Srpen 2007

Tajný rok 1968

Milan Vodička

Mohl přijít rok 1989 už třeba v roce 1975? Když čtete suché analýzy CIA o roce 1968, které byly právě zveřejněny, musíte si tu otázku položit. Když CIA rozebírá následky porážky pražského jara, uvádí, že přílišná překotnost reformistů nakonec posílila jestřáby v Moskvě, vedla tam k porážce umírněného křídla a zastavila chystané tání v zemích východního bloku. To, zda by šikovnější postup měl větší šanci na úspěch, je ovšem ve hvězdách.

Zprávě odtajněných zpráv CIA plynou pro Česko dva zásadní nepříjemné závěry tehdejších analytiků: pražské jaro rozhodlo mocenský boj umírněného a konzervativního křídla v Kremlu ve prospěch neostalinistů a „neopatrnost“ reformátorů v Praze rozhněvala stranické bossy v Polsku, Maďarsku a NDR, protože v situaci po 21. srpnu museli poslat k ledu své liberalizační programy, které údajně připravovali. Ale z analýz utajovaných více než třicet let se lze dozvědět mnoho dalšího: třeba jak sovětský vůdce Brežněv (označený v jedné analýze za nemyslícího člověka a burana) nadhodil vyslání československých jednotek na sovětské hranice s Čínou.

Jak jsme nebyli v Číně

Nejspíše to byl jen žert, uštěpačná poznámka, ale kdo ví, co se Leonidu Brežněvovi honilo počátkem října 1968 opravdu hlavou. Podle zprávy CIA nabídl Alexandru Dubčekovi, aby poslal československé jednotky na Dálný východ k hranicím Číny, kde se množily pohraniční šarvátky a občas padl výstřel.

Zpráva tenhle zapomenutý detail hodnotí jako „sarkastickou“ poznámku, která padla v debatě o úplně jiném problému: z kontextu lze vyčíst, že Dubček vysvětloval obtíže s ubytováním okupantů v ČSSR. „Navrhl“ (Brežněv) „údajně způsob vyřešení problému ubytovacího prostoru pro sovětské jednotky v Československu tím, že Dubčekovi sarkasticky předhodil, že prostor získá, když čs. armádu pošle na čínskou hranici,“ píše se ve zprávě.

Zní to věrohodně. Okupační vojska se usazovala k „dočasnému pobytu“ a těžkým problémem bylo, že československé útvary musely kvůli nim vyklidit celé posádky. Naši vojáci byli často namačkáni v nevyhovujících provizorních boudách a rodiny byly odtrženy od důstojníků přemístěných kamsi daleko.

Druhý důvod se týkal Číny, která dělala Brežněvovi starosti. Jeho návrh Dubčekovi je totiž součástí zprávy o sovětsko-čínském pohraničním sporu, v němž je kupodivu i kapitola věnovaná ČSSR. Analytici CIA v ní rozebírají, jak invaze ze srpna 1968 ovlivnila nebezpečné mocenské střetnutí dvou rudých mocností na opačné straně světa, kde byly údajně až stovky mrtvých. Docházejí k závěru, že obsazení Československa eskalovalo sovětskočínskou konfrontaci. Číňané do té doby veřejně proti sovětským provokacím neprotestovali, ale náhle pochopili, že mohou využít vlny celosvětové kritiky, která se na SSSR snesla, a začali zveřejňovat zprávy o každém přeletu sovětských letounů a informovali o náhlé „masivní koncentraci sovětských vojsk“ na hranici. První taková zpráva se objevila krátce po okupačním srpnu a pak, jak plyne z analýzy CIA, se s nimi roztrhl pytel. Současně je podle Američanů zřejmé, že Číňané po invazi dostali skutečné obavy z agresivního chování SSSR a začali posilovat své pozice.

Krize pak pokračovala ještě nějakou dobu, naštěstí bez přímé československé účasti. Po celou tu dobu však visel nad řekou Ussuri, kde došlo k hlavním potyčkám, stín Československa, aniž jsme o tom věděli.

Jak jsme rozhádali

Pamětníci si možná vzpomenou na léto a podzim 1968, kdy se říkávalo: „S Kosyginem by se dalo jednat, ale s Brežněvem ne.“ Lidová politická moudrost se nijak nelišila od závěrů „spekulativního eseje“ CIA z 28. října 1968 s titulem Politika v sovětském politbyru a česká krize. Vlastně z ní plyne, že se kvůli pražskému jaru rozhádali i soudruzi v Kremlu a že dění v ČSSR pomohlo na dalších skoro dvacet let nastolit v Moskvě neostalinistický režim. „Česká krize přivodila otevřený střet ve skrytém konfliktu v sovětském ‚kolektivním vedení‘ mezi umírněnými, kteří chtějí jít cestou domácích reforem a urovnávání vztahů se světem, a konzervativci, kteří se snaží vymýtit dědictví chruščovismu a navrátit ideologickou a politickou ortodoxii.“ Neočekávaně rychlý postup pražského jara představoval přímou hrozbu i pro dogmatiky v Moskvě: kdyby dovolili liberalizaci v ČSSR uspět, nakazilo by to i sovětskou politiku. A toto nebezpečí bylo podle konzervativců akutní.

