Srpen 2007

Mylné prognózy českých prezidentů

Tomáš Zahradník

Oteplovací kniha Václava Klause rozhojnila řadu politických prognostik sepsaných českými prezidenty. Stojí za pozornost, že dosud to byla historie plná omylů. Prezidentské odhady se nepotvrzovaly a události pravidelně šly jiným směrem. Začal to už Masaryk. Cestou z exilu do Prahy na podzim 1918 dopisoval knihu Nová Evropa - Stanovisko slovanské. Podstatu právě končící války vylíčil jako zápas středověkých institucí proti nástupu modernizace, demokratické éry a náboženské obrody. Za protivníky si Masaryk vyvolil vladařské dynastie a katolickou církev a na takto určeném bojišti se mu ruští bolševici jevili jako potenciální spojenci. Očekával, že se revoluce vybouří, jejich režim se zcivilizuje, zdemokratizuje a poevropští. Budoucnost Československa pak viděl v úzkém spojenectví s novým Ruskem, k němuž se ve formě federace malých států připojí také ostatní národy střední a východní Evropy. Vznikla by tak slovanská velmoc, proti níž by si Německo nic nedovolilo. Jenže bolševický režim šel svými cestami, až v srpnu 1939 došel k přátelskému rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě s nacistickým Německem.

Dvacet let po Nové Evropě upravil Edvard Beneš Masarykovu koncepci podle nových okolností. Jeho Úvahy o slovanství, prvně vydané v Londýně roku 1944, opět počítaly s proměnou Sovětského svazu. Beneš v projevech a esejích z válečných let tvrdil, že sovětský režim se poučí z napadení Hitlerem. Předpokládal, že se Východ a Západ začnou sbližovat. Východ se bude demokratizovat, Západ čeká radikální socializace, začátek éry osvíceného státního hospodaření, založeného na vládním plánování a řízení zestátněného průmyslu. Jenže Sovětský svaz demokratizační vlnou neprošel a svůj model vládnutí vnutil všem, kterým mohl. Státní řízení průmyslu ani centrální plánování se neosvědčilo a socializační vlna brzy opadla.

Přímým předchůdcem Klausovy modré planety je Letní přemítání Václava Havla. V druhém roce své prezidentury diagnostikoval Havel „společenský marasmus“ a rostoucí znechucení z porevolučních poměrů. Jedním z hlavním témat knihy byla snaha o udržení jednotného Československa. Havel vyslovil obavu, že by rozdělení státu mohlo nepříznivě ovlivnit celou Evropu a nadlouho zhoršit vztahy mezi Čechy a Slováky. Jenže Československo se bez větších potíží rozdělilo a vzájemné vztahy se tím zlepšily. (S odstupem času získává na půvabu Havlovo přání mít ve střednědobé perspektivě za prezidenta „šedovlasého moudrého profesora“, i když Klause tím asi nemyslel, ten byl v srpnu 1991 jenom kandidát věd.)

Bilance Masarykových, Benešových a Havlových politických prognóz ukazuje, že čeští prezidenti-esejisté se pravidelně míjeli s cílem - přesnou analýzou situace a očekávaného vývoje. Při zpětném pohledu je dobře vidět, že tu většinou bývalo přání otcem myšlenky, že vlastní zkušenosti prezidentů a jejich ideová východiska zastiňovala pohled na skutečné potíže, které se blížily.

Český prezident-esejista byl svého druhu atrakcí včera jako dnes.

Všichni se dočkali okamžitého zájmu v cizině, překladů svých děl do světových jazyků a lichotivých recenzí v zahraničním tisku, které doma dělaly dojem planetární události.

Další společná vlastnost: po nedlouhé době byly ty knihy mrtvé, zapomenuté a nečtené, studované jen akademiky z profesní povinnosti. Což je nejen bilance, ale také nápověda.

(MFDNES)