Zaří 2007

Hudba jako „kšeft“

Jan Vinter

Není to tak dlouho, co světová bankovní komunita se zájmem sledovala, jak investoři upsali dluhopisy v částce USD 55 milionů, které byly jištěny příjmy z budoucích prodejů hudebních nosičů Davida Bowieho, jedné z největších hvězd světového hudebního nebe.

Přesvědčeny, že takzvaný Bowieho bond otevře nový lukrativní trh, společnosti, jako například Nomura a některé investiční specializované butiky, oslovily zpěváky, skladatele a rockové skupiny, aby je přesvědčily o výhodnosti takovýchto operací.

Někteří souhlasili. Rod Stewart získal částku 15,4 milionu dolarů půjčkou, která byla jištěna jeho budoucími příjmy. Třicet milionů dolarů pro skladatelské trio Holland-Dozier-Holland bylo zajištěno budoucími příjmy ze soulových hitů, jako jsou Baby Love nebo Where Did Our Love Go?, které v šedesátých letech proslavily tři černošské zpěvačky vystupující pod jménem Supremes s Dianou Ross včele. I anglická heavy metalová skupina Iron Maiden se nechala přesvědčit k podobně operaci a částce 30 milionů dolarů. Navzdory celé řadě dalších je prodej mnohem pomalejší, než banky očekávaly.

Jedním z důvodů, proč se Bowieho bond slaběji prosazuje, je změna ekonomického klimatu a investičních trendů. V době, kdy úrokové sazby jsou nízké, dávají transakce tohoto druhu investorům možnost vyšších výdělků. Zároveň u interpretů jako jsou David Bowie a Rod Stewart, jejichž kariéra nepřetržitě trvá již desítky let, je možné snadno si spočítat jejich skutečný výdělečný potenciál. Bohužel, se změnou ekonomického prostředí začali investoři preferovat likvidní aktiva, mezi něž tato „hudební“ ovšem nepatří, protože s nimi není možno obchodovat na sekundárním trhu.

Velkým problémem bank je také fakt, že jen málo interpretů vlastní své „master“ nahrávky (práva k původním nahrávkám). Dá se říci, že v tomto směru je David Bowie velkou výjimkou. Většina interpretů, jako například Rod Stewart, převedla smluvně vlastnictví „master“ nahrávek na svá hudební vydavatelství, která jim pak na základě smlouvy vyplácejí domluvená procenta z prodeje každého nosiče.

Proto Nomura, která stála za operací s Rodem Stewartem, nemohla udělat to samé co David Bowie. Se Stewartem dohodla půjčku 15,5 milionů dolarů, která byla jištěna jeho budoucími příjmy. Pak se snažila o totéž i s dalšími umělci v naději, že by se mohla uskutečnit společná dluhopisová transakce. Takovéto operace jsou časově i jinak velmi náročné a rozhodně nepřinášejí kýženou publicitu jako Bowieho bond.

Největším problémem bank je, že mnohé rockové a popové hvězdy nemají o takovéto operace zájem. Důvod je prostý. Ti, po nichž investoři nejvíce lační, jsou již tak bohatí, že nějakou extra cash vlastně ani nepotřebují.

Navíc je pro maximální využití výhod těchto obchodů třeba, aby byly zdaněny ve Spojených státech. V jiných zemích, například ve Velké Británii, se totiž daňové výhody zmenšují. Výsledkem je, že mnoho anglických interpretů nemá o tyto operace zájem. U některých veleúspěšných kapel, například v případě Rolling Stones, je nevýhodou skutečnost, že členové skupiny jsou rezidenty v různých státech.

Stále existuje mnoho interpretů, kteří o tyto operace zájem mají. Hlavní důvody jsou dva: postupující stáří a zhoršující se zdravotní stav. A tak je jejich přirozenou snahou užít si maximálně všech požitků, dokud jsou toho schopni.

Jaké jsou možnosti využití takovýchto instrumentů na českém trhu? Vcelku nulové. Domácí trh má několik základních specifik. Je malý a nikdo jej „nenafoukne“. Počet interpretů, kteří by připadali v úvahu, je omezený. Koupěschopnost obyvatelstva je limitovaná. Podobné operace jsou pro peněžní ústavy náročné a rozhodně jim v českých podmínkách nemohou přinést zisky.

Je asi jen jedna možnost, jak tento stav změnit: některý z českých interpretů by se musel stát mezinárodně známým a o jeho CD by byl zájem po celém světě. Bohužel, zatím tomu nic nenasvědčuje. Ale kdo ví…