Zaří 2007

Na cestě domů

Jiří Sobota

Američané se připravují na ústup z Iráku- Penzionovaný plukovník námořní pěchoty Gary Anderson má už celé měsíce o zábavu a výdělek postaráno. Spolu se svým týmem studuje na zakázku americké armády historické materiály o dřívějších válečných konfliktech, provádí složité simulace a snaží se odpovědět na palčivou otázku – co se stane, až se 160 000 amerických vojáků začne stahovat z Iráku. Zatím má pro své spoluobčany docela povzbudivou odpověď, alespoň ve srovnání s tím, jak budoucnost líčí třeba prezident George W. Bush. Gary Anderson totiž jako jeden z mála nepoužívá slova jako náboženské čistky nebo genocida. „Upřímně si myslím, že to nebude apokalypsa,“ citoval plukovníka minulý týden deník The Washington Post. „Bude to ale ošklivé.“

Írán, nebo al-Káida?

Ošklivost vypadá ve světě vojenských analytiků následovně: šíitští muslimové násilím vyženou sunnity ze smíšených oblastí ve středním Iráku. Jižní Irák se propadne do ozbrojeného konfliktu mezi jednotlivými šíitskými frakcemi. A Kurdové na severu prostě vytyčí hranice a požádají Američany, ať se postarají o jejich bezpečnost. Země se rozpadne na tři různě nestabilní části.

Vojenští stratégové vidí ještě dále. Do konfliktu na jihu země se pravděpodobně zaplete Írán. Na něj zareaguje Saúdská Arábie, která přijde chránit sunnity. Írán na oplátku podnítí šíitské bouře v samotné Saúdské Arábii. Mezitím se do konfliktu na severu zamíchá Turecko a pro své si přijde také sousední Sýrie. Nestabilní region se začne propadat do chaosu.

To jsou všechno jenom odhady vycházející z válečných a politických simulací. Předvídat přesný průběh konfliktů je ošidné, jak o tom ostatně svědčí průběh samotné války v Iráku. Ne všichni navíc souhlasí. Prezidenta Bushe například podle jeho vlastních prohlášení budí ze spaní spíše představa, že se po odchodu „jeho“ vojáků minimálně část Iráku dostane pod vládu al-Káidy, která si tam, v dosahu ropných nalezišť a morálně posílená vítězstvím nad světovou supervelmocí, vybuduje druhý Afghánistán.

Ale ať je větší hrozbou Irák pod vlajkou Íránu, al-Káidy nebo obou současně, jedno je jisté: Američané se chystají na odchod ze země, kterou se jim nepodařilo přetvořit ve stabilní demokracii. Prezident Bush sice ještě stále bojuje o čas a věří v příznivý obrat situace, je však stále osamocenější. V uplynulých dvou týdnech svedl dlouhou bitvu s americkým Kongresem, který ho chtěl přinutit k vyhlášení definitivního data stažení na jaro příštího roku. Tentokrát ještě dokázal těsně zmobilizovat své stranické kolegy, kteří návrh na stažení po celonočním zasedání Senátu zablokovali, ale v polovině září se chystá další kolo střetnutí. Pokud se do té doby nestane v Iráku něco zcela nepředvídaného, Američané hodí ručník do ringu.

Dlouhá horká noc

Veřejnost ve Spojených státech je již rozhodnutá. Konflikt má za více než čtyři roky na svědomí 3600 mrtvých vojáků a jakýkoliv srozumitelný pozitivní výsledek je v nedohlednu. Nejen že se Irák potácí na pokraji chaosu a útoky sebevražedných atentátníků jsou na denním pořádku. Irácká vláda je zjevně neschopná překročit meze sektářských rozporů a začít s podporou amerických jednotek zemi smysluplně řídit. I když mají iráčtí politici od Američanů jasně nalajnované úkoly, třeba sepsání zákona o rozdělení výnosů z těžby ropy nebo odzbrojení sektářských milicí, iráčtí poslanci si odhlasovali na srpen volno, protože jak to později zdůvodnil mluvčí Bílého domu, „v Bagdádu panují v tu dobu velká vedra“. To tedy panují, reagují američtí komentátoři, jenže v nich se zapotí hlavně naši vojáci.

Tažení mělo být navíc podle Bushe součástí „války s terorem“, teroristická hrozba ale nepolevuje, právě naopak – zrovna minulý týden oznámily americké zpravodajské služby ve své oficiální zprávě, že al-Káida se po prohře v Afghánistánu dala znovu dohromady a je stejně silná jako před 11. zářím 2001. Nálada v Americe je tedy lehce představitelná: 71 % Američanů si myslí, že je načase ponechat Iráčany jejich osudu a vyrazit domů.

Tomu také odpovídá horečná činnost politiků v obou komorách Kongresu. Za rok se ve Spojených státech konají volby, nejen prezidentské, ale také senátní. Demokraté mají na odporu proti válečnému konfliktu postavenou značnou část svých preferencí. Kandidovat dnes na jakýkoliv úřad a podporovat irácké tažení se stává v podstatě nemožným, takže na stranu demokratů se začínají zatím váhavě trousit také první republikáni. A všechno to zezadu jistí liberální média – třeba list The New York Times nedávno přišel s redakčním úvodníkem, který nad iráckou misí definitivně zlomil hůl a rovnou v několika kapitolách popsal, jak má ústup amerických vojsk ze země vypadat.

