Zaří 2007

Czenglish poráží feminismus

Otto Drexler

O feminismu se toho již napsalo mnohé a upřímně řečeno nepatří toto téma mezi ty, které by mě zvlášť přitahovaly. Přesto mě zaujal článek Kateřiny Kadlecové Žena ohrožena (Přítomnost, léto 2007), v němž píše o genderové nekorektnosti v českých médiích. V tom, co píše, má nepochybně pravdu, jde však o to, zda generické užívání maskulin v celé naší společnosti je skutečným problémem. Coby příslušník opačného pohlaví se raději vzdám diskuse. S jedním bych ovšem přesto si dovolil nesouhlasit: že problém spočívá v nejasném sebepojetí žen, „které, zdá se, netuší, zda jsou vůbec ženami." Řekl bych, že pokud není některá žena zapálenou feministkou, ještě neznamená, že sama se nemůže cítit ženou. Je na samotné ženě, aby se rozhodla pro své životní směřování a místo v životě. Že ne každá žena se ztotožňuje s idejemi současných feministických hnutí nelze překládat tak, že neví, kým je. Ze strany feministek to pak zavání až osobováním si jediného správného názoru a označování ostatních za špatné.

Přejděme však k tomu, co mě v jejím článku upoutalo nejvíce. Autorka se totiž dotkla, možná nevědomky, jednoho současného fenoménu a v tom jí musím dát za pravdu. „Jazyk, jímž se o ženách referuje, se k nim chová macešsky: femininní koncovky u podstatných jmen, které nám naše mateřština poskytuje, mizí. V deníku 24 hodin Mauresme poráží Capriati a nikdo vlastně neví, kdo to vyhrál (...) Nejčastější, jen zdánlivě banální problém médií je přechylování jmen cizinek (urazí se Hillary Clintonová, když jí v zájmu srozumitelnosti přidáme českou příponu -ová?)."

A taková je opravdu skutečnost. Co dříve bylo v české kotlině výjimkou, stalo se dnes zcela běžným. Femininní koncovky vyšly z módy. Najít v bulváru (ať už tištěném či internetovém) koncovku -ová u světově známých příjmení, je takřka nemožné. Podobná situace panuje i na tzv. blozích české mládeže (už slyším ten upřímný protest: oni se přece tak jmenují!). A co víc, i mnohé Češky se nechávají přejmenovávat, aby ve svém jméně neměli onu slovanskou koncovku. Byť se tento problém může jevit jako banální, mám za to, že je jen špičkou ledovce. Stručně řečeno, je to jen další z mnoha českých snah napodobit angloamerickou kulturu v těch ohledech, kde je to nejméně vhodné.

Je to jakýsi primitivní způsob, kterak být světový, být prostě „in“. Přece nebudu používat zrezivělou českou koncovku, když celý svět se bez ní obejde. Musím se přizpůsobit světovému proudu, ať to stojí, co to stojí. Tak bohužel přemýšlejí celé zástupy lidí a přibývá jich, jelikož jen málokdo chce stát opodál jednotné světové módě. Češi se obecně vyznačují vysokou národní hrdostí, přitom to málo, nač hrdý být lze, podkopávají, seč mohou. Jedno z toho je právě český jazyk. Jakákoli úcta k němu se vytratila. Pro většinu mladých Čechů se stal nepohodlným dědictvím minulosti, které je v zájmu osobní světovosti nutno co nejvíce prznit. Vytváříme si czenglish a s největší měrou uspokojení postupně vyhazujeme český jazyk do propadliště dějin. Byť s většinou kroků, které učinili čeští obrozenci v 19. století nesouhlasím, přesto musím říci, že takové opovrhováni jimi, jaké se dnes děje, si podle mne nezasloužili.

Czenglish i feminismus jsou v současnosti fenomény, oba mají před sebou svou budoucnost, své úspěchy, do propadliště dějin rozhodně nesměřují, ovšem je nutné uznat, že v současné době czenglish poraží feminismus, mám-li to říci touto nesrozumitelnou, zato oblíbenou současnou češtinou.