Zaří 2007

Tisíc knih o zabití puškou za 12 dolarů

Ota Ulč

Byla to italská zbraň Carcano M 91/35, ročník 1940, nekvalitní, nespolehlivá, doručená zájemci poštou. Ta 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu patrně ukončila život amerického prezidenta Johna F. Kennedyho – první takový čin od roku 1901 (a dva neúspěšné pokusy – 1933, zabít F. D. Roosevelta a 1950, Harry Trumana).

Knih o Dallasu vzniklo daleko víc než tisíc: již v roce 1993, k třicátému výročí tragédie, jich už bylo přes dva tisíce a další jejich příliv s prezentací nezřídka bizarních konspirativních teorií neutuchá. Vzniklo tak celé průmyslové odvětví, odnože detektivního pátrání, v učebních osnovách nejedné univerzity lze nalézt nabídku kursu jen na toto specializované téma.

Že strůjcem tak významné historické události by byl pramálo dospělý samotářský podivín Lee Harvey Oswald, dost mentální případ, jednající pouze z vlastní iniciativy, a že by život mladého atraktivního prezidenta končil tragicky tak potupnou banalitou, byla představa, kterou většina veřejnosti odmítala přijmout.

Příslušníci tehdejších generací si přesně pamatují na okamžik, kdy a kde byli při obdržení úděsné zprávy z Dallasu. Tehdy jsem se blížil k ukončení studií na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, o polední přestávce jsme vyšli na čerstvý vzduch a tam už nezvyklý rozruch hloučků – lidé zaražení, nedůvěřiví, dohadující se o možných příčinách. Už v těch okamžicích se rodily přerůzné interpretace a všem se dařilo - však vynikající výhoda konspirace jakkoli nesmyslné je v její nevyvratitelnosti a míň pak záleží, že je nedokazatelná.

Že v tom prsty měli Sověti, pomstou za potupu, kterou jim Kennedy uštědřil v souvislosti s raketami,dovezenými na Kubu, když Chruščov, poté co popřel jejich existenci, národu oznámil, že tyto neexistující zbraně si zpět domů přiveze pro zachování světového míru. Tehdy svět měl skutečně na kahánku, nukleárně se se životem rozloučit.

Že Dallas měl na svědomí Fidél Castro revanšovat se Kennedymu za jeho údajnou snahu poslat gangstery k jeho likvidaci.

Že Kennedymu se pomstili antikomunističtí Kubánci, poté co je podtrhl, když invazním jednotkám na poslední chvíli odmítl poskytnout leteckou podporu a výsledkem bylo ono Bay of Pigs fiasko, zajetí a ztráta přemnoha životů.

Byla to místní americká mafie, jíž Kennedy a zejména jeho bratr Robert jako Attorney General, nejvyšší vládní justiční činitel, značně šlapali na paty.

Byl to L. B. Johnson, Kennedyho viceprezident, bývalý jeho konkurent, žárlivý, moci chtivý, ti dva si přece vůbec nerozuměli, byli z úplně jiného těsta.

Na svědomí to měly vládní kruhy, zejména některá průmyslová odvětví, velkokapitalisté, zbrojaři, kruhy vojenské, jimž Kennedy vadil.

Ne, zabila ho CIA – ač tedy tehdejší její šéf John McCone byl blízkým osobním přítelem Kennedyho, a že by si tato organizace se spoustou jiných možností vybrala právě Lee Harvey Oswalda, osobu mentálně labilní, někoho, kdo se pokusil o sebevraždu, pak utekl do Ruska, načež si po čase své rozhodnutí rozmyslel a domů se vrátil? Všechny konspirátory ale přetrumfl režisér Oliver Stone se svým infantilním filmem JFK, v němž odhalil zhruba deset druhů zlosynů, jím oprávněně podezřelých zdrojů předmětné zkázy.

Představa, že za vším by byl jedinec, tak bezcenná nula jako Oswald, s obstarožní flintou za dvanáct dolarů zničit tehdejšího idola národa, přímo potupně by zmenšovalo celou tragédii. Prezident Johnson ustavil vyšetřovací komisi, jíž vedl Earl Warren, předseda Nejvyššího soudu. Horkou jehlou vyprodukovala zprávu o mnoha set stranách, celkem 26 svazků, a vyvolala řadu otázek, se závěrečným dopadem, že značná část veřejnosti jejímu závěru – Oswald jako solitární pachatel - neuvěřila. Vyšetřovatelé ignorovali vyslechnout řadu svědků, nezabývali se eventualitou, že střela mohla přijít z jiného směru, než kde byl Oswald. Kardinální otázkou zůstala tzv. magic bullet, kulka, která podle Warrenovy interpretace popřela fyzikální zákony a putovala několika směry, takže se jí podařilo víc než jednou zasáhnout jak Kennedyho, tak spolupasažéra, texaského guvernéra Johna Connalyho. Tři výstřely za sedm vteřin z oné starobylé zbraně se nikomu nepodařilo docílit. A jestliže tam nebyl jen jeden střelec, byl by to prokázaný případ konspirace. J. Edgar Hoover, šéf FBI, zřetelně s úmyslem podpořit onu variantu Oswalda jako osamělého střelce, vydal rozkaz policejním orgánům v Dallasu předat mu veškeré důkazní materiály k potřebnému přizpůsobení. K podivným nesrovnalostem též došlo v souvislosti s pitvou a fotografickou dokumentací, jak potvrzeno tam přítomnými lékaři.

Pochyby v národě oprávněně neutuchaly, po řadě let vedly k ustavení nové vyšetřovací komise, která v roce 1978 původní nález ale nevyvrátila. Průzkumy veřejného mínění potvrdily, že ani závěry nové komise nepřesvědčily tři čtvrtiny národa.