Tlak na prezidenta se tím stupňuje. Kongresem putovalo v uplynulých týdnech hned několik návrhů, jež měly přinutit vládu k vyhlášení termínu stažení vojsk nebo alespoň ke změně taktiky. Dolní komora, kde mají demokraté převahu, nakonec termín stažení k 1. dubnu 2008 skutečně schválila a v Senátu, kde je poměr sil v podstatě vyrovnaný, několik republikánů „svého“ prezidenta opustilo a hlasovalo s demokraty. Výsledkem byla i tady těsná většina pro stažení, jenže to nestačilo – republikáni použili procedurální obstrukci zvyšující počet hlasů nutných ke schválení návrhu a demokraté po celonočním zasedání doprovázeném trochu teatrálním rozkládáním polních lůžek v místnostech Kongresu a donáškami pizzy pro senátory z opačného tábora nakonec ustoupili. Protentokrát.

Noční můra

Tím totiž snaha ukončit vojenské tažení nekončí. George Bush nerespektoval letos v zimě doporučení tzv. Bakerovy komise na částečné stažení a místo toho vyslal do země dalších dvacet tisíc vojáků. Ti měli zajistit pořádek v Bagdádu a okolí, aby se irácká vláda mohla přestat věnovat bezpečnostní situaci a začala konečně řešit jiné problémy země. Americký Kongres ovládaný demokraty potom na jaře sestavil seznam 18 kritérií – třeba sepsání již zmíněného zákona o ropě, zahájení ústavní reformy, příprava zákona ustavujícího autonomní oblasti nebo legislativy zajišťující konání místních voleb –, která musí irácká vláda splnit, aby Američané mohli svoje další setrvání vůbec považovat za smysluplné.

Bush musí o plnění jednotlivých bodů předkládat pravidelné zprávy. První si američtí zákonodárci přečetli teď v půli července a nebyli nadšeni – z osmnácti bodů byl vůbec nějaký pokrok zaznamenán pouze u osmi. Další a definitivní zpráva přijde v půli září, jenže změnit se toho do té doby asi opravdu mnoho nemůže – už jenom proto, že v Bagdádu je přece touto dobou horko. Američtí generálové a velvyslanec v Iráku už ve čtvrtek preventivně oznámili, že budou k zaznamenání dalšího pokroku potřebovat čas alespoň do zimy.

To je přesně to, čeho se demokraté bojí. Jejich noční můrou je představa, že se jim odstupující prezident chystá postupnou sérií odkladů hodit celou kalvárii na krk. Stažení vojsk ze země, kterou se nepodařilo stabilizovat, totiž nebudou provázet jenom hrůzy občanské války, ale také divoké scény spojené s odchodem samotných amerických vojáků a evakuací jejich místních spolupracovníků. Z amerického podvědomí se již teď vynořují scény z Vietnamu. „Bagdád bude opakováním Saigonu,“ varoval třeba demokratický prezidentský kandidát Joseph R. Biden. „Pokud nezměníme současnou taktiku, budeme nakládat personál do vrtulníků na střechách v zelené zóně.“

Prezident Bush zatím opravdu trvá na svém. Tvrdí, že aby mělo letošní vyslání posil do Iráku vůbec nějaký smysl, potřebuje čas. Bezpečnostní situace se skutečně zlepšila, a Američanům se dokonce podařilo získat přízeň kmenových vůdců v provincii Anbar, jež byla již dříve podle zprávy uniklé z Pentagonu považována za ztracenou ve prospěch al-Káidy. Bush zdůrazňuje, že irácká vláda přece jenom něco udělala a je potřeba jí dát možnost, aby se konečně rozhoupala.

Kdo neztratil víru

A tady leží taktický rozměr současné americké debaty. Nejde v ní totiž jenom o to, na koho padne případný černý Petr ústupu z Iráku. Zastánci stanovení přesného termínu stažení totiž tvrdí, že může fungovat jako poslední argument proti liknavé irácké vládě. Ta podle nich vidí, že Bush je chycený do pasti domácí politiky a nemůže připustit odchod vojáků už jenom proto, aby si zachoval tvář. A v takovém případě nemá rozhádaná irácká vláda složená ze zástupců různých frakcí žádnou motivaci, aby se pouštěla do řešení obtížných úkolů. Členové vlády vědí, že budou u moci tak dlouho, dokud ji budou Američané vojensky podporovat. A ti ji podporovat nepřestanou, dokud budou v Iráku vojensky přítomni – irácká vláda totiž vzešla z voleb, a kdyby ji Američané začali zasahovat do jejího složení, nevěřil by smyslu jejich tažení už vůbec nikdo.

Z tohoto pohledu je potřeba iráckou vládu postavit před konečné rozhodnutí a oznámit definitivně datum stažení. Pak je možné, jaksi bokem a s mrknutím oka, poznamenat, že všechno by bylo možné ještě změnit, kdyby se situace radikálně změnila a irácká vláda se pustila do díla. Zbytek naděje by se potom upíral k tomu, že v iráckém koaličním slepenci přece jenom přeskočí jiskra odpovědnosti a dobré vůle, hnaná třeba pudem sebezáchovy. Ministři a jejich šéf, předseda vlády al-Málikí, budou vědět, že dny jednotného Iráku jsou se stažením amerických jednotek zpečetěny.

Pokud se ovšem právě na tuto chvíli netěší, aby si mohli začít zemi za podpory svých neodzbrojených milicí porcovat. V takovém případě je ovšem jakákoliv další přítomnost cizích vojenských jednotek zbytečná a konečné řešení jenom oddaluje. Američané nemohou zemi okupovat donekonečna. A pokud se ukáže, že v demokraticky zvolené irácké vládě není vůle po společném státě, je vše ztraceno. V tuto chvíli se zdá, že v Americe neztratil víru už jenom málokdo.

(Respekt, www.respekt.cz)