Zaří 2007

Jaký pomník osvoboditelům

Luděk Frýbort

Tisk už tu událost rozmazal dostatečně, takže zkratkou vylíčím, co se stalo nedávno v městě Brně: jistý pan Pelán, v němž znamení srpu a kladiva budilo nechuť a zlé vzpomínky, odstranil řečené symboly z památníku padlých rudoarmějců. V tu ránu se strhl veliký rámus. Orgány ruského státu se ozvaly způsobem, jaký si vyzkoušely na podobném případě v Estonsku; český tisk zčásti tvrdil, že znamení srpu a kladiva na památník nezbytně patří, jelikož pod ním bojovali a umírali osvoboditelé zmíněného města, zčásti se zamýšlel nad tím, co si takový osvoboditel u toho bojování asi tak myslel a jestli mu nemohl být srp s kladivem i s celou sovětskou vlastí ukraden. Pouze v jednom si byli všichni svorni: Rudá armáda, ať byla jaká byla, nás toho roku 1945 osvobodila, a zaslouží si tudíž náš nehynoucí vděk.

A já vám nevím. Nasaďte mi třeba psí hlavu, jsem připraven ji nosit; ale zač stálo celé to osvobození? Proč za ně máme být vděční? Co by se bývalo stalo, kdyby jej nebylo? Jak by v takovém případě vypadaly země české dnes? Jakýkoli politický děj včetně veškerého osvobozování nelze hodnotit izolovaně, nýbrž ve spojitosti se zamýšleným účelem a z něj vyplynuvšími následky. Pohlédněme, co bylo účelem pochodu Rudé armády na západ, co po něm následovalo, a uvažme, je-li čemu stavět pomníky.

Co se účelu týče: sovětské vedení neschlo samou starostí o to, zda se mu podaří osvobodit Brno či ne, nýbrž hledělo po ústupu německých armád obsadit co největší část Evropy a přeměnit ji v kruh poslušných satelitů. Jakž se i stalo. Co se týče následku: v zemích českých jím bylo přechodné období vykleštěné demokracie, po němž následovala čtyřicetiletá tyranie, úpadek a rozvrat. Těm, kteří jsou slabší v dějepise, z vlastní zkušenosti připomenu, že ona dvě a půl léta mezi květnem 1945 a únorem 1948 nebyla časem navrátivší se svobody, ale podivným křížencem demokracie s totalitou sovětského typu. Některé názory byly povoleny, jiné se trestaly, potravinovou pomoc z USA naše vedení ještě velkomyslně přijalo, ale naprosto povinná láska patřila pouze Sovětskému svazu a Velikému Stalinovi; běda neopatrnému žurnalistovi, jenž by se opovážil ceknout slůvko kritiky. Znárodňovalo se o sto šest, zavíralo a vyvlastňovalo. Mluví se dnes o padesátých letech jakožto éře bezpříkladného teroru, ale tak bezpříkladný nebyl; mnohem výkonnější v tom ohledu byla poválečná republika, kdy se šibenice obtěžkaly trojnásobně vyšším počtem obětí, než nač se zmohli komunisté během celých následujících čtyřiceti let. Trestali se tak sice kolaboranti a jiné opovrženíhodné živly, ale přesto to byl, povězme, divný nástup do nové svobody. Také že byl s celou svobodou zakrátko amen; a nelze dostatečně zdůraznit, že konec samostatnosti české (kolikátý už?) nespadl z nebes, nýbrž jej do osvobozené vlasti přivezl ústavními zásluhami opředený prezident Beneš. Tím odstartovaná hmotná spoušť byla po listopadovém přelomu jakž takž napravena, morální deformace trvá podnes a kdoví, skončí-li kdy. Takové byly přímé či nepřímé následky rudoarmějského osvobození.

Přitom osvobození víceméně zbytečného. Pouze jedinec zatmělého ducha se může domnívat, že nebýt Rudé armády-osvoboditelky, úpěli bychom ještě nyní pod nacistickým jařmem; se zpožděním jednoho či dvou dnů mohly do Brna dorazit americké jednotky a celá historie by se odvíjela jinak. Tesknota duši svírá při tom pomyšlení, jak jinak. Pravda, nešlo to. Západ, naivní a ústupný jako vždy, hrál tehdy se Stalinem ferbla o budoucnost východní Evropy a hanebně prohrál. Ze všech postižených národů to však byl jediný lid český, jenž k tomu nadšeně přizvukoval, jen on (slovenský ne) stvrdil svůj ortel v jakž takž svobodných volbách, jen jeho dodnes slavený prezident se snažil seč byl, aby jej dovedl do Stalinova chřtánu. Nikoliv, nemyslím si, že by se osvoboditelský pomník měl odstranit. Naopak; měl by se nahradit jiným, pětinásobně vysokým. Znamení srpu a kladiva by do něj mělo být obzvlášť pečlivě vytesáno, a vše opatřeno pozlaceným nápisem: Pomněte, ó Čechové, v co se obrátilo osvobození, jehož připomínkou je tento monument. Budiž vám varováním: národ, který se v osudové chvíli dovede jen skrčit a čekat na osvoboditele, národ, v němž místo prozíravosti převládne vypočítavost, místo moudrosti chytráctví a místo statečnosti mstivost, není hoden své samostatnosti a znovu ji prohraje. Neboť není ještě všem dnům konec.