku 1904 začal pracovat v Živnostenské bance a již o 6 let později byl jmenován náměstkem vrchního ředitele. V roce 1916 byl zatčen a obžalován z velezrady, protože finančně podporoval české odbojové hnutí, a Preisse též vinili, že v Živnobance bojkotoval upisování válečných půjček. Roku 1917 byl císařem Karlem amnestován a po propuštění na svobodu byl okamžitě jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky.

Po vzniku ČSR v roce 1918, odmítl JUDr. Jaroslav Preiss funkci ministra financí, ale stal se nejbližším spolupracovníkem Aloise Rašína, který byl do tohoto úřadu jmenován. Byl poslancem prvního Národního shromáždění za Národní demokracii, ale ve sněmovně vydržel ani ne rok.

Jako šéf Živnobanky a od roku 1930 i předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků zasahoval výrazně nejen do hospodářského života první republiky, ale i do její vnitřní a zahraniční orientace. Pod jeho vedením Živnobanka zažívala rozmach a byla hlavní finanční institucí velkých českých firem. Na rozdíl od bank, které krachovaly, Živnobanka si neustále upevňovala své pozice. Preisse, jedni nazývali „kapitánem českého průmyslu“, druzí „žralokem“ či „upírem“.

Preiss byl bohatým mužem. Vlastnil luxusní vilu v Praze, sbírku vzácných obrazů a knih, venkovský dům i statek v Lavičkách na Orlíku. Zároveň byl i výrazným mecenášem umění. Obdivoval T. G. Masaryka, který Preisse pokládal za našeho největšího finančníka a na jeho statek rád jezdil na vepřové hody, ale choval též úctu k předsedovi Národní demokracie Karlu Kramářovi, zapřísáhlému Masarykovu odpůrci. Snažil se oba muže smířit, ale bezúspěšně.

Preissův vztah k E. Benešovi byl komplikovaný, zvláště proto, že Beneš soudil, že stát se může podle potřeby kdykoli zadlužovat a vždy se najde někdo, kdo mu půjčí, což bylo v příkrém rozporu s Preissovým myšlením bankéře, který v této praxi viděl nebezpečí státního bankrotu. Ten od ledna 1933 hrozil republice neustále až do konce její existence.

V roce 1937 odstoupil z funkce hlavního ředitele Živnobanky, ale zůstal předsedou její správní rady. Po Benešově demisi, byl jedním z možných kandidátů na prezidenta. Tím se ovšem stal E. Hácha. Za okupace se Preiss pokoušel bránit české hospodářské zájmy. Roku 1942 byl vyslýchán gestapem, postaven před soud, kde dostal vysokou pokutu a téhož roku odešel z funkce předsedy správní rady Živnobanky.

Po válce byl na nátlak komunistů a za tichého souhlasu prezidenta E. Beneše zatčen a obviněn z kolaborace. Když na žádost rodiny prohlédlo Preisse v říjnu 1945 lékařské konzilium, bylo zděšeno jeho špatným duševním a tělesným stavem. I tento fakt, jakož i skutečnost, že většina svědků vypovídala v jeho prospěch, urychlil jeho propuštění, ale jeho konec se nezadržitelně blížil. Zemřel dva dny po propuštění z vazby 29. dubna 1946 a je pochován na vyšehradském hřbitově.