Zaří 2007

Národ a vlast: jak to vidí cizinci

Lucie Bartošová

Jsou otázky, které si člověk neklade, dokud není nucen mluvit nebo psát v cizím jazyce. V případě úvah o Češích a českém národě je to otázka, jak se budeme v cizím jazyce nazývat. Stojíme najednou před volbou, kdy budeme slovo český překládat jako Czech (resp. tschechisch) a kdy jako Bohemian (resp. böhmisch). A jak se vyrovnáme třeba s tím, že krojům nebo písničkám říkáme podle chuti jednou lidové a jednou národní? Cizojazyční akademici mají tedy oproti nám velkou výhodu - pokud se chtějí zabývat dějinami Čechů a českou identitou, musejí si tyto otázky položit hned na začátku. Způsob, jakým se každý badatel vyrovná s touhle na první pohled čistě lingvistickou otázkou, pak do značné míry předurčuje jeho úhel pohledu na celou problematiku českých dějin.

Jakmile se totiž rozhodnete, že to, co se týká teritoria českých zemí, budete překládat jako Bohemian (böhmisch) a to, co se týká jazykově specifických záležitostí, jako Czech (tschechisch), věc se nezjednoduší, ale naopak zkomplikuje. Co dělat s obrozenci a buditeli českého národa, jejichž rodným a často i hlavním dorozumívacím jazykem byla němčina? Jak naložit se skutečností, že stejní jednotlivci se v jednom sčítání lidu hlásili jako Němci a v dalším, po deseti letech, se označili za Čechy? Co to vypovídá o konceptu národa a národnosti a o tom, jak tyto pojmy chápali lidé žijící na našem území v různých dobách? Podobné úvahy, k nimž se autor v knize periodicky vrací, stály zřejmě i u zrození The Coasts of Bohemia.

Pobřeží Bohemie

Britsko-kanadský autor Derek Sayer si snad ani nemohl zvolit lepší titul. O tom, co vlastně byla Bohemia, kam Shakespeare umístil svou Zimní pohádku, se dodnes přou anglisté na celém světě. Jedno je však téměř jisté - vzhledem k přítomnosti motivu moře, které mělo omývat břehy této země, se těžko jednalo o historickou českou kotlinu. Anglickému dramatikovi posloužila Bohemia daleko pravděpodobněji coby metafora jakési krásné bájné země. A tuto bájnou zemi se Sayer vydává prozkoumat. Jeho pohled je pohledem zvědavého dítěte, které si osahává český prostor, aby se - jakmile najde něco zajímavého - proměnilo ve fundovaného vědce s rozsáhlými znalostmi českých dějin, literatury, umění i politického vývoje a ukázalo nám „dospělým“, že věci se dají vidět i jinak. A možná přesněji.

Nejdřív je však třeba přistoupit na pravidla hry, která před více než dvaceti lety stanovil Benedict Anderson ve své knize Immagined Communities. Nastínil v ní koncept národa coby imagined community aneb, volně přeloženo, komunity, kterou si pouze představujeme, která neexistuje automaticky, odjakživa, samozřejmě. Podle Andersona a dalších filozofů moderních dějin, kteří jeho koncept rozvíjeli, nejsou národy něčím nehybným a jasně definovaným. Nedají se jednoznačně vymezit ani jednotným jazykem (pohleďme na Švýcary), ani státními hranicemi (viz Židé). Jejich kontury se v průběhu věků mění a jejich obsah se přeskupuje, bourá a znovu buduje. Český národ není výjimkou.

Navzdory slovu history v podtitulu Sayerovy knihy nečeká čtenáře žádná zdlouhavá pouť daty a událostmi. Sayer také není původním zaměřením historik, ale sociolog. V centru jeho zájmu tedy stojí člověk a společnost - zde společnost česká, český národ. Vychází přitom z pramenů, které si čeští historici, sociologové atd. berou k ruce jen málokdy: obraz české identity skládá ze zakládacích listin různých „národních“ institucí, muzejních katalogů, nápisů na veřejných budovách, z ikonografie bankovek či poštovních známek. Z nich k nám mluví děje, slova a postavy, v jejichž středu jsme vyrůstali a které považujeme za samozřejmou součást svého češství, aniž bychom si uvědomili, že v nich možná vidíme něco zcela jiného než generace před námi.

