Zaří 2007

Žijeme ve Slimáčkově

Krystyna Wanatowiczová

Rozmnožili jsme se jako slimáci a stavíme si ošklivé domy. Místo abychom se poučili od předků, jsme arogantní a nevkusní. Třiašedesátiletý profesor architektury Martin Rajniš rád šťourá a provokuje. Chce ukázat, že se dá stavět vkusně a jednoduše. S kolegou Patrikem Hoffmanem navrhli novou českou poštovnu na Sněžce. Jmenuje se Anežka a chová se jako my. Otevřít se má 10 srpna.

Proč se poštovna jmenuje Anežka?

První návrh jsme nazvali Alfa, ale Krkonošský národní park jich vyžadoval víc. Další jsme pojmenovali jmény Adéla, Amálka, Antonie a Anežka, která vyhrála. To potěšilo paní Skrbkovou, investorku, takže na sklo tam bude přenesen obraz patronky české země z Národní galerie. Ostatně, že se to povedlo, je malý zázrak.

A co na tom bylo tak těžkého?

Projít přes úřednictvo z KRNAP. Je těžký udělat barák, který musí vzdorovat vichrům 250 kilometrů za hodinu a unést 70 centimetrů námrazy, ale pořád se to dá vyřešit. To, co nejde, jsou prazvláštní výklady pravidel hry, které si někteří úředníci vezmou do hlavy. O to víc oceňuji, že se v hloubce tohoto úřadu našli lidé, kteří zvolili sice zdlouhavé, ale přeci jen řešení, které vedlo k výsledku.

Anežka se prý bude svlékat.

Ano, má čtyři pláště. Jedna struktura ji nese, další je sklo, izolace a nakonec žaluzie. Je jako my. Když je zima, vezmeme si bundu a Anežka se zavře. Ten domeček bude pokaždé trochu jiný. Žaluzie budou na severu zavřený, na jihu se nakloní, aby sluníčko padalo dovnitř. Důležitá je proměnlivost a přizpůsobivost. Hlásíme se tím k přírodním principům.

Vy jste opustil práci na velkých projektech a stavíte v posledních letech menší domy ze dřeva. Proč?

Přešla mě chuť. U velkých baráků je architekt tak bezvýznamný, že na konci často stojí u díla, ke kterému se skoro nemůže přihlásit, a to mi vadí. Hodně času stráví managementem a stýká se s lidmi, kteří nejsou krásní a příjemní. Často jsou to developeři třetí kategorie, neurvalí vydělávači peněz. A jednání s úředníky patří k nejhorším zážitkům. Proto se věnuji spíš menším domům. Udělat malý dům je stejně těžký jako velký. A dřevo! Vidíte to, když natáhneme ruce? Já jsem spíš takový dubový dřevo a vy byste byla bříza nebo olše. Každý kousek je trochu jiný a přitom je to souvislý.

Na svém pozemku si stavíte objekty ze dřeva a říkáte, že jsou skladem dřeva. Úřady to však zakázaly a tvrdí, že jde o stavbu. Proč to děláte?

Já tím vytyčuji meze svobody. Je omylem úředníka, že si to vysvětlil jako stavbu. Mí právníci vysvětlují s razítky od znalců, že si na svém pozemku své dříví mohu uspořádat způsobem, který není zákonem regulovaný. Samozřejmě, že by mi nedělalo problém, kdybych ty stavby takzvaně zlegalizoval, ale když mám prostředky a možnosti na to, abych dokázal vytyčit hranice svobody, tak to dělám. Řekl bych, že svobody, uheráku a pořádný svíčkový je vždycky málo.

A byl byste stejně tak vzpurný, kdyby vám bylo 30 a neměl za sebou kariéru a renomé jako dnes?

Jsem takový pořád! To není otázka věku nebo peněz. V roce 1959 mi hrozilo vyhození z gymplu za účast na demonstraci u Máchovy sochy. Ve dvaceti jsem se pokusil přejít železnou oponu, utíkal jsem z vojny, byl jsem v kriminále a bojoval na pařížských barikádách proti de Gaullovi. Spíš si někdy připadám směšně. Ale když jsem byl demonstrovat proti Mezinárodnímu měnovému fondu, jel jsem tam se svým černým džípem a byl jsem vřele přijat. Ty baráky, co jsme se snažili dobýt, dělali mí kamarádi. Já prostě nemám rád policajty, učitele, dozorce, věznice, příliš přičinlivou vládu a úřednictvo jako stav. Takže můj boj za svobodu nikdy nekončí.

