Zaří 2007

Evropa a halapartny

Luděk Frýbort

Já teď budu s dovolením trochu přehánět; ale byl to prý Josef Vissarionovič Stalin, který se kdysi ptal jednoho západního diplomata - a kolik divizí má pan papež? A opravdu, mohl tenkrát, za časů mnohamilionových armád, vypadat pan papež se svými halapartníky žertovně. Dnes však... Česká armáda, ač profesionální, disponuje dle údajů tisku nějakými dvěma tisíci bojeschopných lancknechtů, a to ještě kdoví, jak by se zachovali, vystaveni vřavě válečné. Průzkumný prapor má být na vysoké bojové a morální úrovni, vzhledem k trvalému nasazení v Afghánistánu by však stěží mohl přispěchat na pomoc, kdyby zaúpěla ohrožená vlast. Německý Bundeswehr je podstatně početnější, ale zase: bažantíci ušatí, obtloustlí, nevycvičení a nemotivovaní ... poslat je proti lítému nepříteli by mohl jen zákeřný vrah. Kdepak, i slavnému Bundeswehru zbývá k obraně vlasti několik málo tisíc zbrojnošů, po odečtení afghánského, kosovského a jiných kontingentů skoro žádní. Uznejme, že v tom srovnání představuje papežova švýcarská garda přímo povážlivé ohrožení mocenské rovnováhy. Čítá 110 mužů, naoko vyzbrojených srandovními meči a halapartnami, ale pro případ potřeby i modernějším válečným materiálem, který se ovšem turistům neukazuje. K nim přičtěme vatikánské četnictvo (Vigilanza) o síle 130 až 150 mužů, a máme zde čtvrttisícovou vysoce motivovanou a skvěle vycvičenou vojenskou moc. Oni se dnes páni kardinálové tváří jako anděl míru sám, ale kdoví, co může přijít; kdyby jednou vydali rozkaz k pochodu za Alpy, aby například přiměli k poslušnosti ateistické Čechy ... ajaj, kdoví, jak by to ještě dopadlo. A Němci, s tou jejich dosud nezrušenou brannou povinností ... hrůza pomyslet, kdyby některý papeženec bodl nebohého rekruta halapartnou kamsi. Ó, to by bylo řečí o roztáčení spirály násilí, ulicemi by zmítaly protiválečné demonstrace, při nichž by se v rámci pacifismu vytloukaly výkladní skříně a hořela auta, nabodnutý rekrut by vyžadoval milionové bolestné za svou poškozenou hýždi... Nezahrávejme si s papežovými divizemi, milí Evropané, nebo to ještě škaredě odskáčeme!

Ono je to, abychom nechali legrácek, opravdu dost nahnuté na tom našem starém kontinentu. Po zhroucení Sovětského svazu začaly evropské vlády používat vojenských rozpočtů jako lomu na peníze; hrozba války přece zmizela, a my potřebujeme miliardy miliardoucí, abychom pozalepovali díry ve věčně deficitní státní kase! Abychom aspoň zčásti vyhověli požadavkům sociálního státu, našeho nikdy nedojedeného Otesánka! V dnešní Evropě, trochu zveličeně řečeno, by mohli vzdorovat vatikánské invazi právě tak Britové, s jistým odstupem snad i Francouzi se svou cizineckou legií. Všichni ostatní usnuli na vavřínech věčného míru. Když vyšlou pár desítek vojáčků do Kosova nebo do Libanonu (jen hlídat, bojovat ne, to je dobré leda pro ty americké či izraelské krvežíznivce), mohou sbubnovat na obranu vlasti ještě tak sbor dobrovolného hasičstva. K tomu jsou evropské voje účinkem rozpočtového dolování vyzbrojeny dosti chabě, v porovnání s americkými o dvě i více desítiletí pozadu; to může stačit na poskakující fanatiky v bílých košilích, ale kdyby se musely postavit do skutečné války s frontami, zákopy a co ještě k takovému scénáři patří, koukali bychom asi divně na výsledek.