„Dějiny byly využity jako zásobárna symbolů současné identity,“ říká Sayer v kapitole Zrcadla identity. Když bylo potřeba, byl Hus bojovníkem národnostním, jindy zase prvním proletářem, bojujícím proti sociální nespravedlnosti, a zase jindy reformátorem češtiny. Jak se komu hodilo. Podle stejného vzorce se až donedávna nehodilo mluvit o potomcích pobělohorské katolické šlechty, kteří podporovali první české buditele, o rekordním počtu 150 učebnic češtiny vydaných za Josefa II. - tedy v období, o němž se české děti snad dosud učí výhradně jako o „temnu“- či o tom, že většina pražské sakrální nádhery je výsledkem „zlé“ pobělohorské rekatolizace spojené s masivním průnikem barokního slohu do architektury. Protikladnost, neuspořádanost a proměnlivost české identity jsou pro Sayera typickým znakem modernity a české země jsou jejím hlavním jevištěm.

Sayer je velkým obdivovatelem Čechů, ale nedá jim nic zadarmo. Na příkladu Jungmannových hrátek s původně německy psaným návrhem pro zřízení Národního muzea v roce 1818 ukazuje, jak se tehdy žonglovalo s pojmy národ a vlast. Co bylo v původním dokumentu vaterländisch, je u Jungmanna národní. Zdaleka tu nejde o slovní ekvilibristiku bez hlubšího významu. Jakmile totiž dosadíte národ za vlast, jaksi se tam už nevejde nic nečeského - a hlavně ne čeští Němci.

K ošemetnému slovu národ se pak během 19. století nenápadně připojilo jeho nevlastní dvojče - lid coby jediný nositel jazykového češství. Co z této neškodné apoteózy lidu zbylo po jejím přežvýkání v ústech komunistických kulturträgrů v 50. letech, netřeba dlouze rozebírat. Zvrhla se ve svůj opak - nenávist vůči buržoazii. Výsledkem byla jakási významová trojjedinost výrazů národ, lid a vlast, přičemž buržoazie se stala společným nepřítelem všech tří. Spletenec významů jsme znovu začali rozplétat teprve po roce 1989.

Jakkoli jsou Sayerovy analýzy buditelského diskurzu 19. století přínosné, asi nejzajímavější budou pro současného českého čtenáře jeho nemilosrdné exkurzy do komunistické všednodennosti. Virtuální procházka Muzeem Klementa Gottwalda mu poslouží jako východisko k analýze způsobu, jakým komunističtí historici měnili dějiny k obrazu svému. „Dějiny národa jsou tu dějinami budování socialismu a dějiny budování socialismu jsou dějinami národa... Komunisté tu jsou potomky husitů a husité jsou komunisty avant le mot. Minulost se v této pohádce o věčném návratu téhož stává pouhým obrazným prostorem, z nějž si dle libosti bereme metaforická přirovnání.“ Autor tak přesvědčivě ukazuje, že nejsilnější zbraní komunistické ideologické masáže byla právě libovůle, s jakou „kulturní pracovníci“ vybírali, co bude součástí českých dějin a co ne, a předkládali to generacím Čechů v učebnicích, filmech, dokumentech či muzeích.

Zbývá dodat, že pokud někdo truchlil po předčasném odchodu průkopníka sémiotického pohledu na české obrození Vladimíra Macury, v Sayerovi by našel jeho důstojného pokračovatele. Kniha však stále čeká na český překlad.

Jablko sváru

Najít rovnováhu mezi „západním“ andersonovským a českým přístupem k dějinám středoevropských nacionalismů, v němž ještě dost často probleskuje myšlení z doby před sto lety, je těžké. Sayer zůstává, co se týče „vynalezení“ národů nacionalisty v 19. století, zdrženlivý. „Nikdo, kdo zná české země, nemůže ani na okamžik pochybovat o skutečnosti, pevnosti a zakořeněnosti české identity v místě a čase. Avšak kontinuita této identity existuje jedině v ustavičném zachraňování a rekonstrukci identity tváří v tvář neustálým změnám a diskontinuitám,“ říká k tomu britsko-kanadský sociolog. Takže národ ano, ale jen díky jakési plovoucí realitě, která získává svůj význam podle momentálních potřeb společnosti.

Jiní autoři zabývající se střední Evropou šli v otázce existence národů před vznikem moderního nacionalismu dál. Dobrým příkladem může být Pieter M. Judson se svou knihou Guardians of the Nation - Activists on the Language Frontiers of Imperial Austria (Ochránci národa - Aktivisté na jazykových hranicích rakouského impéria). Na příkladu nacionalisticky zaměřených školských, turistických či hospodářských spolků ukazuje, že národnostní vyhraněnost byla do hraničních oblastí rakousko-uherské monarchie zavlečena zvenčí, z velkých měst, téměř proti vůli samotných obyvatel těchto regionů. Jeho východiskem je teze, že v národnostním slova smyslu žádné hranice neexistují. Lidé žijící na Šumavě, ve Štýrsku nebo v Tyrolsku necítili potřebu vymezovat se národnostně vůči svým jinojazyčným sousedům. Běžně tu fungovala dvoj- i trojjazyčnost, lidé žili v relativní shodě, dokud nepřišli zlí nacionalisté a nezanesli sem semeno sváru.

