Zaří 2007

Jak se poučit z katastrof malé doby ledové

Václav Cílek

Teplota v kanceláři dosahuje skoro 40 °C. Za této situace mohou úvahy o malé době ledové působit jako provokace. Také se ale lze ptát: pokud zhruba v letech 1300–1850 panovalo jedno z nejstudenějších dlouhých období za poslední nejméně čtyři tisíce roků, není současné horké počasí jenom návratem do normálních podmínek holocénu? Vždyť tak teplé roky, jakých jsme svědky v posledním desetiletí, v době po roce 1100 byly v podstatě normální.

Můžeme se ovšem ptát i jiným způsobem: během velmi studených desetiletí malé doby ledové zažívali naši předkové v létě občas i extrémní horko a sucho. Přicházely náhle a bez varování. Nežijeme vlastně v obrácené situaci, kdy jedním z důsledků mimořádně teplého klimatu mohou být nečekaně tvrdé zimy jako ta na přelomu let 2005–2006?

Zároveň je tu však ještě další důležitý úhel pohledu: klima není jenom přírodní, ale také společenská síla. Jak se lidé v minulých stoletích vyrovnávali s neustálými proměnami počasí? Jak to, že některé státy dokázaly přežít řadu chudých let a jinde vypukaly nepokoje, hladomory, hledali se obětní beránci a zasedaly tribunály čarodějnických procesů?

Proč padla Bastila

Náhlé klimatické změny často odpovídají důležitým historickým událostem a milníkům – spanilým jízdám husitů za potravinami nebo počátku třicetileté války. Z těchto pozorování vznikl vleklý spor mezi přírodovědci, kteří jsou náchylní ke klimatickému determinismu, tedy k hledání klimatických příčin kdejaké revoluce či války, a historiky, kteří naopak víc rozumí řeči kronik a dvorské diplomacie, a vnímají proto zejména mocenské a ekonomické příčiny společenských převratů.

Kdyby revoluce závisely jenom na počasí, pak by ta Velká francouzská měla roku 1789 vypuknout také v Anglii a Rakousku, což se nestalo. Ale přesto můžeme na příkladu Francie ukázat, jak spolu souvisí klima, ekonomické reformy a strach.

Zemědělská revoluce, která se třeba v rakouském soustátí plně rozvinula až v 19. století, začala jinde už mnohem dřív: v přelidněných Flandrech a Nizozemsku postupně přicházela již koncem století čtrnáctého. Zdejší rolníci nedopustili, aby cenná půda ležela ladem, a místo toho experimentovali se střídavým hospodařením. Zatímco obyvatelé střední Evropy nechávali svá pole po sklizni obilí dva až tři roky odpočinout, aby se vzpamatovala, Nizozemci na nich pěstovali pícní jetel či hrách, vodnici nebo pohanku. Zároveň diverzifikovali skladbu plodin, protože je k tomu nutil dovoz laciného obilí z Polska a Ukrajiny. Pustili se také do rozsáhlých technických úprav a odvodňování pozemků.

Kolísavé klima tak Nizozemcům pravděpodobně přineslo víc užitku než škod. Kombinace pružné vlády, dálkového obchodu a rozvoje řemesel i zemědělství vytvořila z Holandska první moderní ekonomiku. Tím se nechala inspirovat Anglie; nestálé počasí, velký počet obyvatel či zánik anglického vinařství kvůli ochlazení ji donutily, aby v dalších dvou staletích přejala a rozvíjela moderní zemědělské postupy.

Francouzský rolník se však přizpůsoboval mnohem pomaleji. Do 18. století ve Francii přetrvával v podstatě středověký samozásobitelský model. Šlechta navíc zemědělci pohrdala a reformy ji nezajímaly. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Mrazivě studené zimy jednoho z nejhorších výkyvů malé doby ledové, období let 1687–1701, zastihly Francii nepřipravenou. Zemědělská produkce založená na „pšeničné monokultuře“ se zhroutila a zemi zachvátil apokalyptický hladomor doprovázený epidemiemi. Zemřelo 10 % obyvatel, tedy víc než milion lidí. Anglie přitom utrpěla jenom málo, protože měla vyšší zemědělskou produktivitu, pěstovala víc druhů plodin a byla schopná dovézt obilí z Pobaltí.

Francouzskou šlechtu to z klidu nevyrušilo, nesnažila se pochopit, proč jedna země trpí a druhá nikoliv. Zámek ve Versailles nepřestával být jevištěm oslnivých představení a značná část reformní politické energie se promrhala v nekončících dvorských intrikách.

Další velké ochlazení postihlo Francii o čtyřicet let později. Počátkem roku 1740 přetrpěla Paříž 75 dní mrazů, které způsobily nebývalou drahotu. Kvůli zimě a chladu umíraly zejména děti a staří lidé. Suché jaro pozdrželo zemědělské práce, pak přišly deště, které poškodily pole i vinice. Chudší Francouzi, tvořící více než 80 % obyvatel země, tehdy velmi záviseli na chlebu, utratili za něj asi 55 % svých příjmů, takže i malé kolísání cen mohlo vyvolat nepokoje. Rolníci přitom často ani neměli železné pluhy. Situaci ještě zhoršovala rostoucí hustota obyvatel, rodiny s větším počtem dětí se nemohly uživit. V ovzduší chronického strádání se rozmáhalo zoufalství, nedůvěra a násilí.