Povíte mi asi, že k tomu přece nemůže dojít. Že z Evropy už dobyvačné choutky dokonale vymizely, jiný nepřítel není na obzoru, a který by snad byl, je od nás oddělen mnoha tisíci mil moří a tajgy. Krom toho jsme přece v tom Natu, kdyby něco, že. Obávám se, že si pěstujeme iluzi. Zdání trvalého, nenarušitelného míru jsme mohli mít v onom přešťastném roce devadesátém, kdy to vypadalo, že západní demokracie bezkonkurenčně zvítězila, a ti, k nimž snad ještě nepronikla, ji bezpochyby rádi přijmou, když jim všechno hezky vysvětlíme. Ještě před jedenáctým zářím 2001 jsme se mohli s jistým přivřením oka takové iluzi oddávat. Dnes, po pouhých šesti letech, je sen o království míru a demokracie definitivině dosněn. Podstatná část světa nám nestojí o naši demokracii, a ledaskdo cítí potřebu míru, jen dokud nenasbíral sílu potřebnou k úderu. Až zesílí, můžeme se těšit. S hymnami věčné harmonie na rtech jsme se vmanévrovali do postavení bezzubého obra, z nějž si už teď nikdo nic nedělá, a bůhví, co přinese čas. Mnoho dravců zvažuje své vyhlídky, mám, nemám... Běda Evropě, až jeden z nich usoudí, že jeho chvíle nadešla. Vyjmenujme si některé.

Abych začal od nejvzdálenějšího, řekl bych, že od Číny hrozí zatím spíš nebezpečí bezohledné ekonomické konkurence než válečného střetu. V běhu celých svých pětitisíciletých dějin to byla mocnost introvertní, jejíž střety a pranice se odehrávaly uvnitř vlastních hranic. Zálusk na cizí území si činila pouze tehdy, jestliže bylo obydlené lidem příbuzným čínskému nebo kynula vyhlídka na jeho počínštění. Vzhledem k uzavřenosti ve svém jazyku a písmu byl a zatím je prostor čínské rozpínavosti omezený. Což se ale může změnit; čínský duch, dosud spíš orientovaný rodinně a místně, objevil kouzlo nacionalismu. Nemusí se hned dávat do dobývání zemí nalevo napravo; postačí, když svou svárlivostí vzbudí potřebu protiakce. Nejpravděpodobnější rozbuškou je Tchaj-wan; dojde-li k invazi a Amerika se zastane svého malého spojence, máme malér jak vymalovaný. Nezastane-li se, aby zase nebyla ušlechtilým duchům celého světa za psa, máme malér ještě vymalovanější.

Dumky o nezbytném partnerství s Putinovým Ruskem už západnímu státnictvu pomalu zamrzají na rtech, o hrozbě z té strany zatím mluví málokdo. Rád bych doufal, že imperialističtí štváči mají v šupleti nějaké plány pro případ, že by se ruský medvěd dal do běhu. Není to tak vyloučená možnost, jak by se někomu chtělo zdát. Rusko, na rozdíl od Číny, bylo, je a ještě dlouho zůstane mocností orientovanou na výboj, leda by se dočkalo katastrofy, před níž by zbledl i pád sovětského impéria. S někým, komu se zdá, že sláva a velikost vlasti je dána počtem podmaněných zemí a národů, je těžká řeč. Je ještě těžší, není-li mesiášský nacionalismus pouze duševní úchylkou generality a jiného papalášstva, nýbrž i zbědovaného lidu. Evropa si nerada uvědomuje, že ji proti ruské roztahovačnosti chrání - kromě té vatikánské gardy ovšemže - jen síla nemilované Ameriky.

Ano; jak dlouho ještě můžeme doufat, že Amerika přiskočí na pomoc, jakmile se vinou vlastní nemohoucnosti ocitneme v rejži? Zvlášť nedočká-li se za to jiného vděku než ohrnování nosů a povýšeneckých výtek? Nejezdí tu a tam někomu tak trochu hrůza po zádech? Protože kdyby Američané jednou řekli - dost bylo Evropy, my si naše problémy vyřešíme sami a do vašich nám nic není ... obávám se, že nenajdeme tak velkou svíci, abychom ji mohli zažehnout pro spásu své duše.

