Zaří 2007

Agenda pro Zoellicka

Zdeněk Kudrna

Má Světová banka pomoci s reformou soudů, postavit elektrárnu, nebo půjčovat peníze? Světová banka má nového prezidenta. Stal se jím Robert Zoellick, bývalý americký vyjednavač u Světové obchodní organizace. V předchozí funkci nabyl komunikační dovednost, která se mu teď bude velmi hodit. Čeká na něj řada obtížných rozhodnutí, v nichž by měl pod palbou kritiky ze všech stran obhájit smysluplnost existence banky a zvýšit její efektivitu. Politici, mecenášští podnikatelé, rockové hvězdy, akademici, potížisté z antiglobalizačních demonstrací i voliči v rozvinutých zemích se shodují, že s chudobou ve světě je třeba „něco dělat“. Všichni očekávají projekty, do kterých lze investovat a které přinesou jasné výsledky.

Podobný konsenzus, podepřený rostoucí ochotou rozvojovou podporu financovat, tu byl naposledy před třiceti lety. Druhým aspektem, na němž se všichni shodnou, je to, že informace a znalosti, které Světová banka nashromáždila za svých dosavadních 60 let snah o snížení chudoby, je třeba zachovat a využít. Tím však konsenzus končí a o další praktické fungování banky vedou bohaté a rozvojové země líté spory. Nalezení přijatelného kompromisu bude náročné i pro zkušeného vyjednavače Zoellickova kalibru.

Banka, nebo sklad znalostí?

Světová banka ztrácí své nejdůležitější klienty – rychle rostoucí ekonomiky, jako jsou Brazílie, Čína, Indie a další. Do těchto ekonomik směřuje většina úvěrů a ony pak – na rozdíl od řady předlužených afrických zemí – téměř nemají problém s jejich splácením. Z výnosů těchto úvěrů banka tradičně platila své provozní náklady a bezplatnou technickou asistenci chudým zemím. Avšak dnes si rostoucí ekonomiky mohou snadno půjčit přímo na finančních trzích a zprostředkování banky již nepotřebují. Naopak často uvítají, že soukromí investoři se jich neptají, jak půjčené peníze utratí a zda přitom do puntíku dodržují ekologické a další standardy vyžadované bankou.

V roce 2005 směřovalo do ekonomik subsaharské Afriky téměř 30 miliard dolarů půjček a investic ze soukromých zdrojů, zatímco banka do stejné oblasti půjčila 3 miliardy. Taková čísla vedou pravicové kritiky k závěru, že by se banka měla soustředit na rady a know-how, protože její funkce poskytovatele úvěrů jak pro rostoucí, tak pro nejchudší ekonomiky je v zásadě zbytečná.

Tento argument však pomíjí fakt, že soukromé investice a investice banky se obvykle doplňují. Soukromý kapitál míří především do produktivní sféry a do komerčních bank, zatímco banka financuje reformy v sektorech, jako je zdravotnictví, vzdělávání či soudnictví, jejichž hladký chod je předpokladem pro přilákání soukromých investic. Schopnost nabídnout finance je důležitá i proto, aby se politici v rozvojových zemích s bankou vůbec bavili a dovolili jejím expertům analyzovat problémy a navrhovat řešení. Bez této pobídky by banka ztratila přístup k informacím, což by omezilo její výzkum a schopnost produkovat nové poznatky o ekonomickém rozvoji.

Zoellick tak bude muset obhájit zachování úvěrové funkce banky. Zároveň musí nabídnout rostoucím zemím lépe promyšlené úvěry, které využijí technických, ekonomických i politických zkušeností banky coby konkurenční výhody proti soukromým investorům. Jen tak si banka udrží klíčové klienty, na kterých závisí její finanční stabilita.

Všechno a nic

Kromě toho čeká šéfa banky rozhodnutí o novém nasměrování instituce, za které ponese odpovědnost.

V 50. a 60. letech hledaly vlády čerstvě nezávislých zemí recept na chudobu a zaostalost. Teoretikové ekonomického rozvoje tehdy předepsali rychlou industrializaci a banka mohutně podporovala investice do strojů a továren. Pak se ovšem zjistilo, že není dost vzdělaných a zdravých lidí, kteří by v továrnách pracovali, ani dost silnic a železnic, po kterých by se výrobky dostaly na trh. Také chyběly přehrady a elektrárny, které by dodávaly potřebnou energii. Na trůně rozvojové podpory se usadily investice do infrastruktury a do lidského kapitálu.

V 70. letech se začala vytrácet víra, že vládní opatření mohou nastartovat ekonomický růst. Se změnou nálad ve vyspělých zemích se i rozvojová politika začala orientovat na deregulaci a podporu soukromého sektoru. V 90. letech se do popředí dostal Washingtonský konsenzus, který známe i z naší transformace. Ten předepisoval makroekonomickou stabilizaci, liberalizaci a privatizaci. S poslední velkou inovací přišel v roce 1996 tehdejší prezident banky Wolfensohn, když prosadil rozšíření mandátu banky na boj s korupcí. Ta je jednou z největších brzd ekonomického rozvoje, ale banka ji musela přehlížet, aby nepopudila své akcionáře – vlády členských zemí. Nicméně posledních 10 let podporuje i programy na snížení korupce a zlepšení správy věcí veřejných. Jak se měnily teorie, přidávala banka další a další cíle na seznam priorit. Nakonec podporuje vše, co se kdy zdálo být lékem na chudobu a ekonomickou zaostalost. Její programy jsou natolik komplexní, že často nelze říci, zda je úspěšná v jejich realizaci, či nikoli, což vede ke ztrátě odpovědnosti banky za dosažené výsledky.

Diskuse o řešení této rozplizlosti rozdělila ekonomy na dva tábory. Jedni dál prosazují komplexní přístup, druzí navrhují, aby místo grandiózních programových balíčků banka realizovala či financovala jasně vymezené rozvojové projekty s měřitelnou mírou úspěšnosti. Výhodou konkrétních projektů má být i to, že umožňují postup metodou pokusů a omylů, což napomáhá objevování inovací a efektivnějších řešení. Rozvojové programy svázané komplexní šablonou inovacím spíše brání, a navíc často vzbuzují přehnaná očekávání. Ta se pak zvrtnou v hluboké rozčarování, když se cíle nepodaří naplnit.

Zjistit, zda bankou připravená reforma soudů opravdu snížila korupci, je nepoměrně těžší než ověřit, zda vodní elektrárna stojí a vyrábí elektřinu pro nedalekou vesnici. To však neznamená, že by banka měla rezignovat na podporu hůře vymezitelných projektů a reforem. Zoellick bude muset najít způsob, jak posílit odpovědnost banky, aniž by se rozvojová podpora omezila na triviální projekty. Světová banka musí prokázat, že její aktivity jsou přínosné pro 1,2 miliardy lidí žijících v extrémní chudobě za méně než dolar denně. To je definitivní kritérium, podle kterého se budou měřit úspěchy jedenáctého prezidenta Světové banky.

(Respekt, www.respekt.cz)