Když jste demonstroval proti Mezinárodnímu měnovému fondu, určitě vás štvou globální problémy. Patří mezi ně i stav dnešní architektury?

Spousta lidí si myslí, že svět je ohrožovaný oteplením, a uniká jim jedna hrozná věc. Jen v Česku vznikne 30 až 40 tisíc domů ročně. Zaberou desítky čtverečních kilometrů. Jako kdybychom postavili jedno okresní město, který je ale strašně ošklivý. Pak našich 30 až 40 tisíc násobte a dostanete 50 až 60 milionů staveb ročně na celém světě, které jsou taky většinou špatné. To je podle mě globální katastrofa. Nemusím ji vyčíst z grafů, vidím ji, když jedu krajinou, která je zamořená hnusnými baráky. Tahle země stavívala moc pěkně. I obyčejné chudé domy bývaly nádherné. Dnes je to směsice špatného vkusu, arogance a komerčních blbostiček.

Co má horší úroveň? Administrativní budovy, nebo rodinné domy?

Administrativní a obchodní budovy bývají lepší než ty obytné. Obytné dělané v blocích bývají lepší než individuální. A individuální věci, které dělá developer, bývají lepší, než když si to lidi staví sami. To je taková sestupná škála kvality. Čím primitivnější země a napadená bolševismem, tím je to horší. Vede Albánie s Gruzií a my se k nim bohužel blížíme.

Čím to, že jsme na tom tak špatně?

Za to můžou slimáčci. V Čapkově Ze života hmyzu pan Slimáček říká: jen aby bylo hodně zelíčka a málo slimáčků. Slimáčci se rozmnožili a bolševismus jim přidal, protože je měl rád. Nejsou nároční. A slimáčci si staví slimáčkovské baráky. Aby vypadaly hogo fogo: mají alkovny, stříšky, cimbuříčka. Ve výsledku je to ubohé a ošklivé.

Ale české školy chrlí ročně desítky architektů. Co je tam tedy učíte?

Řeknu vám tajemství. Často ty slimáčkovské baráky vznikají už přímo ve školách. Nechávají tam řádit žactvo a ke „Slimáčkovu“ je to často jen o prsa vyhublé korejské ženy. Minulý semestr jsem učil v Liberci. Jedna šikovná holka navrhla knihovnu na jeden benátský ostrov: prostý betonový válec, k tomu jednoduchá kvádrovitá stavbička. Podle mě čisté. Několik lidí z profesorského sboru jí ale řeklo: moc jsi neudělala, to není moc nápaditý. A já si uvědomil, že ani tady si nerozumíme.

Podle vás na tom byli arbitři vkusu dříve lépe než dnes?

Myslíte, že investoři kostelů, zámků a opevnění byli blbečci? Ne, nesmírně vzdělaní lidé, kteří věděli o všem, co se šustlo. Uměli krásně jíst, pít, číst, stavět, dokázali se rafinovaně milovat a žít na plný pecky. A ti, kteří to nedokázali, nebyli ořezávátka. Člověk na vesnici uměl zpívat, dělat šindele, opravovat krovy, rozuměl stavění a běhu přírody. Možná, že vysokoškoláci by dnes stěží dali tenhle balík informací dohromady. Sedláka nikdo nezkoušel, jaký dekor má mít rytířský sál. Ale dnes člověk, který si půjčí 15 milionů, rozhoduje to, na co by měl stěží supervzdělaný vévoda.

Tak kde se stala chyba?

Moderní doba rozpojila společenství lidí a nahradila tiché dohody, které mezi námi panovaly. To, co bylo rozdělené a fungovalo, se promíchalo a zmátlo. Speciálně architektura byla postavená na tichých dohodách. Chalupa vypadá takhle, městský dům takhle. Běda jestli to uděláš o moc jinak, v hospodě ti rozbijem držku. Architektura kupodivu těžce vypadá ve svobodě, která přináší spoustu možností. Dobrá architektura je střízlivá, jednoduchá, pochopitelná, pokorná a přizpůsobivá. Ze špatných soch nebo obrazů se svět nezboří. Ale barák tu zůstává, stává se součástí krajiny, která se do nás obtiskuje na celý život. Poslední výzkumy dokonce říkají, že některé věci z naší zkušenosti pomocí genetických informací dokážeme poslat dál.