A to jsme ještě nemluvili o hadím hnízdě, zvaném muslimský Orient. Zatím bych útočnou sílu islámu nepřeceňoval; kromě malebného běsnění a čas od času teroristického atentátu mnoho nedokázal. Kdyby panikářský Západ hned každý sebevražedný útok nerozmazával jako, běda, běda, druhý Vietnam, mohli bychom si při troše bdělosti nad celým džihádem lusknout prsty. Jenže to se může brzy změnit. Se Saddámovým Irákem zmizela z tváře světa sice lokální, ale velmi výbojná moc s náramnou chutí stát se vůdcem islámu v bitvě proti Západu, za což jaksi nechce být Americe nikdo vděčný, ale měl by. Další zájemci o tu funkci však stojí přede dveřmi a na rozdíl od Iráku, který jadernou zbraň neměl, ač chuti nechybělo, ji mají nebo brzy budou mít. Pákistán, zárukou jehož jakž takž prozápadní orientace je čím dál osamocenější prezident Mušaraf, se může každým dnem změnit v cosi silně podobného talibánskému Afghánistánu, jenom sedmkrát lidnatějšímu a padesátkrát nebezpečnějšímu, s jadernou bombou připravenou k odpálení. Šíitský, kultu mučednické smrti oddaný Írán není toho cíle příliš vzdálen, a jestli jej dosáhne, Bůh s námi. Ruku do ohně nelze dlouhodobě dávat ani za Turecko, a zde už máme vojenskou sílu, která by při ochablosti Evropy a nezájmu Ameriky mohla vyrazit k dalšímu obležení Vídně. Jestli je moudré začleňovat zemi s možností takové eventuality, jakkoli zatím nepravděpodobné, do evropských struktur, budiž přenecháno zdravému rozumu, vyskytne-li se nějaký.

Ale největší hrozba nekyne Evropě z bližšího či vzdálenějšího zahraničí, nýbrž z jejího vlastního středu. Stačí si započítat: jak dlouho může trvat, než její (dosud) křesťansko-západní většina bude vydána na milost muslimské (dosud) menšině? Půjde-li všechno dosavadním tempem, může k vyrovnání počtů dojít někdy po roce 2050. A nenecháme-li dost brzy politicko-korektního, multikulturního a jiných bláznovství, postačí, obávám se, třicetiprocentní podíl muslimského obyvatelstva, aby se jeho vůdcové prodrali - demokratickými prostředky ovšem - k moci. Jestli se budou držet demokratických prostředků i potom, jestli křesťanské menšině poskytnou určitou omezenou samosprávu, jak bývalo milostivým zvykem islámu v jeho smířlivějších časech, jestli se budou také tak štítit rasismu a diskriminace jako my dnes ... nu, nespoléhal bych se na to příliš. Jak vyplývá ze svaté knihy Koránu, cesta islámu je jen jedna a končí úplným vítězstvím. Pomineme-li ten zdroj duševní převahy, čeká jej mnohem spíš úplný rozvrat v důsledku tvůrčí neschopnosti a myšlenkové nehybnosti, ale nám to může být, řekl bych, pozdní útěchou.

Proto bych se nespoléhal na papežské halapartny, ba ani na dobrou vůli Ameriky, nýbrž na vlastní kuráž a ochotu k obětem. Kdyby Evropa vyzbrojila pro nejtěžší myslitelný případ ne stovky, ale milion či dva vysoce profesionálních bojovníků, kdyby trochu ubrala na svém sociálním milosrdenství a přisypala prostředků do obranných rozpočtů, kdyby svůj chvályhodný, leč pošetilý pacifismus nahradila odhodláním nedat se, a především kdyby našla rozhodnost ke zkrocení zradikalizovaných menšin, možná by byla kvačící katastrofa pro nejbližší desítiletí ne zcela zažehnána, ale aspoň podstatně oslabena. Jenže jak známe své pappenheimské - nu, nevyjdeme si na mírovou demonstraci? Za svět bez válek a proti tomu zločinci Bushovi?