Zaří 2007

Právo má právo

Jaroslav Spurný

Neviditelnou ruku trhu máme. Teď se rodí slepá spravedlnost. Za ekonomickou svobodu jsme zaplatili 500 miliard korun v loupežích a tunelech. Co bude stát nezávislost soudů?

Pro méně otrlé jedince to mohl být divoký týden. Napřed jsme se dozvěděli, že justice po šesti letech zastavuje stíhání šesti čelných představitelů IPB za devítimiliardový úvěrový podvod. Pak přišla zpráva, že stát chce žalovat Československou obchodní banku o dvacet sedm miliard, které údajně neoprávněně získala při převzetí IPB – a opačně, že obchodní banka žaluje stát za to, že ji při oné operaci s IPB o jednu a půl miliardy korun okradl. Do třetice byl Nejvyšším soudem potvrzen třicet let starý rozsudek nad farářem Janem Šimsou za to, že v roce 1978 strčil do estébáka, který u něj doma při nezákonné domovní prohlídce napadl jeho manželku. A na závěr vešlo ve známost, že byl propuštěn z vazby Tarek Bechara, podvodník a klíčový svědek v případu Radovana Krejčíře. Z vazby se dostal čtyři týdny poté, co nám jej po devítiměsíčních složitých jednáních vydalo ze svého vězení Slovensko. Člověk by se nemohl divit, kdyby tato tříšť zpráv vyvolala v běžném čtenáři dojem, že právo a spravedlnost nemají v Česku ani hodnotu papíru, na nichž jsou vytištěny místní zákony. Ale není to tak.

Mlč, plať a nestrkej

Napřed si ty případy krátce pojmenujme. Zaprvé IPB. Když před sedmi lety tahle třetí zdejší největší banka padla, slyšeli jsme v šoku, že z ní zmizelo skoro sto miliard korun. V kapsách podnikatelů, kteří nevraceli miliardové úvěry, a nikdo to po nich nechtěl, při podezřelých přesunech dalších na Kajmanské ostrovy, kterým se nikdo nesnažil zabránit, a v operacích, jako byla třeba ta, při níž „předkrachový“ vlastník banky – společnost Nomura – získala z bankovního vlastnictví zadarmo cenné akcie Plzeňských pivovarů.

Dalo se čekat, že poté co stát poslal do banky své samopalníky a prodal kymácející se ústav za korunu ČSOB se silným zahraničním investorem v zádech, dostane se nám vysvětlení, jak ty peníze mohly zmizet a kam. Že si to snad pár manažerů odnese taky vězením nebo aspoň velkou ostudou. Tím spíš, že podstatnou část chybějící sumy musí nakonec uhradit daňový poplatník.

Vysvětlení jsme dodnes neslyšeli, ale pár let to vypadalo, že se o machinacích s financemi dozvíme aspoň při soudu, z policejně zpracovaných spisů. Ta naděje pozvolna po šesti letech pátrání padá. Policie a státní zastupitelství došly k názoru, že manažeři za spoustu věcí nemohou, a to, co ještě policisté z jejich údajných podvodů vyšetřují, dopadne zřejmě podobně jako zastavená věc s devítimiliardovým úvěrem.

Po letech „podrobného vyšetřování“ nevíme ani přesně, kde a proč se peníze ztratily. Původně to vypadalo, že za vše může hlavní majitel IPB Nomura a pár dalších mocných akcionářů ŕ la Antonín Charouz nebo Chemapol. Jenže mezinárodní arbitráž nakonec překvapivě řekla, že český stát dluží Nomuře. A vlády dodnes neuměly vysvětlit, jak je možné, že v bance, kde měl podíl stát, se ztratilo tolik peněz – a ještě za to musíme platit Nomuře.

Zadruhé – případ dluhu ČSOB. Ten vznikl tak, že obchodní banka prý přišla ke spoustě peněz při přebírání IPB tím, že se stát tehdy zaručil za všemožné nevymahatelné částky od dlužníků IPB a na některé z nich prý neměla ČSOB nárok. Ale i tady by měl být nějaký viník, někdo, kdo vše schválil a dopustil, že privátní banka vydělala na státu neuvěřitelných 27 miliard korun. O žádném viníkovi jsme neslyšeli.

