Zaří 2007

Štědrost, velkorysost obtížně odlišitelná od pitomosti

Ota Ulč

Listováním v měsíčníku Newsmax (srpen 2007) jsem postřehl fotografii Karla a Hany Koecherových z doby jejich aktivit v Americe ve službách estébácko-kágébáckých. U toho kratší informativní článek Ronalda Kesslera, publicisty, zabývajícího se zejména špionážním žánrem.

V New Yorku lapeni a vězněni, manžel Karel byl v roce 1986 vyměněn za sovětského disidenta Ščaranského. Choť Hana, oficiálně zaměstnána jako pracovnice v oboru drahokamů, ač také se přiznala k podílení na špionážních aktivitách, oficiálně zažalována nebyla. Po jejich návratu do rodné země je autor Kessler v Praze navštívil a pobyl s nimi pět dnů jako zdroje pro svou novou knížku, příhodně nazvanou Spy vs. Spy.

O paní Haně, modrooké blondýně, tehdy značně půvabné, pochvalně napsal, že byla náruživý swinger („aktivní moderní člověk, sekáč“ v nepřesném překladu anglicko-českého slovníku, Poldauf a kol.). Zásluhou její mimořádné sexuální náruživosti (extreme sexual proclivities), spěšně se stala favoritkou v kruzích, věnujících se skupináčům a orgiím. „V jednom místě ve Virginii, Hana měla sex s třemi či čtyřmi muži najednou. Karel se také podílel, ale často se vzdálil do jiného pokoje jen si popovídat,“ sdělil Kessler a dodal, že na cestu do Prahy, uniknout případnému pokušení, si sebou vzal svou manželku.

O pozoruhodném počínání české dvojice, s řadou podrobností se lze dočíst v obsažné knize (téměř 700 stran)s názvem The Sword and the Shield (Meč a štít) a podtitulkem The Mitrokhin Archive and the Secret History of the KGB (Basic Books, 1999), která už vyšla i v českém překladu. Je to výsledek několikaleté pečlivé práce důstojníka bezpečnosti Vasilije Mitrochina, těšícího se tak značné důvěře, že měl přístup do hodně tajných archivů, z nichž kousek po kousku vynášel, o víkendech zpracovával a přemnohé nashromáždil. Poklad se podařilo britskou zásluhou ze země vyvézt a do knižní podoby ho zpracoval Christopher Andrews, profesor historie na proslulé univerzitě v Cambridge.

O aktivitách manželů Koecherových ve Washingtonu, tehdejším prý sex centru celého světa“, se lze dočíst: „Stali se členy skupiny Capitol Couples, která se v sobotu večer scházela pojíst v restauraci The Exchange. Poté se přesunuli za účelem skupinového sexu buď do hotelu nebo do soukromého domu. Rovněž se stali členy soukromého klubu washingtonských swingers v místě In Place ve Virginii, jehož asi deset členů pracovalo pro CIA. Hana, atraktivní blondýna, o deset let mladší než její manžel, se později chlubila, že měla sex se značným počtem personálu CIA, Pentagonu, s reportéry z předních novin a s jedním americkým senátorem. Organizátor Capitol Couples vzpomíná na ni, jak byla „mimořádně krásná, vřelá, sladká, půvabná, neuvěřitelně orgasmická.“

Leč vraťme se k autoru Kesslerovi. On totiž ve zmíněném článku v Newsmax informuje, že tato náramnými orgasmy se projevující dáma též zaimponovala iniciativou nejlíp vyjádřenou židovským výrazem chucpe – druhem frajeřiny, odvážně provokativní drzosti, jakou například uskutečňuje člověk, který se vykálí na práh cizího domu a pak zazvoní a požádá o toaletní papír.

Hana Koecherová totiž v Praze na americkém velvyslanectví zažádala o přiznání důchodu (Social Security benefits), penze placené ze zdrojů pokladny státu, jemuž se vydatně snažila škodit. Místo aby diplomaté s žadatelkou vyrazili dveře či aspoň se jí vysmáli, ona skutečně uspěla, vyhověno jí bylo.

Tuto absurditu Kesslerovi potvrdil John L. Martin z ministerstva spravedlnosti (Department of Justice). Týž Martin, který jako hlavní prokurátor zabývající se špionážními případy, tehdy ze špionáže se přiznavší Hanu odmítl zažalovat z procedurálních důvodů: že tehdy si zažádala o přidělení advokáta a okamžitě jí nebylo vyhověno.

K aktům blahovůle, někdy až přetěžko pochopitelné, dochází ve vlastních řadách, kdy občané v Americe narození se své vlasti zřeknou, z ní trvale odejdou, proti jejím zájmům dál vehementně pracují. K tomu připočtěme dezertéry, kteří dali přednost životu jinde, dokonce i v Severní Koreji.