Po roce 1770 klima kolísalo stále bláznivěji. Střídala se léta náhlé hojnosti a stejně náhlého nedostatku. Pak nastal rok 1784 a na Islandu vybuchla sopka Laki. Sopečný prach zakryl slunce, léto bylo velice chladné. Neurodila se píce a lidé museli vybíjet stáda. Jako by toho nebylo dost, přišlo sucho a vzápětí povodně. Venkov trýznily bandy lupičů a do kolektivní mysli se vkrádal tradiční strach z hladomoru. Drama zvolna spělo k vyvrcholení.

Rok 1788 přispěl do výčtu katastrof mimořádně suchým létem, obrovskými bouřemi a krupobitím. V některých krajích se vůbec neurodilo víno. Neúroda přitom nemohla přijít v horší okamžik. Dva roky předtím totiž uzavřela francouzská vláda s Anglií mimořádně nevýhodnou obchodní smlouvu. Snížila v ní dovozní cla, protože usoudila, že zvýšená konkurence donutí Francouze modernizovat výrobu. Místo toho se však výroba zhroutila a produkce francouzského sukna klesla na polovinu. Dělníci přišli o práci, ale to už také do měst proudili vyhladovělí zemědělci. Země se vymykala kontrole, protože nepokoje zachvacovaly současně město i venkov.

Tehdejší situaci popsal v knize Malá doba ledová (nedávno vyšla i v češtině) britský historik Brian Fagan: počasí roku 1788 nepředstavovalo hlavní příčinu Francouzské revoluce; nouze, strach a drahota vyvolané neúrodou ovšem přispěly k jejímu načasování. Chléb byl nejdražší za posledních 20 let. A pak, 14. července 1789, padla Bastila.

Kombinace špatné vlády a klimatických výkyvů vyvolala ve Francii „velký strach“, který přiživil revoluční násilí. Klima se tu stalo jednou z hlavních sociálních sil.

EU jako klimatický projekt

Po roce 1850 se teplota vracela do dlouhodobého normálu, k jejímu růstu ovšem přispělo také odlesňování a uvolňování velkého množství oxidu uhličitého do ovzduší. Oteplování se téměř zastavilo v letech druhé světové války, kdy by za normálních, přirozených podmínek pravděpodobně začala nepříjemná, dvacet let trvající chladná epizoda. Současné klima pak je směsicí návratu do teplého světa podobného středověkému optimu a výrazného lidského vlivu. Jaká poučení z klimatického krizového vývoje malé doby ledové můžeme vztáhnout na naši dobu?

Především je patrné, že k závažným klimatickým změnám dochází náhle a bez varování. Během několika týdnů či měsíců se člověk ocitá v jiném klimatickém režimu, který může trvat několik let až několik desetiletí. Ať již je teplý či studený, má tendenci rychle se měnit a přecházet do extrémů, a to i bez lidského vlivu. Charakteristická je například kombinace suchého období a následných povodní nebo mimořádně kruté zimy a horkého léta.

Klimatické změny se tak stávají kronikou lidské vynalézavosti, ale i zranitelnosti. Některé evropské státy jako Nizozemsko či Anglie se s nimi naučily žít a někdy z nich i profitovat. Jiné země však byly odsouzeny k sériím hladomorů a nepokojů. Proto bychom měli pozorně sledovat, jak na současné klimatické změny reagují právě v Anglii a Nizozemsku.

Dobrá zpráva je ta, že oscilace malé doby ledové téměř nikdy nezasáhly celou Evropu. Tam, kde existovaly komunikace a kvalitní veřejná správa, bylo vždy možné dovézt potraviny a přečkat několik zlých let. V tomto smyslu může Evropská unie představovat nejenom politický a ekonomický, ale také klimatický projekt.

Jak se dělí klima

Výraz „malá doba ledová“ použil poprvé v roce 1939 slavný glaciolog François Matthes. Posloužil mu spíš jako označení uplynulých zhruba čtyř tisíc let, metafora pro poslední třetinu holocénu, která byla na severní polokouli chladnější, než byly první dvě třetiny. Matthes chtěl v podstatě vyjádřit skutečnost, že v tomto období opět přirůstaly alpské horské ledovce. Termín byl však natolik chytlavý a žurnalisticky vděčný, že se posléze stal označením pro dobu zhruba mezi rokem 1300 a koncem 19. století.

Odborníci v té době rozdělili evropské klima na středověké optimum (vládlo přibližně v letech 850–1250), malou dobu ledovou a konečně současné teplé období (přibližně 1890–současnost). Pro české země však J. Svoboda a Z. Vašků uvádí navíc teplé mezidobí v letech 1466–1618, které malou dobu ledovou dělí na dvě části.

Důležitá je přitom skutečnost, na niž před patnácti lety upozornil Raymond Bradley a další klimatologové: jak středověké optimum, tak malá doba ledová ve skutečnosti reprezentují klimaticky silně nehomogenní staletí, v nichž se nepravidelně střídají zhruba 20–50 let trvající teplejší a studenější období. Oba termíny tak spíš vyjadřují statistické trendy k teplejšímu či chladnějšímu počasí či podnebí.

Závěrem ještě upřesněme začátek malé doby ledové: u nás dochází k ochlazování již od počátku 12. století, v Německu se uvádí rok 1250. Dál na západ se nástup chladnějšího klimatu posouvá o další desetiletí směrem k současnosti.

(Respekt, www.respekt.cz)