Zaří 2007

Tajemství staré kosti

Silvie Blechová

Vědci zkoušejí za pomoci testu DNA doplnit děravý rodokmen Přemyslovců. Na prahu horkého léta to mnoha Čechům znělo jako vzrušující zpráva. Oznámení, že se místní badatelé chystají důkladně prozkoumat DNA Přemyslovců, roztočilo začátkem prázdnin fantazii veřejnosti na plné obrátky. Mezi nabídkami finanční podpory a dotazy všeho druhu se zas a znova vynořovala otázka, co se stane, až badatelé zjistí, že zakladatelé české státnosti nejsou Češi.

Výzkumníci na to rozpačitě krčí rameny – nic takového se zjistit nemůže, protože v kmenově promíchané Evropě nic jako „národní DNA“ prostě neexistuje. Přesto důkladné zkoumání přemyslovské šroubovice, které umožnil překotný vývoj genetiky v posledních několika letech, zřejmě poopraví pohled na české dějiny. Mohlo by se při něm totiž zjistit, že Přemyslovci tady byli mnohem dřív, než jsme si mysleli. A díky genetice dnes můžeme mezi sebou hledat i jejich dodnes žijící potomky.

Kdo byl první

Zemřel ranou do hlavy, možná v boji, možná při hospodské rvačce, ale každopádně v úctyhodném věku – umíral jako padesátník, což je na 9. století výkon. Archeologové jeho hrobu přiznali „knížecí výbavu“, tedy důkaz, že patřil ke společenské elitě. Pozůstalí mu dali s sebou meč a tím zbraň ztratili pro potomky – to si nemohl každý dovolit. Také o něm víme, že nebyl křesťan – jeho meč kováři ukuli v době, kdy Cyril s Metodějem ještě nedorazili. Vědci ho našli koncem dvacátých let minulého století na třetím nádvoří Pražského hradu a dnes si jeho nasvícenou lebku se skvěle zachovalým chrupem fotografují skrz tlusté sklo turisté.

Od badatelů dostal jméno Bojovník a teď k nám po více než tisíci letech promluví prostřednictvím zubu či kousku stehenní kosti jeho DNA. Podle vize archeologů, genetiků a historiků ze Správy Pražského hradu, kteří loni v létě rozjeli čtyřletý projekt zvaný Archeosteon („Stará kost“), by srovnání Bojovníkovy šroubovice s pozůstatky Přemyslovců mohlo dokázat, že neznámý kníže patří do jejich rodiny. Na počáteční větev prvního královského rodu v Čechách by místo Bořivoje najednou přibyl nový, o mnoho let starší příbuzný. Z hromady kostí na Pražském hradě by se kromě doplněného rodokmenu měly vynořit i další věci. Mohli bychom třeba zjistit, jestli v hrobě svatého Václava skutečně leží Václav nebo kde přesně na Hradě odpočívá jeho bratr a vrah Boleslav.

Pozornost v projektu na sebe strhává celkem osmnáct přemyslovských koster – osm mužů (mezi nimi svatý Václav i jeho zmíněný bratrovrah), šest žen (včetně Václavovy babičky svaté Ludmily) a pět dětí. „Kosti Přemyslovců jsou klasickým způsobem vyhodnoceny, ale pořád zůstává velké množství otazníků,“ říká archeolog Jan Frolík, který má v Archeologickém ústavu Akademie věd ČR na starosti Pražský hrad. „Výzkum DNA je dnes jediná známá možnost, jak kostry dále zkoumat,“ vysvětluje vědec ve své kanceláři v Tereziánském ústavu šlechtičen. Hlavní otázkou je přesná identifikace jednotlivých koster – testy DNA totiž umožňují spolehlivě určit příbuzenské vztahy mezi nimi.

Otázky, které se kolem hrobů Přemyslovců točí, laika překvapí především tím, jak málo o nich skutečně víme. Ilustrativní je spor o to, zda ve Svatováclavské kapli v Chrámu svatého Víta skutečně spočívá onen slavný Václav, považovaný za patrona české státnosti. Mnich Kristián (kterého bere vážně přemyslovský expert Dušan Třeštík) totiž v zápise z konce 10. století píše, že Václavova sestra Přibyslava, kněz Štěpán a jakýsi poustevník ukradli dolní světcovu čelist a na několika místech ji zlomili. Naše kostra ji ale má neporušenou. „Buď si Kristián vymýšlel, nebo to není Václav,“ shrnuje rozpor Jan Frolík a slibuje, že test DNA by to mohl spolehlivě vyjasnit. „Václavova babička Ludmila je víceméně jistá,“ přidává archeolog obratem na uklidněnou pevný záchytný bod. Další záhada se točí okolo Václavova bratra Boleslava a jeho syna Boleslava II. Jeden z nich je pohřben v bazilice svatého Jiří, druhý (označovaný zatím jako „hrob K1“) ve svatém Vítu. Není ale jasné, kdo je kdo, a odpověď přinese až porovnání šroubovice obou koster s „jistotou“ v podobě Ludmily.

Česko hledá potomka

V mobilu má jako vyzváněcí melodii Knockin’ On Heaven’s Door a uprostřed horkého letního dne pracuje v budově patologie pražské Fakultní nemocnice Na Bulovce na „mrtvole z Hloubětína“. Opálený muž s ocelovým stiskem ruky se jmenuje Daniel Vaněk a působil mimo jiné deset let v Kriminalistickém ústavu a poté tři roky pomáhal geneticky identifikovat kosti obětí z masových hrobů v Bosně. A právě laboratoř jeho firmy Forenzní DNA servis je místem, kde se bude zjišťovat, jestli je vůbec Václav Václavem. Další laboratoř je přímo na Hradě, ale kromě Vaňka a tří dalších výzkumnic jeho firmy tam nikdo nesmí, aby byly kostry co nejméně kontaminovány DNA dalších lidí.

V hradní laboratoři vyříznou diamantovou pilkou kousek kosti, obrousí ho (tím se zbaví novodobé DNA pocházející třeba od archeologů), naloží do roztoku, vysuší a rozemelou na prášek. Na konci procesu je zkumavka s roztokem, v němž plavou okem neviditelné kousky kostí. Z nich se „extrahuje“ DNA.

„Je to nesmírně vzrušující,“ usmívá se Vaněk. „My můžeme být ti první, kteří se dozvědí přelomové informace o naší historii.“ Nad častými otázkami po české či německé krvi Přemyslovců mává rukou. „Neexistuje český nebo německý gen. Je to stejně nesmyslné jako nacistická árijská rasa,“ říká genetik. Vědci jsou maximálně schopni zhruba určit, z kterých končin Evropy pocházejí naši dávní prapředci.

První výsledky – třeba právě to, zda se Bojovník stane prvním známým Přemyslovcem – se dozvíme za rok. Vzrušující výlet do dávné historie tím ale neskončí. Genetici by rádi odebrali vzorky DNA obyvatel každé obce v Česku a porovnali je s přemyslovskými záznamy. „Lidé by si tak mnohem lépe zapamatovali svoji historii než z učebnice,“ popisuje Daniel Vaněk smysl hledání Čechů, kteří nesou podobné geny jako Přemyslovci.

(Respekt, www.respekt.cz)