Zaří 2007

Noemova archa č. 2

Milan Vodička

Prozatím se tomu zlověstně přezdívá trezor pro den zkázy. Vlastně je však určen až pro den poté. Až skončí třetí světová válka, nebo ta čtvrtá, či až se Země přestane chvět po dopadu asteroidu, budou si lidé chtít dát zase ananas, avokádo, bramborovou kaši nebo nějaký ten chřest. A právě proto je tady ten trezor. Místo lidí a zvířat v něm mají přežít rostliny. Je to Noemova archa číslo dvě. Ať se stane na Zemi cokoliv, lidstvo ji najde na Špicberkách a v ní bude mít připravena semena rostlin, jež při katastrofě navždy zmizely.

Budou jich tam tři miliony. Mezi nimi budou zastoupeny všechny zemědělské plodiny, které lidé pěstovali a pak také jedli za 10 000 let zemědělství. Nic a nikdo jim neublíží, žádná epidemie, snad jen asteroid, ale to by musela být přímá trefa. Tahle Noemova archa je totiž skryta v mrazivých kamenných útrobách hory hluboko v Arktidě, tisíc kilometrů od severního pólu, v pustině bez stromů, kam nesmíte vyrazit bez pušky, protože skutečným králem je tam lední medvěd.

Ale to není pro světovou genobanku rostlin to nejdůležitější. Největší ochranu jí neposkytnou ani stráže, které ji budou hlídat. Hlavní předností, jež ji má chránit před nástrahami okolního světa včetně jaderné zimy nebo globálního horka, bude teplota uvnitř a poloha. Noemova archa je totiž spíš Noemova lednička.

Je to vlastně 120 metrů dlouhá chodba ve skále, do níž ústí dvě rozlehlé komory. Uvnitř skály panuje konstantní mráz. Je tam stále šest stupňů pod nulou. Ale bude tam ještě chladněji, protože uvnitř bude pracovat mrazicí zařízení, takže teploměry budou celoročně ukazovat minus osmnáct.

Skvělá teplota pro rostlinná semena, aby přežila dlouhou dobu. A pokud by se přece jen něco přihodilo a „lednička“ se porouchala, je tady pořád záruka, že chladná skála udrží obsah banky pod bodem mrazu sama o sobě. I kdyby se nahoře na povrchu najednou rozzuřilo globální oteplování, věčně zmrzlá půda uchrání semena ještě celá staletí. „Je to ta nejlepší lednička na světě. Semena tady budou v bezpečí celá desetiletí,“ řekl Cary Fowler z Global Crop Diversity Trust při OSN, jenž je duchovním otcem a mozkem celého projektu.

I kdyby roztály ledovce Arktidy a Antarktidy, takže by hladina oceánu stoupla o předpokládaných jedenašedesát metrů, genobanku by voda nezaplavila, protože i s tím se počítá. Archa by zůstala dál bezpečně nad vodou.

A jsou tady i další věci. Vstupní brána je samozřejmě vzduchotěsná a je z metr tlustého železobetonu, aby odolala i silnému výbuchu. Nepředstavujte si, že je to nějaký bunkr: celý vstup je architektonické dílo, které připomíná kulisu z bondovek, ale jeho tvůrci věří, že se stane jednou stejně známý jako třeba opera v Sydney. Vchod má tvar trojúhelníku a nad ním je reflexní panel, který má odrážet měkkou záři půlnočního slunce během arktického léta. „V té době bude zářit jako obrovský diamant,“ řekl agentuře AFP Magnus Bredeli Tveiten, Nor, který má stavbu na starosti. „A v zimě bude žhnout v temnotě polární noci.“

Fort Knox, kde Spojené státy hlídají polovinu svých zlatých rezerv, není zabezpečen lépe ani elegantněji. Jenže tam jsou zlaté cihly. Tady jsou jen semínka rostlin.

Má to vůbec smysl?

Co když zmizí rýže, káva

Napadlo vás, že by jednou mohla dojít třeba káva? Nebo brambory? Lidé se už naučili vzrušovat se nad zvířaty, jimž hrozí vyhynutí. Ale že by něco takového mohlo potkat i mnohé rostliny, jim skoro nedojde.

