Zaří 2007

Není se čím chlubit, holubičky!

Luděk Frýbort

Už jsem si myslel, že fenomén zvaný »česká holubičí povaha« zmizel ve víru dějin, ale kdež. Zrovna nedávno referovaly noviny o studii, již provedl prestižní deník The Economist ve spolupráci s ještě prestižnější institucí Economic Intelligence Unit. Řečené útvary si položily otázku ne úplně jako ta královna ve Sněhurce a sedmi prestižních trpaslících, ale skoro: zrcadlo, zrcadlo, kdo je na celém světě nejmírumilovnější? A zabádajíce krátce v duších národů, vydaly následující odpověď: velmi hanebně se v anketě umístili Američané, známí to váleční štváči, co je hrozně baví jen tak zbůhdarma kolem sebe střílet. Ještě hůř dopadli krvežízniví Izraelci (třetí od konce), krom toho ještě Súdánci, Iráčané a jiní takoví. Na prvním místě však ... oho! Která hruď vlastenecká by se nenadmula pýchou! Pomineme-li Novozélanďany a jiné pronárody, které majíce všechny potenciální nepřátele příliš z ruky, nemohou se vrhnout ve vřavu válečnou, i kdyby chtěly, odnesli si vavřín mírumilovnosti Čechové. Grónské Eskymáky, poznamenejme, průzkum zapomněl vyhodnotit.

A tak vám nevím. Jsa rodem Čech, troufal bych si znát českou povahu o něco hlouběji než pánové z Economic Intelligence Unit, ostatně suď Bůh, jak věrohodný je to spolek. To, co nacházím v české duši a co potvrzují dějiny najmě posledních desítiletí, bych váhal nazvat mírumilovností. Mírumilovnost, řekl bych, v sobě obsahuje vysokou míru velkomyslnosti, což zrovna, že ano... Kdo je mírumilovný, nerozpíná se a neotravuje druhé. Nepere se a neštětí pro každou maličkost, nýbrž si položí otázku - stojí mi ten nesmysl za rozčilování? Co se stane, mávnu-li nad ním rukou? Na druhé straně není mírumilovnost totéž co poddajnost, uhýbavost, ustrašenost, neřku-li zbabělost; člověk může být velmi mírumilovný a přitom dobře znát onen nejzazší bod, za nímž nezbývá než se bránit silou. Cenu mírumilovnosti nelze udělit ani tomu, kdo sice své okolí neohrožuje a neolupuje, ale neopomene si přihrábnout, když mu to umožní situace. Ba ani pomstychtivce, který si běží vylít vztek na protivníkovi, když už leží na zemi poražen jinými, nelze s dobrým svědomím označit za mírumilovného. Vše v celek shrnuto, drazí Čechové, ten metál bych si raději nepřipínal.

I scvrkává se celá mírumilovnost na nepopiratelný fakt, že se národ český právě nevyznamenává bojovnou odhodlaností, aspoň od určitého dějinného bodu ne. Ve všech osudových střetech posledních devadesáti let vždy ustoupil, poddal se, kapituloval, zalezl, spolehl se na cizí sílu, počkal, až ho někdo osvobodí. Těch několik statečných, kteří se postavili nepříteli se zbraní v ruce, muselo bojovat v uniformách cizích armád, protože doma k tomu pro samou mírumilovnost nebylo místa. Ve svém evropském okolí - není nad to se podívat očima druhého - nebývá Čech pokládán za holubičku, spíš za potměšilého poseroutku, což je ovšem důvod k hrdosti nevalný. Bylo to tak odjakživa? Je poseroutkovství skutečně nevyhladitelným rysem české povahy? Povězme si hned, že není a nemuselo by být; je zde ovšem onen dějinný bod, co o něm byla řeč o pár řádek výše. Sledujme pozorně vývoj historie až k němu.

