Zaří 2007

Poslední rozloučení

Emanuel Mandler

Seděli jsme s panem Machálkem už asi pět minut v restauraci Na Kahánku a žádný z nás dosud nic neřekl. Nechtěli jsme věřit svým očím, protože něco takového jako teď jsme toho svědky, jsme tu ještě nezažili. Ve vedlejší místnosti dali všechny stoly k sobě, takže se vytvořila pořádná plocha, kolem níž sedělo takových patnáct nebo dvacet lidí a pivo teklo proudem. Taky ti hosté byli pořádně rozjaření, měli harmonikáře a zpívali ostošest. Nevydržel jsem to a když šla kolem servírka, zeptal jsem se jí, co se to tu děje. Odpověděla, že všichni vědí, oč jde. Zemřel pan Čestmír Hruška, a tak to příbuzní a známí oslavují. Pan Machálek dodal, že pan Hruška musel být pěkný ras, když jeho odchod na věčnost tolik lidí oslavuje radostným zpěvem. Servírka přikývla a šla dál.

Vytušil jsem svou příležitost a poznamenal jsem, že to možná bude také těmi raketami (které ovšem s oslavovaným nebožtíkem nemají mnoho společného). Naši lidi tu radarovou základnu většinou nechtějí a teď padesát osobností napsalo prezidentovi dopis, ve kterém vyčítají vládě, že jsme se ještě o základně nic kloudného nedozvěděli, a požadují referendum. Připomněl jsem panu Machálkovi, že jsou mezi signatáři osoby opravdu známé. Podle novin jsem si vzpomněl na Martu Kubišovou, Věru Chytilovou, a na Táňu Fišerovou. Jenomže těch osobností bylo padesát. Vyčítají vládě, že nevědí ani, jak dlouho má radar u nás být: natrvalo nebo na časově ohraničenou dobu? Řekl jsem panu Machálkovi, že už bylo opravdu na čase, aby se někdo tímto způsobem vyjádřil. Jaká je to demokracie, když se nedozvíme ani tak základní věci, jejichž zveřejnění požaduje dopis padesáti osobností?

Pan Machálek se jemně usmál a řekl, že mám opravdu zvláštní ponětí o demokracii. Opravdu, agenda ministerstev musí být v demokracii co nejprůhlednější (to je teď módní slovo), ale jsou určité věci týkající se obranyschopnosti země, záležitosti, které jsou zcela utajené. Chce někdo od tajné služby, aby zveřejnila, co právě vypátrala? Jistěže ne a všichni chápou proč. A otázka referenda? Je to školní případ. Když byl pan Machálek mladý, tak člověk, který se vyjádřil v tom smyslu, že vláda měla v září 1938 přijmout mnichovskou dohodu bez vojenského odporu, byl víceméně hrdina. Panovalo všeobecné přesvědčení, že vláda nás tehdy zradila, že jsme měli skvěle vyzbrojenou armádu a měli jsme „jít do toho“. Dnes, po mnoha desetiletích víme, že jak obranné prostředky (například známé pevnůstky) i množství vojenské techniky, tak vojenská strategie byly na velmi nízké úrovni. Obrana Československé republiky byla nehotová, nedodělané, a boj s Německem by byl už z těchto důvodů sebevražednou záležitostí. Kdyby se ale tehdy vypsalo referendum, 90 procent obyvatelstva by bylo pro ozbrojený boj. A přitom jedině možné řešení bylo opačné: mnichovskou dohodu přijmout.

Řekl jsem, že o tom právě také mluvíme, o informovanosti veřejnosti týkající se vojenských opatření. Jak mohla československá veřejnost zaujmout věcný postoj, když nebyla informována?

Pan Machálek se zatvářil lišácky. No, to by nám tedy tenkrát pomohlo, zveřejnit (to znamená sdělit nepříteli), jak špatně jsme na tom! Není-li to nutné, pak se záležitosti obrany státu je ve výjimečných případech zveřejňují, ale většinou se tají. A s radarem to máte zrovna tak. Američané budou technické parametry radarové základny co nejvíce tutlat. Nechtějí přece podat teroristům o tomto zařízení podrobné informace. A proč dělat o celé věci u nás referendum? Vždyť to podstatné víme: jde o součást zařízení, které má chránit Ameriku a s ní i Evropu, tedy také nás. Nepochybně se dovíme ještě další jeho celkové parametry i na jak dlouho u nás bude radarová stanice umístěna, ale to je vše.

Zdálo se mi to docela logické. Z toho lze usuzovat, řekl jsem, že v dopise padesáti jde hlavně o vztah k Spojeným státům. Pokud jsme s Američany spojenci, pak je nám celá záležitost jasná a v klidu si počkáme, co se o ní dozvíme.

A pokud nám jde hlavně o přátelský vztah k Rusku, dodal můj přítel pak začneme kolem radarové základny dělat dusno.

Nechápal jsem, jak a proč radarová základna souvisí s Ruskem.

Pan Machálek mne poučil, že jsou zhruba dvě možnosti: buď bude radarová základna monitorovat pouze oblast, odkud by mohly létat rakety na Západ, anebo, přesto že se to veřejně popírá, bude také monitorovat ruské území. Kdyby šlo o to, co on si o této záležitosti myslí, dal by přednost této druhé možnosti. Rusko se vrací k imperiální politice, už dnes podporuje vše protizápadní a není vyloučeno, že se do toho v budoucnu samo zapojí. Rusko může být nesmírně nebezpečnou mocností.

Řekl jsem panu Machálkovi, že ať je to tak nebo onak, opět se něco dělá u nás a bez nás.

Můj přítel se zamračil. Jak to? K vybudování radarové základny bude zapotřebí souhlasu našeho parlamentu. Máme přece zastupitelskou demokracii. Pokud pak jde o další záležitosti globální strategie, opravdu si myslím, že bude hodně záležet na desetimilionovém Česku?

Nechtěl jsem dále rozebírat tuto záležitost, kterou sám pro sebe považuji za poměrně choulostivou, a poprosil jsem pana Machálka, aby mi tedy ještě řekl, k čemu jsou ta referenda, která se konala v Brdech, v obcích kolem místa, kde bude radarová základna umístěna.

Pan Machálek se rozesmál. Taková referenda jsou k ničemu, řekl. Potvrzují jen to, co beztak každý ví: že lidé nechtějí mít takové vojenské zařízení hned za rohem. Tomu se není třeba divit. Pochopitelně, že s celkovou otázkou radarové základny to nemá nic společného.