Zaří 2007

Turecko do Unie patří

Mustafa Akyol

Má se skutečně připojit Turecko k Evropské unii? To je otázka, která se po nedávných volbách v této zemi znovu nastolila a se kterou si mnozí Evropané nevědí rady. Někteří skeptičtější zastávají názor, že Turecko není dostatečně demokratické na to, aby se stalo členem velké evropské rodiny. Jiní připomínají, že Turecko je převážně muslimský stát a přijetí dalších téměř sedmdesáti milionů muslimů do Evropy, která již nyní řeší problémy s muslimskými minoritami, situaci nezjednoduší.

Nicméně když člověk pochopí politické a sociální poměry v Turecku, zjistí, že tyto námitky vůči tureckému členství v EU nejsou zcela podložené. Namísto toho začíná postupně objevovat argumenty, které jsou pro turecké křeslo v Bruselu.

Proti nesvobodě

Nejdříve zmíním argument o nedemokratičnosti – že Turecko není dost demokratické, aby splnilo standardy EU –, je pravda. Bohužel, Turecko má autoritářskou státní strukturu, která přinesla v posledních osmdesáti letech pět vojenských intervencí, útlak náboženských menšin a etnických skupin, jako jsou Kurdové, a mnoho dalších porušení lidských práv. Nicméně od začátku roku 2000 se Turecko neustále přeměňuje a zbavuje svých autoritářských tradic právě díky procesu začleňování do Evropské unie. Za posledních pět let tyto změny přinesly mnoho zásadních reforem, díky nimž mohou užívat více svobody turečtí občané všech náboženských menšin, kultur a názorů, a právě požadavky Evropské unie v tomto procesu sehrály nemalou roli.

Jinými slovy, ti, kdo tvrdí, že „Turecko do Evropy nepatří, protože není dost demokratické“, vlastně blokují proces demokratizace Turecka. Ve skutečnosti podporují síly, které v Turecku bojují proti svobodě a pluralitě.

Tyto extrémně nacionalistické skupiny, které věří v drakonický národní stát, prohlašují, že proces začleňování do Evropské unie je spiknutím za účelem oslabení Turecka. „Imperialisté používají členství v EU jen jako zástěrku,“ tvrdí, „chtějí po nás závazky, ale nakonec nám před nosem zavřou dveře.” A když vůdcové jako Sarkozy vyhlašují, že Turecko v Evropě nemá místo, není se co divit, že někteří Turci považují takové teorie za podložené.

Ve skutečnosti se většina bojů v posledních letech odehrává mezi zastánci demokracie a otevřenosti na jedné straně a těmi, kdo podporují autoritářství a xenofobii, na straně druhé. A co je nejzajímavější, ta první skupina je v Turecku vedena umírněnými muslimy, těmi, kteří jsou považováni sekulárním establishmentem po celá desetiletí za „zpátečníky“.

Strana práva a rozvoje (AKP), jejíž vůdci jsou přesvědčenými muslimy, je nejvíce proevropsky orientovaná strana na současné turecké politické scéně. Tato strana vládne od roku 2002 a znovu obnovila svůj mandát v letošních volbách 22. července s obrovským úspěchem. Na druhé straně stojí Lidová republikánská strana (CHP), která je velmi světsky orientovaná, kráčející ve stopách Mustafy Kemala Atatürka, velkého reformátora Turecka. Tato strana je velmi skeptická k Evropské unii a staví se v podstatě proti všem reformám, které přinášejí do společnosti více svobody. (Proto také v posledních volbách turecké menšiny, jako například Arméni, daly přednost AKP před národoveckou CHP.)

To může být poněkud překvapující pro ne zcela zasvěceného cizince, jenž většinou předpokládá, že turecký problém jsou nejspíše „ti islamisté“, a vidí řešení v zastáncích sekularismu. Islamismus je termín obecně označující politickou ideologii, která je založena na praktikování islámu v řízení a správě státu, což je jistě nebezpečí pro demokracii v blízkovýchodních zemích. Nicméně v Turecku přichází ohrožení demokracie z jiné strany. Jsou zde síly, které prosazují nacionalismus v syrové formě, úplné oproštění se od islámu anebo syntézu obojího.

Abychom pochopili proč – a také abychom se vyrovnali s pojetím „Turecko je příliš muslimské“ – je třeba se podívat detailně na podstatu tureckého islámu. Islám není monolitický a každá muslimská společnost má vlastní „verzi“ islámu, která byla utvářena historií a obohacena o místní tradice. Oproti Arabům se Turci vydali zcela jinou cestou. Zatímco Arabové stagnovali po úpadku své velké civilizace XIII. století, turecká říše vzkvétala pod osmanskou vládou (globální supervelmoc XVI. a XVII. století). Tato politická moc a jejich pokračující kontakt se Západem daly Turkům tolik důležitý rozhled. Naučili se modernímu poznání a vědě. Museli vládnout celé říši, dělat praktická rozhodnutí, přijímat nové technologie a reformovat existující struktury. Právě proto v XVIII. století začali Osmani s reformou šaríe, tradičního muslimského práva. V XIX. století vytvořili nové, odsvěcené civilní právo, ústavu a parlament, školy a univerzity západního typu. Dali občanská práva Židům a křesťanům a v osmanském parlamentu zasedli mnozí Řekové, Arméni a zástupci Židů.

Po první světové válce osmanská říše zanikla a zrodilo se Turecko, nezávislý národní stát. Zde je opět rozdílný vývoj oproti arabskému světu, který byl pod nadvládou Britů a Francouzů. Koloniální zkušenost meziválečného období dala vznik protizápadnímu nacionalismu téměř ve všech arabských státech – jevu, proti němuž bylo Turecko imunní. Po druhé světové válce, kdy se většina arabských států stala spojenci Sovětského svazu, se Turecko opět vydalo jinou cestou a přidalo se ke Spojeným státům a Severoatlantické alianci.

Celý historický vývoj tak dal tureckému islámu do vínku výrazně přátelštější pohled na Západ. A co více, za posledních dvacet let vyrostla v Turecku vlastní střední třída, buržoazie a inteligence, které se na islámské hodnoty vážou více než jejich protějšky zastánci sekularismu a které se současně orientují na otevřené vztahy se Západem a mají kladný vztah k rozvíjení demokracie západního typu.

Modernizace země

Také proto by identita tureckého islámu neměla být vnímána jako překážka k modernizaci Turecka nebo problém pro Evropany, kteří váhají ve věci jeho přijetí do EU. Zatímco samotnému Turecku přinese přijetí do EU další rozvoj demokracie a uvolnění, celému světu může tento proces přinést poznání, že islám a moderní svět jsou ve skutečnosti slučitelné.

(Respekt, www.respekt.cz)