První staletí české národní existence se nevyznačovala žádnou mimořádnou krotkostí, spíš divokou rvavostí, často nečinící rozdíl mezi přáteli a nepřáteli. Bez Boha a krále českého není v světě boje žádného, takovou pověst si vysloužil král Jan Lucemburský, a nebýval by si ji vysloužil bez českého, po bitevní slávě bažícího rytířstva. Na husitství se mohou názory různit, ale o udatnosti jeho šiků, nepřátel se nelekajících a na množství nehledících, nemůže být sporu. Dokonce bylo tehdy českým rekům doma rvaček málo, takže se za nimi rozjížděli daleko do sousedních zemí. To pak drahně povadlo, když král Jiřík začal šlapat zbytkům polních bratrstev na paty, ale nevymizelo, jen se nositelé české válkychtivosti přesunuli za chlebem do ciziny. O nějaké holubičí povaze ani zdání.

Tím se český duch poněkud zklidnil, aspoň v tom smyslu, že historie už dál nic neví o loupežných jízdách do zahraničí. O čas později se Češi - vlastní volbou, zdůrazněme - včlenili do habsburského soustátí, čímž se z dějepisu vytratila i jejich vojenská zdatnost. I může se v povrchním pohledu zdát, že zcela zanikla a není jí více. Tomu nahrává i později vytvořená legenda, jíž se velice hodilo zobrazovat habsburská staletí jako temný čas útlaku, v němž nebylo místa pro nějakou chrabrost, jenom pro uplakané, pasivní trpitelství.

A je to samozřejmě velmi povrchní pohled. Nejde-li o politické hodnocení zmiňovaného období - to si může každý vytvořit podle osobního vkusu a náklonnosti - nýbrž o prostý fakt statečnosti jako části národního charakteru, nedopadají čeští bojovníci pod císařskými prapory vůbec tak zle. Jako za časů krále Jana, ani tehdy se neobešlo žádné válčení, jejž měla říš rakouská požehnaně, bez Boha a muže českého, bojovného. Věrně a udatně se bil u Kolína a v jiných bitvách války sedmileté, u Bělehradu pod generálem Laudonem, a když česká vojenská zdatnost našla svůj vrchol v osobě polního maršálka Jana Josefa Václava Radeckého z Radče, obstály české regimenty se ctí na polích Lombardie a Benátska, nikde svému jménu hanbu nedělajíce. A neudělaly ji ani v bitvách první světové války, což nemůže být dostatečně zdůrazněno. Byla to sama italská generalita, která pod dojmem bojů na Soči a jiných místech alpské fronty vyslovila uznání českým plukům, protivníkům tvrdým, houževnatým, nevzdávajícím se.

Jenže Rakousko válku prohrálo a političtí vůdci Československé republiky takovou reputaci nepotřebovali. Věrnost přísaze, statečnost v císařské zbroji ... co s tím? I jali se vyzvedávat vlastnosti opačné, přeběhlictví, ulejvárnu, šaškování, jimiž Češi, jak chytré, rozložili rakouské vojsko a přispěli k pádu monarchie. Bylo nalezeno nové hrdinství, a pravda, ani českým legionářům nemohl nikdo upřít statečnost, i když občas všelijak bolševicky pokroucenou. O míře nákazy československých legií bolševismem se ale nehodilo mluvit. Vůbec se o ledačem nehodilo a dodnes nehodí mluvit. Byl milion českých bojovníků, kteří do posledka vytrvali pod žlutočerným praporem, a byla zhruba desetina toho počtu, již tvořili legionáři v uniformách italských, ruských či francouzských. Všechna chvála a obdiv pršela na hlavy legionářské menšiny, kdežto desítinásobná většina ... kdyby aspoň byla přehlížena. Orgány republiky zakázaly jakoukoliv zmínku o těch, kteří bojovali za císaře pána, leda posměšnou a opovržlivou. Bylo jim zakázáno vytáhnout ze skříně rakouskou uniformu nebo se ukázat se stužkou rakouského vyznamenání na prsou. Bylo jim zakázáno se jen i setkat, založit veteránský spolek, u piva na padlé kamarády zavzpomínat. Můj otec, účastník bojů na Soči a úžasného úspěchu rakouských zbraní na Piavě, se směl s příslušníky svého vysokomýteckého pluku sejít až v sedmdesátých letech, za bolševika. Teprve teď chápu hořkost té ironie.