Pak se po letech či i desetiletích vrátí, jejich americké občanství, jehož se přece odpovědně dobrovolně zřekli, dostanou zpět, někdo je možná pozve k interview do televizního studia a příkrého slůvka se jim nedostane. Porovnejme s reakcí, jíž se dočkala v Kalifornii narozená Japonka, která za druhé světové války seděla u mikrofonu v tokijském rozhlasovém studiu jako pilná propagandistka. Po válce tato Tokio Rose putovala na řadu let za mříže.

Když Lee Harvey Oswald se na americkém velvyslanectví v Moskvě zřekl svého občanství a nabídl své služby Sovětům a po nějaké době neradostného pobytu si vše rozmyslel, vše mu bylo prominuto, zapomenuto, do zavržené vlasti se mohl vrátit, aniž by se někdo o něho dál zajímal. Až tedy do listopadu roku 1963, střelby v Dallasu a zabití Kennedyho.

Všeho všudy jsem se setkal a krátce si popovídal jen s jedním takovým navrátilcem. Soudruh Chapman, dlouholetý člen Komunistické strany USA, někdy krátce po únorovém vítězství našeho pracujícího lidu, se svou ženou, neméně antiamericky nabroušenou náruživou stalinistkou, a s dvěma dcerkami odjel via Mexiko k budovatelům zářných zítřků. Napřed zakotvil v Praze, kde pod jménem Abe Čapek se představil tehdejším čtenářům Literárních novin. Koncem padesátých let se s rodinou přesunul do Moskvy. Ale ani tam, v prvním velmoci dělníků a rolníků, neshledával dostatek socialistické nirvány, což ho přimělo k dalšímu přesídlení a to do Číny, kde se ujal šéfredaktorování propagandistické publikace v anglickém jazyce. Načež za pár let započala jeho anabáze opačným směrem – Moskva, Praha. Ale ani tam nekončil a pokračoval až do své rodné, tolik jím nenáviděné, proklínané Ameriky.

Tam jsem mu v rozhovoru vyjádřil podiv nad velkorysou šlechetností vlády zapomenout na jeho celoživotní zatracování systému, na němž on nenechal chlup dobrého a on tam teď má náruč otevřenou. Nikdo ho nezavíral, naopak se mu dostalo možnosti pohodlné existence na křesle pedagogickém, v roli učitele čínského umění. A tento bývalý Abe Čapek bohorovně odvětil, že přece on jako rozený Američan má svá práva ústavou zaručená, nedotknutelná.

Lze se však ještě víc podivovat. Příkladem nám poslouží Jane Fonda, proslulá hollywoodská hvězda a bojovnice za světový mír. V době války ve Vietnamu se zvlášť vyznamenávala. S delegací „mírových aktivistů“ (Peace Activists) několikrát přijela na sever země k tamějším vděčným hostitelům, fotografům ze světových médií pózovala u protileteckých zbraní sestřelovat americké vzdušné piráty. O sestřelených zajatých Američanech se zásadně vyjadřovala jako o válečných zločincích.

Ti se tam snažili přežít hrůzy věznice sarkasticky pojmenované na Hanoi Hilton. Pilot Jerry Driscoll po letech vypovídal, jak byl vytažen ze smrduté kobky, očištěn, nakrmen a dostal rozkaz ujistit delegaci těchto mírových aktivistů vedených slavnou Fondovou, jakého náramně humánního zacházení se mu dostává. Jenže on jí plivl do obličeje, příslušně pak ztlučen, v bezvědomí odtažen. Avšak podařilo se mu přežít, s permanentními následky.

Plukovník Larry Carrigan, šest roků v péči Hanoi Hiltonu, byl rovněž vybrán na potěmkiniádu k ujišťování delegace o ohleduplném zacházení. Carrigan v nestřeženém okamžiku podstrčil Fondové papírky s jmény zajatců, o nichž jejich rodiny neměly zprávu, zda kdo žije. Slavná herečka však zprávu nepředala rodinám, ale komandantovi věznice. S výsledkem krutého tělesného potrestání, které Carrigan sice přežil, ale tři jiní zajatci nepřežili.

Denunciantky se ovšem v Americe nikdo nedotkl, nic alespoň trošku nepříjemného ji nepostihlo. Naopak. Barbara Walters, velmi významná televizní celebrita, dokonce prosadila, aby Jane Fondové se dostalo obrovské pocty být jmenována mezi 100 nejvýznamnějšími ženami století.

Ano, Amerika země neomezených možností - a nemožností.