Zatímco však na myšlence, že běžný člověk (nejen v jazykově hraničních oblastech) si nelámal hlavu tím, ke kterému národu patří, a běžně střídal jazykové kódy, není nic špatného, presumpce viny, přisuzované nacionalismu a nacionalistům, vědecké publikaci moc nesluší. „V následujících kapitolách budeme sledovat pokus o národnostní diferenciaci v oblastech, které údajně tvořily hranice mezi národy: v oblastech jazykové hranice,“ píše Judson na začátku knihy. Pokud bychom chtěli být hnidopišští, mohli bychom se ptát: Myslí autor slůvkem „údajně“ skutečně to, že hranice mezi národy neexistovaly, že je „vynalezli“ nebo si je „představili“ nacionalisté v devatenáctém století? Jak se potom dají vysvětlit projevy česko-německé národnostní nesnášenlivosti (pravda, promítané většinou na jazykové rovině) v tak starých dokumentech, jako je Dalimilova kronika, husitské manifesty nebo jazykový zákon z roku 1615, který stanovil, že kdo umí česky a češtiny neužívá, musí do šesti měsíců opustit České království?

Je rozhodně chvályhodné, že se historici postupně zbavují nacionalistických brýlí, které jim zkreslovaly pohled na svět skoro po celé 20. století. Je však chytré kreslit přímou čáru mezi nacionalismem 19. století a katastrofami 20. století? Možná je to pro nás jen jednodušší než přistoupit na myšlenku, že ony katastrofy nám nemohly být naočkovány zvenčí, pokud jsme vůči nim neměli jaksi obecně sníženou imunitu. A možná to tak bylo i na oněch jazykových hranicích rakouského impéria.

Češi nezaniknou

V řadě nazvané Národnosti, kde v posledních letech vyšly publikace o Uzbecích, Kazaších, Krymských Tatarech, Volžských Tatarech, Ázerbájdžáncích či Slovácích, publikoval Hugh Agnew svou knihu Češi a země Koruny české. Napsal ji především jako učebnici pro své univerzitní studenty. Kdo tedy touží po chronologickém přehledu, zde jej dostane.

Začíná se u stop, které v české kotlině zanechal homo erectus, a naše území autor opouští těsně před vstupem Česka do EU. Protože však český čtenář většinu fakt zná, může ho tlustý fascikl brzo ukolébat ke spánku. Pozoruhodné je však autorovo východisko: „Může se zdát staromódní psát dějiny národa a jeho země v době, kdy je globalizace všudypřítomnou realitou a kdy historikové hledají cesty, jak se přenést přes národní stát jako organizační strukturu výkladu dějin. Češi však ani po svém vstupu do Evropské unie jednoduše nezaniknou. Jejich minulost - to, co si pamatují, co úmyslně zapomínají a jakým způsobem si vybírají, co si zapamatují a co zapomenou - bude i nadále určovat, kým a čím budou.“

Jako by se historici museli omlouvat, že vůbec používají termín národ. Jenže, jak je vidět, lepší zatím nebyl vynalezen. Je dobré, že si uvědomujeme, že výrok „Já jsem Němec (Čech...)“ znamenal něco jiného v 15. století, něco jiného v 19. století zase něco jiného dnes, jen zatím nemáme lepší způsob, jak mluvit o dějinách středoevropského prostoru. A i když se ve snaze o co největší přesnost objevují pokusy mluvit nikoli o Němcích a Češích, ale o „německých a českých mluvčích“ (Pieter M. Judson), tudy cesta zřejmě nepovede. Když pro nic jiného, tak proto, že kdybychom chtěli být takto precizní, prodloužily by se všechny knihy o střední Evropě o hezkých pár desítek stran. Nehledě na to jak by asi.

Guardians of the Nation -Activists on the Language Frontiers of Imperial Austria Pieter M. Judson Vydalo nakladatelství Harvard University Press, Cambridge (Mass.) 2006, 313 stran.

The Czechs and the Lands of the Bohemian Crown Hugh LeCaine Agnew Vydalo nakladatelství Hoover Institution Press, Stanford University, Stanford (Cal), 2004, 441 strana.

The Coasts of Bohemia. A Czech History Derek Sayer Vydalo nakladatelství Princeton University Press, Princeton, 2000 442 strany.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)