V internetu lze celkem rychle zjistit třeba tohle: kdysi dávno bylo v USA 7100 druhů jablek. Dnes z nich zbylo jen tři sta. Pokud by se dneska probral Tom Sawyer, možná by ta svá nejmilejší jablka už vůbec nenašel. Už neexistují. Většinou to bylo proto, že se člověk snažil situaci vylepšit, ne zhoršit. Šlechtil větší, červenější, sladší a odolnější odrůdy a ty staré mu mizely pod rukama.

Podle údajů OSN svět už takhle po cestě k lepším a výnosnějším sklizním poztrácel tři čtvrtiny genetického fondu plodin, které ve svých dějinách jedl či jinak zužitkoval. Na světě jsou každoročně použity jako osivo miliardy zrníček pšenice, ale většinou jsou to odrůdy, které jsou si velmi podobné. Má to háček.

Tyhle rostliny jsou jako lidé: příbuzní mají sklon podléhat stejným nemocem. Když udeří nějaká choroba například u obilí, není to jinak. Jakmile se někde něco vyskytne, je úroda na celém světě ohrožena tak jako nikdy předtím. Právě teď se vědci potýkají se rzí, která se poprvé objevila před osmi lety v Ugandě, pak zasáhla celou Afriku, nyní je v Pákistánu a ohrožuje Indii. Něco podobného se děje napříč Asií s bramborami.

Když je potřeba vyšlechtit odolnější odrůdu, sáhnou vědci do genových bank, které jsou rozesety po celém světě. Například genové banky v Jižní Americe mají vzorky divokých a odolných původních brambor, které dodají obranyschopnost těm nynějším.

Jenže tyhle banky mají své problémy. Ničí je války a katastrofy. V Iráku byla vyrabována banka, kde byly luštěniny, jaké jedli lidé v Mezopotámii. Už jsou nenávratně ztraceny. Stejně vybrakoval afghánskou genobanku Taliban, další byly zničeny v Burundi, Kambodži, Rwandě a Somálsku. Loni tajfun téměř zničil rostlinnou banku na Filipínách. Prostě ji zavalil dvěma metry bahna.

Jistě uznáte, že nic z toho se na Špicberkách stát nemůže.

Vždy 500 semínek

Semena tam budou zcela nepřístupná. Každá ze dvou komor bude mít plochu 375 metrů čtverečních. Vše bude vystláno speciálním betonem. Na kovových regálech budou plastové krabice. V každé bude čtyři sta plastových obálek. V nich bude vždy pět set semínek. Obálky budou vodotěsné, aby se dovnitř nedostala vlhkost. To v případě, kdyby z nějakých důvodů přestalo fungovat chladicí zařízení a teplota by pomalu stoupala.

Organizátoři mysleli na všechno. Proměřili úroveň radiace uvnitř hory. Nechali si udělat i seizmologickou studii, na jejímž základě si mohou být jisti, že zemětřesení nepřipadá v úvahu. Špicberky jsou, pokud jde o podzemní otřesy, velmi klidné.

Těžká vstupní vrata se budou otevírat nejvýš jednou, dvakrát do roka. To proto, aby se překontroloval stav semen uvnitř a přinesly nové druhy.

Některé bude nutné zase vynést, přestože venku nedojde k žádné rostlinné epidemii ani nespadne meteorit. Zatímco úkryt ve skále by měl vydržet navěky, semena takovou výdrž nemají. Slunečnice a některé druhy obilí možná ano, ale jiné, jako třeba hrách, přežijí maximálně dvacet třicet let. Pak musí být nahrazeny. „Myslíme hodně do budoucnosti,“ nechal se slyšet Cary Fowler.

Ať se někdy stane cokoliv, lidstvo by uvnitř téhle Noemovy archy mělo zase najít svoji rýži, pšenici nebo avokádo. Otázkou je jen to, zda se po nějaké katastrofě budou lidé schopni sem, do nitra Arktidy, vůbec dostat.

(MFDNES)