Zaří 2007

Osudné náhody a Lee Harvey Oswald

Ota Ulč

Kdyby v roce 1914 řidič, vezoucí Františka Ferdinanda, následníka habsburského trůnu, nebyl zabloudil v ulicích Sarajeva a nedostal se zrovna na mušku popuzeného bosenského patriota, nemuselo dojít k první světové válce s miliony jejích obětí.

Kdyby v roce 1938 Adolf Hitler nebyl předčasně odešel z mnichovské pivnice, načasovaná bomba by ho byla rozmetala a nemuselo dojít k druhé světové válce, té ještě víc ničivé.

I ti, kdo nevěří v predestinaci, úradek Boží, vůli Alláha, občas aby se pozastavili nad řetězcem náhod, které mohou pak kulminovat v události s významným dopadem. Lee Harvey Oswald se nám nabízí jako příklad. Narodil se v New Orleansu v roce 1939, dva měsíce po smrti svého otce. Vychovávala ho ovdovělá matka Marguerite, egomaniak, podivín, bez schopnosti vydržet delší dobu v jakémkoliv zaměstnání. Během sedmnácti roků se jednadvacetkrát stěhovala se synem, putujícím ze školy do školy, vyrůstajícím v popudlivého samotáře bez přátel. Jako třináctiletý podstoupil psychiatrické vyšetření s výslednou diagnózou „zřetelných znaků nebezpečnosti“ (definite traits of dangerousness). Na otázku, zda dává přednost společnosti hochů nebo dívek, Oswald psychiatrovi odpověděl, že je nenávidí všechny, nemá je rád stejnou měrou.

V šestnácti letech školu permanentně opustil, s tvrzením, že tam ho nic pořádného naučit nemohou. Zabořil se do marxistické literatury. Ta mu umožnila získat přesvědčení, že všechny jeho životní nepřízně zavinil kapitalismus.

Jako sedmnáctiletý unikl své dominující matce vstupem do řad námořní pěchoty (Marines), aniž ale unikl matkou mu trvale vštěpovaného přesvědčení o jeho mimořádných kvalitách a vzteku na svět, který je tvrdošíjně odmítal ocenit. S disciplinou života v uniformě byl ovšem na štíru a dvakrát se dostal k vojenskému soudu. Po návratu do civilu se rozhodl emigrovat do tehdejšího Sovětského svazu. Na americkém velvyslanectví v Moskvě se závazně, slavnostně a vzpupně, vzdal občanství své rodné země a soudruhy požádal o politický azyl.

Jenže Sověti, stejně jako Američané, se v Oswaldových očích rovněž provinili nerozpoznáním a oceněním jeho unikátního talentu. Tamější psychiatři ho vyhodnotili jako mentálně nestabilní osobu a žádost o azyl byla zamítnuta. Oswald hrozil sebevraždou a v Moskvě mu konečně vyhověli. Poslali ho do Minska (dnešní Bělorusko) pracovat v továrně vyrábějící televizory. Tam se seznámil a posléze oženil s Marikou Prusakovou, neteří policejního plukovníka. (Tento vztah podnítil imaginaci obhájců konspirativních konexí, aniž se něco kloudného podařilo zjistit.)

Jenže Oswald, ač vybaven bytem, luxusem, výhodami nedosažitelnými jeho tamějším novým spoluobčanům, si v prvním socialistickém státě dělníků a rolníků, neoceňujícím jeho mimořádné kvality, vůbec neliboval. Na jaře 1962 se rozhodl vrátit do rodné země a ochota amerických úřadů zapomenout na jeho zřeknutí se, zatracení své vlasti, a vrátit mu občanství, pokládám za první fatální krok v řetězci oněch osudných náhod. Oswald se vrátil v doprovodu své manželky, jíž stát kupodivu nebránil emigrovat – zvláštnost, kterou ovšem nepřehlédli obhájci konspirativní interpretace.

Stále bez přátel a schopnosti si udržet jakkoliv podřadné zaměstnání, život v Texasu to byl málo radostný. Oswald své manželce zakazoval naučit se anglicky a tak zabránit, aby se osamostatnila a vymkla jeho kontrole a nezřídka ji mlátil. Načež došel k závěru, že zbývá jen jedna země schopná ocenit jeho talent a tou byla Kuba.

V září 1963 se objevil v Mexico City na kubánském konzulátu, vydávajícím vstupní víza. Přinesl svazek papírů, v nichž se prezentoval jako překladatel, organizátor, ideolog, specialista v oboru veřejné agitace, též jako voják a potenciální rozvědčík. Přesvědčen o svém nadšeném přijetí v Havaně, své ženě Marině předpověděl „Ty se teď směješ, ale za dvacet roků, až se tam stanu předsedou vlády, uvidíme, jak se potom budeš smát.“ (NYT Book Review, 21. 11. 1993 : 17).

Jenže Kubánci ho nevítali, vízum mu nedali. Oleg Nechiporenko, někdejší důstojník KGB, v té době sloužící na Kubě a jeden ze tří Sovětů, kteří Oswalda v Mexico City vyslýchali, v knize Passport to Assassination: The Never-Before-Told Story of Lee Harvey Oswald by the KGB Colonel Who Knew Him (Birch Lane/ Carol Publishing) píše: „Rozhodli jsme se Oswalda nebrat vážně. Jeho nervozita, nesouvislá řeč, místy nesmyslná, vyhýbavé odpovědi na konkrétní otázky, náhlé přechody ze vzrušení do deprese, nám daly důvod uvěřit, že jeho duševní stav byl nevyvážený, že nejspíš trpěl vážnou nervovou poruchou.“

Uražen, potupen, plný zteku na nekooperativní byrokraty, se vrátil do Texasu.

Teď ten sled, sekvence osudných vývojů: Kdyby mu Kubánci vízum dali, Oswald by byl dorazil do Havany, tam někde zapadl a svět by pak již o něm nikdy neslyšel. Po návratu do Dallasu zažádal o zaměstnání na čtyřech místech. Kdyby byl u jednoho uspěl, neměl by možnost na Daley Plaza si vystřelit. Kdyby soused přítelkyně manželky Mariny se nebyl zmínil o možnosti zaměstnání v distribučním skladišti školních pomůcek (School Book Depository) a poté se nebyl obtěžoval telefonovat a práci mu tak zajistit. Když přišla kladná odpověď, možnost onoho zaměstnání se mohla uskutečnit na jednom ze dvou, navzájem si vzdálených míst. A Oswaldovi přidělili právě to, pod jejímž oknem pak projížděla prezidentská kolona onoho tragického dne 22. listopadu 1963.

A ještě jedno „kdyby“ osudné náhody: Po svém zatčení, Oswald měl 24. listopadu předstoupit před televizní kamery, konečně s možností získat záblesk mediální slávy, která mu v jeho životě vždy neprávem unikala. Tehdy požádal o možnost se převléci, vzít na sebe nový svetr. Povolení dostal a tím došlo k pětiminutovému zpoždění, bez něhož by Jack Ruby nebyl mohl včas dorazit na místo, kde Oswalda zastřelil a ukončil jeho život v trvání všeho všudy dvacet čtyři roků.

Takže se už nikdy nedozvíme definitivní pravdu, co a jak všechno bylo.