To všechno muselo mít svůj následek, a také jej mělo. Památka statečnosti pod císařským praporem byla potlačena a legionářská zase časem zevšedněla, ostatně i ona se o dvacet let později dočkala svého zákazu. Poslední možnost k obratu byla promarněna na podzim roku 1938, když prezident Beneš nařídil kapitulaci bez boje; tím stateční zahořkli, nestateční si našli omluvu. Ze všeho zbyla už jen švejkovina, vychytralé ulejváctví, zašívárna, hleďme, kolik substantiv bylo vynalezeno pro vojenské ctnosti dneška. O završení se postarala absurdita Čepičkovy armády pod napůl negramotnými oficíry a přiblblými politruky, kdo ten čas zažil, ví, že pan Švandrlík ve svých Černých baronech ani chlupem nepřehání. Co bychom vlastně chtěli? Čemu se divíme?

Ale česká bojovnost ani pak nezmizela, jen se proměnila. Ne však v mírumilovnost, jak se naivně, leč s nepřehlédnutelnou antiamerickou tendencí domnívá v úvodu zmíněná anketa, nýbrž v hašteřivost, svárlivost, malichernou neústupnost. Čech nefechtuje mečem, ale hubou, oč neochotněji bojuje, o to raději se hádá, stojí si mnohomluvně na svém, místo diskuse pěstuje polemiku, místo dialogu netrpělivý monolog, místo opozice nevraživé protivnictví. Jestli jsou to degenerativní jevy už nezvratné ... dovolím si doufat, že ne. Genetická změna kladných vlastností v záporné může nastat, ale netrvá to devadesát let, nýbrž tisíciletí. Tak daleko bohdá nejsme.

Jen bychom měli už pomalu obrátit list. Nepyšnit se svou pověstí švejků, uhejbáků a zašíváků, nýbrž jemně upozornit cizince, jenž nám s bodrým smíchem a po ramenou plácaje tuto mentální deformaci připomene: ne, pane, byly a snad ještě jsou i jiné stránky české povahy, třebaže si jich necení ti, kdož udílejí metály mírumilovnosti. Vrátit do dějin maršálka Radeckého a tisíce jiných, kteří svému jménu ostudu nedělali, třebaže se to nesrovnává s prvorepublikovou tendencí, pro niž neexistovalo nic než udatný husita, pak dlouhé prázdno a na jeho konci legionář. Trochu doplnit či přiopravit českou literaturu: může v ní mít své místo Jirásek, ale snad by se našel i zapomenutý autor, který vzdal čest bojovníkům od Solferina nebo od Soči. Jestli se nenajde, měl by se té výzvy někdo chopit. Ne proto, aby obraz českých dějin obrátil naruby, ale aby z něj konečně zmizela jednostrannost, sestra podvodu.

Na holubičí povaze si nezakládejme, i kdyby nespočívala na iluzi; není totiž zcela nemožné, že nadejde čas, jenž si vyžádá docela jiných vlastností. Osnovatelé ankety mírumilovnosti nám Čechům neprokázali právě čest, zařadivše nás na přední místo. Chtěli tím dát najevo, že v zápase, jenž velmi snadno může být konečný, je správné ustoupit, předem se vzdát. Což se sice může urodit v hlavě zámořského intelektuála, jenž nikdy nepoznal nesvobodu a z ošklíbání nad vlastní civilizací si udělal řemeslo, ale my bychom mohli mít svou zkušenost. Není záviděníhodná a vůbec už ne následováníhodná.