Takže budeme posílat dál slimáčkovské baráky?

Ano, posíláme je dál. A nejenom je. Tíživé je, že v Česku nepokračují normální struktury měst. To, co vzniká, se drží schématu sídlišť: solitéry a mezi tím neurčitý prostor s neurčitým vymezením. To, co město dělá městem, je napětí v prostoru, kdy se dostává těsně vedle sebe veřejný a individuální prostor. Od parku, bulváru a náměstí přes ulice a nádvoří po balkon a koupelnu. Kdybyste nechala stát vše, co bylo v Praze postaveno do roku 1948, a to, co bylo potom, dostanete dvě různý města. To první je krásný středoevropský město s různými architektonickými rukopisy, to druhé je lívanec, který by spíš patřil za Ural. Dům není stroj na bydlení, dům je místo, kde se nám líbí žít a nabíjí nás energií.

A co třeba takové paneláky? Jen u nás v nich přece žijí miliony lidí. Ty asi podle toho, co říkáte, energií moc nenabíjejí.

Paneláky jsou zlá kletba, kterou architekti, a usekat jim pracky za to, nabídli politikům. Ti se jí chytli, a čím víc levicoví, tím víc panelákoidní. V řadě zemí boří paneláky. Velká Británie, Amerika a Francie, kolébka paneláků, už také začala. Znám spoustu prima lidí z paneláků, ale zároveň znám lidi nakažené panelákovou nemocí. Když zbohatnou, tak to, co se v paneláku naučili, umakartové dispozice a podobný blbosti, chtějí ve větším ve svých hogo fogo vilách. Le Corbusier mluvil o obytné stavbě jako o stroji na bydlení. Bohužel se mu to povedlo. Ale stroj v tomto smyslu nemá v architektonickém uvažování co dělat.

Kdybychom zbořili paneláky, co by stálo místo nich?

Normální město, které je různorodé a projde testem opilcova rohu. Opilec usne u nějakého rohu, ráno se probudí a rozhlédne. Když nepozná, kde je, je na sídlišti, když ano, je ve městě. Myslím, že za pár generací nastane doba, kdy alternativy, které se budou stavět, budou tak lákavé, že paneláky ztratí na ceně a železná pěst ekonomiky se postará o jejich rozdrcení. Viděl jsem v Rakousku stroj, který žral panelák a strašně si při tom mlaskal. Pro mne to byl jeden z nejpůvabnějších zážitků mé architektonické kariéry.

V čem podle vás budeme v budoucnu žít?

V klimatronech.

Co to je?

Představte si skleněnou poklici nad krajinou, která má třeba tisíc čtverečních metrů, je prosklená, někde zastíněná a přitáhne klima, jaký je u Středozemního moře. Klimatron v krajině nebude skoro vidět, bude stíněný popínavou zelení, bude vypadat jak kopeček. Se svými domy se postupně odstěhujeme zpátky do přírody, což je trend, který probíhá například v Německu. Už od 70.let se tam začaly vesnice i samoty opět naplňovat lidmi, kteří svou práci mohou dělat odkudkoli.

Jaký je tedy váš recept, aby lidé přestali být slimáčky?

Jde o to, abychom vytvořili zelenou obytnou krajinu. Aby lidem došlo, že mají spoustu jiných možností, jak předvést své já. Že to nemusí být fasáda jejich domu, ale třeba jejich webová stránka. To je přežitek středověku, kde společnost potřebovala skrze domy ukazovat sociální statut majitele. Myslím, že je potřeba s celkovou situací něco dělat. Ale to není pro jednoho člověka či generaci. Dá se však spustit lavina a já pro to dělám, co mohu. Skvělá zpráva je, že příští týden děláme první experimenty s lehkou dřevěnou konstrukcí na klimatrony. Takže už to rozjíždíme!

Martin Rajniš se narodil roku 1944. Studoval architekturu na ČVUT, v roce 1993 získal titul profesor. V 70. letech pracoval pod vedením Karla Hubáčka v libereckém ateliéru SIAL. Podílel se třeba na návrhu Obchodního domu Máj, navrhl dopravní pavilon pro Expo 86, projektoval centrum Nový Smíchov. Na kontě má řadu domů u nás a v zahraničí, získal mnoho ocenění. Dnes má vlastní ateliér a staví dřevěné domy.

(MFDNES)