V záplavě výtvorů se spekulacemi o té či oné konspiraci, výjimkou byla kniha Case Closed neboli Případ uzavřen (Random House, 1993). Její autor Gerald Posner, původně právník na Wall Streetu, se pustil do demolice konspirativních teorií, jedné za druhou. Tvrdil, že Oswald dovedl se zbraní zručně zacházet. První střela sice minula cíl, ale druhá zranila jak Kennedyho, tak Connallyho, zatímco třetí rána Kennedyho usmrtila. Ono značně rozšířené tvrzení o odstřelovači (sniper) na travnatém vršíku (grassy knoll) se žádnými svědectvími přesvědčivě nepotvrdilo.

Na autora knihy s nepopulárním závěrem se sesypalo přemnohé obvinění, že to je agent v žoldu federální byrokracie, třeba i agent CIA. V internetu probíhaly pokusy knihu diskreditovat, demonstranti bojkotovali hotel v Bostonu, kam autor přijel propagovat své dílo.

Od té doby už uplynulo dalších víc než deset roků. Pár knih jsem přečetl a v televizi sledoval řadu dokumentárních záznamů (například hodně hodin se seriálem na TV History Channel, listopad 2003), a nejvíc věrohodnosti jsem dával verzi, že Kennedyho měli na svědomí američtí mafiáni, především jejich odnož v New Orleansu. Tamější boss Carlos Marcello byl už delší dobu terčem nepříjemného vyšetřování bratry Kennedyů.

Mafie si v Marseilles objednala v Americe neznámé profesionální zabijáky z Korsiky. K tomuto zdroji se po řadě let dopídil publicista Steve Revel (jehož jméno takto znělo, ale na televizní obrazovce se písmeny neobjevilo). Podařilo se mu kontaktovat gangstera jménem Christian David, připomínajícího hodně vousatého poustevníka, dlícího v americké federální věznici a snažícího se vyhnout deportaci do Francie. Revel mu slíbil pomoc sehnat správné advokáty k odvrácení takové nepříjemnosti (což se nakonec nepovedlo), a David po mnohahodinovém váhání se přece jen poněkud rozpovídal. Že kontrakt na zabití obdržel Antoine Givigni, a tento šéf korsické mafie najal tři profesionály z nichž jeden - Lucien Sarti - je již po smrti, v roce 1972 zastřelen v Mexico City, kdežto dva stále žijí. A David z oprávněného strachu o svůj život se je neodváží identifikovat.

Ti tři odlétli do Mexika, do Texasu přijeli s italskými pasy, tam je očekával italský gangster z Chicaga (kde tehdy vládl boss Giancana, který měl všelijaké konexe s americkou špionáží a rovněž sdílel společnou milenku jak s J. F. Kennedym, tak s Frankem Sinatrou). Trio Korsičanů se usadilo v Dallasu v „bezpečném domě“ (safe house), důkladně si prohlédli terén kolem Daley Plaza, kudy měla vést prezidentova trasa.

Ve správný okamžik, profesionálové zasáhli: první střela trefila Kennedyho, druhá Connallyho, obě zezadu, třetí kule, kterou vystřelil Sarti zepředu, Kennedyho zabila.

Odborní zabijáci ze z místa vytratili strávit v tichu deset poklidných dnů, načež privátním letadlem odstartovali do Montrealu a pak domů do Marseilles. Steve Revel, příjemce tak zásadních informací, se je snažil ověřit. Podařilo se mu získat kontakt na spolehlivého, výtečně informovaného činitele v resortu protidrogové činnosti, který verzi váhavě se svěřujícího gangstera Davida potvrzoval. Nepodařilo se ale zjistit totožnost oněch dvou tehdy ještě žijících vrahů, kteří v tuto dobu by již nejspíš byli po smrti. Revelovi – a nejen jemu – z toho vyplývá kardinální závěr, že Lee Harvey Oswald s Kennedyho smrtí neměl nic společného.

Ale přesto ani něco tolik přesvědčivého nebylo nejpřesvědčivější. O zřejmě poslední definitivní tečku za případem historické důležitosti se postaral známý právník publicista Vincent Bugliosi. V době atentátu v Dallasu, když já pobýval na Kolumbijské univerzitě, Bugliosi studoval na právnické fakultě v Kalifornii (UCLA). Do národního povědomí se dostal jako prokurátor, jehož zásluhou v roce 1971 Charles Manson a příslušnice jeho vražedného gangu obdržely hodně dlouhé tresty a Bugliosi o své zkušenosti napsal bestseller Helter Skelter.

Teď v květnu 2007 se v knihkupectvích objevilo jeho nové, tuze obsáhlé dílo s názvem Reclaiming History: The Assassination of President John F. Kennedy (W. W. Norton), výsledek úsilí, jež trvalo jednadvacet roků. Neznám nikoho, kdo by byl už zvládl knihu tak mamutího rozsahu: 1664 stran, k tomu CD-ROM, obsahující 958 stran poznámek a 170 stran odkazů na prameny.

Rovněž jsem se nedočetl o nikom, komu by se podařilo jeho tvrzení a závěry zpochybnit. O Oswaldovi jako údajném nástroji CIA nebo mafie Bugliosi napsal, že „Nikdy za trilion let by přece nevymysleli konspiraci a k ní použili takového emotionallly unhinged malcontent spáchat nejvýznamnější vraždu v amerických dějinách.“ To ovšem nepopírá verzi mafiánské smlouvy s Korsičany o krvavé dílo.

Rád bych, kdyby se podařilo bezcenného Oswalda rehabilitovat a Kennedy se tak dočkal méně banálního vysvětlení závěru svého pozoruhodného života.

(Respekt, www.respekt.cz)