Zaří 2007

Rusko kazí atmosféru

Luboš Dobrovský

Prezident Putin oznámil, že vzhledem k rozpínavosti NATO odstupuje od dohody o konvenčních zbraních v Evropě. Pravé důvody jsou ale jiné.

Zmiňovaná dohoda stanovovala od roku 1990, kolik a kdo bude mít na evropském teritoriu zbraní. Dohoda přinesla výsledky – počty zbraňových systémů se snížily natolik, že ani NATO, ani Ruská federace nenaplňují jejich povolené limity. Po rozšíření NATO došlo v roce 1999 k úpravě původní dohody, která stanovila, že Rusko stáhne svá vojska z teritoria Moldávie, z tzv. Podněstří, a z Abcházie, která je součástí Gruzie. Rusko tuto podmínku nesplnilo. To je důvod, proč dohoda nebyla ratifikována. Prezident Putin dnes tvrdí, že otázka stažení či nestažení ruských vojsk je v té věci nepodstatná. Podstatné prý je, že se v rozporu s dohodou mění donedávna ještě ekvivalentní poměr sil v Evropě, zejména přibližováním NATO k ruským hranicím. Také případná participace ČR a Polska na protiraketovém systému je v jeho vidění ohrožením ruských bezpečnostních zájmů.

Netajím se tím, že nic z toho, co prezident Putin uvádí jako důvody pro své rozhodnutí, nepovažuji za věrohodně ověřitelné. Naopak věrohodně ověřitelné je, že se nikdo v Evropě nechystá k žádnému vojenskému útoku na Rusko. Jsem si také jist, že ani modernizované ruské rakety, ať již na Evropu namířené či nikoliv, nebude chtít Rusko odpálit. Co tedy prezident Putin těmi svými verbálně agresivními výroky a rozhodnutími sleduje?

Klín v Evropě

Spekulativních odpovědí je celá řada. Většina odpovědí hledá důvody v Putinově potřebě stabilizovat zemi prostřednictvím co možná nejjednodušeji definovaného nepřítele tzv. ruských zájmů. To fungovalo v Rusku vždy a ruský obránce lidských práv Sergej Kovaljov vidí v Putinových aktivitách, domácích i zahraničních, moderně koncipovaný pokus o recyklaci někdejšího stalinského pojetí centrální moci.

Obraz nepřítele, jímž jsou Spojené státy a NATO, mimochodem dostatečně ještě živý v paměti všech, kdo prožili sovětskou epochu Ruska, a vypjatý ruský nacionalismus mají ospravedlnit postupné posilování Kremlu jako mocenského centra. Agresivní zahraniční politika, postupné postátňování rozhodujících průmyslových odvětví a omezování opozice formálně zákonnými akty, to vše dává Kovaljovovu přísnému názoru za pravdu.

Aktuální růst ruské centrálně řízené ekonomiky oslňuje nejen starého komunistu profesora Oskara Krejčího, ale také západní investory. Ti, s vidinou možností rychlého zisku, přehlížejí rizika, která by jim měl připomenout osud drasticky postátněného Chodorkovského Jukosu.

Putinovo rozhodnutí o vystoupení Ruska z dohody o konvečních ozbrojených silách v Evropě nemění vojensko strategickou rovnováhu/nerovnováhu ve vztahu Ruska a NATO, respektive Evropy. Co se však mění, je atmosféra ve vzájemných vztazích. Důvěryhodnost ruské zahraniční politiky prudce klesla. Nejprve díky výhrůžkám namířenými raketami, asymetrickými odpověďmi, rozmístěním raket v Kaliningradské oblasti, pak přirovnání politiky Spojených států k politice Hitlerovy Třetí říše – a nakonec rozhodnutí, o němž se zde píše.

Atmosféra je však v jistém ohledu významnější než ekvivalence či nerovnost ve výzbroji armád. Atmosféra nedůvěry má a bude mít své konsekvence. První náznaky jsme mohli zaznamenat v tisku; zahraničním i našem. Právo spěchalo sdělit, že příčinu Putinova rozhodnutí máme hledat v politice ODS. V antiamerických evropských tiskovinách čteme, kterak za Putinova nevlídná slova a za vyhrožování raketovými asymetriemi může americký prezident Bush. Kremelští stratégové si mnou ruce. Ejhle, pěkný klín se nám podařilo vrazit mezi Evropu a Spojené státy. Půjde-li to tak dál, izolovaná Evropa se našim požadavkům na obnovu ruského vlivu na někdejší Sověty ovládanou část Evropy neubrání. K důvodům, proč ruský prezident jedná, jak jedná, můžeme tedy přidat i tento důvod: Co jsme si druhou světovou válkou vydobyli a co naši předchůdci tak nezodpovědně ztratili, to chceme zpět. Komu to připadá přehnané, nechť si přečte životopis Vladimira Putina, vydaný k jeho první volební kampani. Tam to nalezne černé na bílém.

Mitterrandovou cestou

Co s tou situací dělat? Především nenaletět na iluzi, že Rusko je jen jedno a že Kreml je jediným místem, které o něm podává pravdivou zprávu. Není nehomogennější země než Ruská federace. Jen je třeba, aby se to demokratičtí státníci, kteří si tykají s Vladimirem Putinem, naučili vidět. Kdyby například český prezident během své návštěvy Ruska pozval na recepci kromě hostů reprezentujících politiku Kremlu také představitele opozice, dejme tomu Garyho Kasparova, Sergeje Kovaljova, Michaila Kasjanova či Vladimira Ryžkova s Borisem Němcovem nebo Grigorije Javlinského, dozvěděl by se o současném Rusku daleko více než od prezidenta Tatarstánu Šajmijeva.

Totéž ovšem platí i o ostatních představitelích demokratického světa, kteří navštěvují Rusko. Co si tedy počít? Vidět Rusko v celé jeho složitosti, v rozporuplnosti jeho vnitřní politiky. Je nejvyšší čas snažit se, vedle snahy po porozumění Putinově agresivitě, vidět i naléhavé potřeby ruské opozice. Budiž všem příkladem zesnulý François Mitterrand, který se svého času setkal v Praze s chartisty.

(Respekt, www.respekt.cz)