Vina je naopak zdejší justici jasná v případě evangelického kněze Jana Šimsy. Už několika nezávislými demokratickými soudy, naposled při dovolání u Nejvyššího soudu, bylo potvrzeno, že estébák, kterému v roce 1978 strkancem nedovolil dál útočit na svoji manželku, byl zákonem chráněný „veřejný činitel“ a osm měsíců vězení tudíž tehdy dostal horkokrevný signatář Charty 77 oprávněně. Nad tím zůstává rozum stát. Proč potom netvrdit, že byly správné rozsudky nad parašutisty, kteří zabili Heydricha? Také oni porušili protektorátní zákony.

A ještě krátce k Becharovi. Muž, který už je deset let stíhán za různé podvody, který seděl v tuzemsku už dvakrát ve vazbě a jehož vyžádání ze Slovenska – kde jej chtěli soudit za další podvody – stálo spoustu práce a peněz, je po pár dnech zásluhou státního zástupce a soudce na svobodě. Je pravda, že v Česku existuje správný trend, stíhat obviněné mimo vazbu, ale Bechara už dvakrát tuzemské justici zmizel. A jestli státu tak záleží na vydání Krejčíře, jak to, že riskuje, že mu zase zmizí klíčový svědek proti němu?

Tržní cena svobody

Při pohledu na tuto sérii se vnucuje pocit, že česká justice se místo snahou o hledání spravedlnosti nechá řídit korupcí, přáním mocných a bůhvíjakými ideologiemi. Ale dá se na to dívat i z jiné stránky.

Když tu vznikla na počátku devadesátých let ekonomická svoboda, dovolilo to mnoha v komunismu vyškoleným byznysmenům a bankéřům úplně se urvat z řetězu. Důsledkem byly tunely, rozkradené podniky a banky, pochybné privatizace. Vše se jakž takž ustálilo, když tady začala platit pravidla investorů ze zahraničí a později Evropské unie.

Justice je na tom dnes podobně, jako byla ekonomika v devadesátých letech. Je nezávislá, ale současně je v ní pořád plno soudců hodně závislých – na své neschopnosti, strachu z mocných a pohrdání bezmocnými, špatných školách, ekonomických a ideologických zájmech a podobně. Existence těchto špatných soudců a jejich špatných rozsudků je prostě cenou, kterou platíme za zrod té skvělé bašty jménem nezávislá justice a vláda zákona. Jde jen o to, abychom neplatili zbytečně moc a zbytečně dlouho.

Je tu cesta ven

Změnu přístupu k ekonomice nezpůsobil žádný zázrak, po privatizaci bank se tuzemské prostředí začalo do značné míry řídit evropskými zvyklostmi. Privatizovat české soudy do rukou zahraničních soudců samozřejmě nejde, ale západní zvyklosti jsou sem importovány prostřednictvím právníků, kteří vystudovali prestižní zahraniční školy, prošli řadou stáží. Své dělají také evropské zákony, většinu z nich musíme respektovat, právníci se jimi musí řídit.

Ten optimismus se týká i případu Jana Šimsy. Má pořád ještě právo obrátit se k Ústavnímu soudu. A verdikty této instituce působí vyváženě, zdůvodněně a spravedlivě. Jenže cesta k Ústavnímu soudu je těžká, nemůže se na něj okamžitě obracet každý, kdo má pocit, že slyšel nespravedlivý rozsudek.

Ale je tu cesta ven. Justice je svobodná, ale to jí nedává právo jednat svévolně. Vynášet protichůdné rozsudky, verdikty, nad nimiž zůstává selský rozum stát, protahovat procesy na dlouhé roky, nerespektovat judikaturu Ústavního soudu, zvyklosti evropského práva. To všechno se dá změnit, neboť to není atribut nezávislosti, ale jen její ošklivý „postkomunistický“ úšklebek. A změna už se děje. Soudci i státní zástupci absolvují stáže, kde se snaží sjednotit pohled na procesy. Soudcovská komora i ministerstvo spravedlnosti se snaží potrestat všechny soudce, kteří mají na stole případy léta staré. Třeba nedávno musel svléknout talár břeclavský soudce, jemuž ležel v šuplíku osmnáct let nevyřízený případ. Tak trochu paradoxně provádějí osvětovou práci obhájci, dobře placení právníci, kteří se snaží hájit své klienty právě s odkazy na judikáty českého i evropského práva. Soudci jsou nezávislí, proto se jim nedá něco jen tak přikázat, ale soustředěný tlak veřejnosti, politiků i kolegů právníků může věc posunout dál.

(Respekt, www.respekt.cz)