Analytici CIA proti sobě staví „pozitivního“ sovětského premiéra Kosygina, který v červenci, když krize vrcholila, hovořil o světě, kde se prolíná vzájemně spolupracující Východ a Západ. Bylo to prý v kontrastu s Brežněvovým stalinistickým rozdělením světa na dva tábory, jež sloužilo jako argument pro propagandu proti československé liberalizaci. Podle analýzy vzešel od umírněného křídla kolem Kosygina argument, že invaze do Československa poškodila sovětské zájmy, místo aby jim prospěla. A zdrženlivost by byla lepší politikou.

Mimochodem, v jiné analýze lze najít informaci, že hlasování o invazi bylo těsné a že rozhodl hlas Brežněva, který tak učinil s těžkým srdcem – ne kvůli výčitkám svědomí, ale protože si uvědomoval, jak to poškodí postavení SSSR ve světě.

Podle CIA neměl jinou volbu, protože se tvářil jako zastánce tvrdé linie před jestřáby v armádě a měl obavy, že ti si vyberou jiného vůdce, pokud usoudí, že je příliš slabý. Okupace Československa tak musí být považována za tvrdou, ne-li rozhodující porážku umírněného křídla v Kremlu, stojí v analýze. „Shrnuto, Brežněv se snažil být mluvčím konzervativců ve straně od Chruščovova pádu, ale nemohl dosáhnout rozhodujícího vítězství,“ uzavírá rozbor. „Teprve invaze do ČSSR – ať už byl jejím přímým prosazovatelem, nebo jak uvádí jedna zpráva, odolával tlaku armády provést vpád, ale nakonec podlehl – nevyhnutelně rozhodla dlouhý boj uvnitř sovětské vládnoucí skupiny a pravděpodobně změní politickou rovnováhu v politbyru.“

A přesně to se stalo. Československo tak vlastně ovlivnilo směřování supervelmoci a světa. Ovšem jinak, než si přálo.

Jak Svoboda hrozil smrtí

Nezdá se, že by Američané měli z Prahy v roce 1968 zrovna kvalitní zprávy. Na konci analýzy Československo: problém sovětské kontroly z ledna 1970 jsou charakteristiky čs. politiků s tím, do jakého křídla patří. U jména Gustáv Husák je pythicky napsáno – umírněný, „realista“, nebo konzervativní.

V textu však lze najít některé zajímavé věci. Kreml se rozhodl přitvrdit již v květnu: „Je očividné, že první květnový týden byl kritický a pravděpodobně představoval velký obrat v sovětské taktice,“ uvádí analýza a dodává, že od této chvíle byla možnost vojenského zásahu stále významněji zvažována jako jedna ze zbývajících variant řešení.

Pak už všechno nezadržitelně směřovalo k 21. srpnu, po němž analýza zmiňuje informaci o chování prezidenta Ludvíka Svobody po příletu do Moskvy, kde byli zadržováni členové Dubčekova vedení. „Když byla zahájena jednání, nejdřív jen mezi Svobodou a Brežněvem, Svoboda byl ihned konfrontován s nepříjemnou alternativou, že by mohl pokračovat jako prezident, a posvětit konzervativní režim nebo okupační vládu. Kontroval tím, že pohrozil sebevraždou, pokud se jednání nebudou smět zúčastnit i uvěznění politici. (Jiný popis Svobodova dramatického gesta uvádí, že oba původní požadavky mu předložil Drahomír Kolder a že se Svoboda setkání s Brežněvem domohl až hrozbou sebevraždy.)“

Další část analýzy o invazi uvádí informaci od „východoevropského zdroje“ o setkání Brežněva s delegacemi východního bloku v únoru 1969, z něhož vyplynulo, že „sovětští soudruzi nyní litují, že proti kontrarevolučním a pravicovým elementům po spojenecké vojenské intervenci nebyly použity radikálnější prostředky“.

I tak se ale děly věci. Když se o pár týdnů později situace vyostřila kvůli „napadení“ kanceláří Aeroflotu v Praze, odehrálo se podle zpráv CIA v zákulisí drama. Sověti pohrozili, že pokud nebude pořádek, nastolí ho sami. „Je věrohodné, že hovořili o vytvoření vojenského okupačního režimu, i když lze pochybovat, že to byl cíl politbyra,“ stojí ve zprávě. A současně v zemi mohlo dojít k vojenskému puči. Analýza píše o pravděpodobném pokusu československých důstojníků převzít moc. „Několik těchto zpráv jmenuje generála Václava Dvořáka jako muže, jenž nabídl prezidentu Svobodovi převzetí moci armádou.“ Pak pokračuje, že podle některých zdrojů, bylo vše řízeno maršálem Grečkem (ministr obrany SSSR), ale dodává, že většina informací nasvědčuje tomu, že okupanti si takovou akci čs. důstojníků nepřáli.

