Srpen 2007

České kolonie

Petr Zídek

Moderní Češi jsou považováni za národ střízlivý, ba přízemní. Mají rádi své jisté a představa dobrodružné výpravy na druhý konec světa je spíše děsí, než láká. Když se ale někdo z této „národní“ tradice vymkne, o to lépe vynikne. Hned po vzniku republiky, v roce 1919, publikoval jeden z nestřízlivých svou představu dalších úkolů českého národa – když státnost byla vybojována: „Možno si tak vedle české Kamčatky představiti na příklad českou západní Afriku, totiž severní proužek území dřívější německé kolonie, jako subtropického dodavatele bavlny; českou Novou Guineu jako dodavatele kakaa a jiných tropických surovin i potravin...“

Autor těchto řádek, jež můžeme číst v brožuře s titulem České kolonie zámořské, byl možná snílek, ale rozhodně ne blázen. Jmenoval se Jan Klecanda a zastupoval Československo na mírové konferenci v Paříži. Později působil jako vyslanec v Brazílii a dalších jihoamerických zemích. Publikoval – pod pseudonymem Jan Havlasa – romány, cestopisy, dobrodružné příběhy pro mládež i eseje o českém kolonizačním úkolu, které se vyznačují v té době celkem málo zpochybňovanou představou o nadřazenosti „bílého plemene“.

V roce 1919 jeho projekt nezněl tak fantasmagoricky jako dnes. Německo muselo po prohrané válce odevzdat své kolonie, a proč by nemohlo být maličké Togo přiděleno právě Československu? Snad jen kvůli tomu, že nemáme moře? A Kamčatka? Ta by byla přece „velmi malým odvděkem“ Ruska za pomoc československého vojska na Sibiři! „A my měli bychom krásnou zásobu kovů i uhlí, snadno dosažitelnou po moři i po zemi, jsouce od své osady odděleni vlastně jedinou, byť ohromnou zemí, totiž Ruskem.“

Nakonec Togo připadlo Francii. Dodnes nikdo nepředložil žádný doklad, že se o československé eventualitě alespoň v kuloárech mírové konference skutečně hovořilo. Zřejmě šlo od počátku jen o fámu šířenou německým tiskem, fámu, která dnes ale může inspirovat všechny historiky, kteří mají fantazii a nebojí se „virtuálních dějin“. Jak by se naše dějiny vyvíjely, kdybychom měli kolonie?

A neměli jsme je nakonec, byť v jiné podobě? České působení na Slovensku a Podkarpatské Rusi má mezi válkami mnoho parametrů, které připomínají kolonizační úsilí evropských zemí. Nejprve přišlo vojenské obsazení území a pak pacifikace odbojných kmenů – v našem případě Maďarů. Po vojácích nastupují administrátoři, misionáři a učitelé. Staví se nová infrastruktura, aby bylo kolonii možno lépe exploatovat a hájit před uchvatiteli. Proti domorodým kultům – tedy katolicismu – stát propaguje civilizovanou víru: volnomyšlenkářství spojené s pokrokářstvím. Na názory domorodců je bráno málo ohledu, a když začínají hájit své zájmy, mají kolonisté pocit, že jednají s nevděčníky. Volání po osamostatnění je nejprve považováno za šílený program hrstky extrémistů a později se s ním většina metropolitní populace smiřuje zejména pod vlivem argumentů, že nás kolonie stojí velké peníze, které je třeba investovat jinde.

Také v „postdekolonizačním“ období bychom našli pár paralel. V metropoli přetrvává lehký despekt či v lepším případě paternalismu, který jen podporuje fakt, že z bývalé kolonie proudí ekonomičtí migranti. Takže v londýnských supermarketech mají pokladní z Karáčí, v pařížských z Ougadougou a v pražských pocházejí často ze Spišské Nové Vsi, Rožňavy nebo z Mukačeva.

Koloniální étos se do jisté míry ujal i v poválečném „osidlování“ pohraničí. Původní obyvatelé ustupují před hrubou silou dobyvatelů na západ, a při vytlačování se na nějakou tu vypálenou vesnici příliš nehledí. Zbývající indiáni si o plných občanských právech mohou nechat jen zdát. Posvátná místa původních obyvatel jsou ničena a stopy po jejich kultuře systematicky zahlazovány. Také Češi se tehdy museli potýkat s problémem, na který narážela většina koloniálních mocností v zámoří: nedostatek kolonistů ochotných se dlouhodobě usadit na místě. Rychlé zbohatnutí či šíření hodnot „naší“ civilizace motivuje vždy jen specifickou část společnosti, takže v koloniích vládnou povětšinou mnohem horší mravy než v původních metropolích, a to nemusí jít ani o trestanecké kolonie, jako byly svého času Austrálie nebo Guyana.

Zuřivý antikolonialismus byl jedním z pevných článků komunistické víry. Například v 50. a 60. letech snad nevyšel jediný cestopis z Afriky či Asie, který by neobsahoval značnou porci protikoloniální propagandy. Také dobové bádání různých sociálních věd většinou jen rozvíjelo oficiální teze o útlaku a vykořisťování.

První seriózní Dějiny kolonizací u nás vycházejí vlastně až nyní. Z knihy francouzského historika Marka Ferra, která má spíše esejistický než systematický charakter, vysvítá zejména to, že kolonizace je mnohem širší problém, než by se zdálo, a že se dotýká i národů, které nejsou za koloniální považovány (Rusové, Japonci).

(Lidové noviny, 26. května 2007, www.lidovky.cz)