Jak jsme shodili ostatní

Po roce 1968 se Čechoslováci dívali úkosem na své spoluvazaly, kteří k nim vyslali tanky jako stafáž k sovětské lavině. Ale trpkost byla možná vzájemná, což může být velké překvapení. Ze zprávy CIA o vývoji v NDR, jež byla zpracována 29. června 1970, plyne, že naši sousedé nás viní z toho, že jsme svou zbrklostí poslali k ledu nejen své reformy, ale i ty jejich. „Nekrvavá invaze do Československa měla mnoho ztrát, z nichž mnohé nebyly ani české, ani slovenské,“ píše analýza.

„Polské zdroje si stěžují (možná neupřímně), že v Polsku by mohly být zahájeny rozsáhlé reformy, jen kdyby byli čeští liberálové opatrnější. Ohrožení maďarské liberalizace bylo zcela reálné a také se všeobecně uznáválo. Liberálové v komunistických stranách na celém světě se stali objektem sovětského nátlaku. A jednou z obětí, přinejmenším dočasně ochromenou, byl program východoněmecké liberalizace, který vedl sám Ulbricht bez ohledu na to, že to byl Ulbricht, kdo pomáhal dostat sovětské tanky do Prahy.“

Pohled z jiné perspektivy může najednou ukázat i odvrácenou stránku věcí, které se zdály zcela jasné.

Jak Brežněv jednal s lidmi

A na konec něco pro zábavu o hlavní postavě těch časů. Amatéři věří, že tajné služby zpracovávají dokonalé psychologické profily státníků druhé strany. Tak se podívejme na soudruha Brežněva: podle CIA to nebyl žádný myšlenkový titán. Nejslibněji z více než čtyřicetistránkového profilu z prosince 1969 působí kapitola nazvaná Jeho neintelektuální metoda.

Vůbec celý profil je zajímavý. Začíná takto: „Po pyrotechniku Chruščovovi musel skoro každý, kdo se stal ‚jedničkou‘ v Sovětském svazu, vypadat šedě. Brežněv, opatrný, výkonný a bezohledný byrokrat, který ho nahradil, nepostrádá úplně představivost, barvitost nebo styl – ale téměř ano.“

„Snad proto, že si je vědom svých intelektuálních omezení, Brežněv uplatňuje své pravomoci poměrně opatrným způsobem.“

Ovšem podle toho, s kým mluvil. „Když jedná s komunisty ze zahraničí, Brežněv opouští jakékoliv předstírání dialogu. Současně vykládá své ‚myšlenky‘ bez jakéhokoliv logického pořádku...“ Pak analýza uvádí zážitek jakéhosi zdroje, který i dnes zůstal začerněn, podle něhož Brežněv, když uděloval rady nějakým návštěvníkům, jednoduše řečeno, pletl páté přes deváté.

„Při diskusích vzbuzuje Brežněv dojem, že spoléhá hlavně na váhu své autority, přičemž svého dosahuje nepřímo: věci spíše navrhuje, než aby přímo přesvědčoval. Základní slabost v tomto spoléhání na sílu autority místo na sílu myšlenek se odkrývá zvláště ostře v krizových situacích.“ To se podle zprávy prokázalo těsně po invazi do ČSSR, když se v Praze nepodařilo instalovat loutkovou vládu: „Brežněv vypadal, jako by se hroutil pod tlakem, který vojenská akce vytvářela. Očividně postrádal politický um, aby dosáhl splnění svých cílů v ‚jednání‘ s Dubčekem a dalšími čs. vůdci zadržovanými v Moskvě.“ Sovětský „lid“ ale mohl spatřit svého velkého soudruha v příznivějším světle. „Brežněv ukázal ruskou přímost a citovost, jež doplňovaly jeho šarm nebo neotesanost, to podle úhlu pohledu diváků. Zvláště na veřejnosti bývá Brežněv hluboce pohnut, dokonce k slzám.“

Méně příjemný byl Brežněv při jednání s cizinci, nad nimiž neměl kontrolu nebo nepatřili do „socialistického tábora“. Jeden zdroj (opět dodnes začerněný, ale mohl by to být Čechoslovák, protože informace pochází z konce srpna 1968) uvedl, že Brežněv byl cholerický a méně uvolněný než Kosygin. Nejstručnější posudek mu zřejmě napsal člen delegace francouzského prezidenta de Gaulla, jenž po návštěvě v Kremlu CIA řekl, že mu Brežněv připadal jako nemyslící muž a buran.

(MFDNES)