Zaří 2007

Vypadali jsme jako obrozenci

Ondřej Nezbeda, Silvie Blechová

S Ladislavem Horáčkem o Tarzanovi, knihách a jeho Pasece. Ladislav Horáček (1947) založil první soukromé polistopadové nakladatelství v Česku a vybudoval z něj důležitou kulturní instituci; jeho Paseka vydává např. edici Velkých dějin zemí Koruny české, nejrozsáhlejší počin svého druhu v české historii. Z jeho dalších velkých projektů připomeňme alespoň Školu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli a záchranu a provoz Portmonea – domu, který vyzdobil nástěnnými malbami výtvarník a spisovatel Josef Váchal. L. Horáček vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Univerzitě Karlově v Praze, má dvě dcery, v letech 1997–98 stál u vzniku Unie svobody, nedávno mu bylo šedesát.

Patří vám jedno z nejvýznamnějších českých nakladatelství. Pamětníci tvrdí, že jste po hospodách už v hlubokém komunismu, který nedovoloval soukromé podnikání, tvrdil, že ho jednou otevřete. Není to jen legenda?

Tvrdil jsem to a myslel smrtelně vážně. Vždycky jsem ale říkal, že to bude až po válce, protože jsem si myslel, že jinak změna režimu nenastane. Naštěstí to bylo jinak. Tři neděle po listopadu 1989 – myslím, že to bylo 9. prosince – jsem vyhlásil vznik nakladatelství Paseka.

Jak to vyhlášení proběhlo? Přece jen, bylo to po mnoha letech první soukromé nakladatelství u nás.

Událo se to v hospodě na Bílé hoře u příležitosti kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, která vznikla v roce 1972. Tvořila ji skupina vzdělaných lidí, kteří potřebovali nějaký únik, takže dělali formálně velmi závažné kongresové referáty na nesmyslná témata. Tím jsme se bavili léta. Lépe řečeno – oni se bavili. Já jsem se přidal až o patnáct let později, když jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou zfilmovali na kameru Admira 8 Váchalův Krvavý román. A to byl základ společnosti, která pak vytvořila Paseku. S Krvavým románem souvisí i náš název: nakladatel Paseka je jedna ze tří postav románu, za nimiž se skrývá jeho autor a můj nejoblíbenější spisovatel Josef Váchal. Krvavý román jsme vydali jako naši vůbec první knihu. To je úžasný text, najdete v něm všechno.

Na Váchalovi jste ale asi základní kapitál nevydělal. Z čeho jste začínal?

Můj základní kapitál byly dluhy u sestry a u kamarádů, takže jsem do začátku neměl vůbec nic. Napsal jsem ediční plán, kde bylo šest knih, a šel s ním na Knižní velkoobchod. Jinam jít nešlo, jedině tam se rozhodovalo, kolik si knihkupci čeho koupí. A oni si z toho plánu objednali za pět milionů knih. S touhle orazítkovanou objednávkou jsem šel do Komerční banky a zeptal se, jestli by mi nemohli půjčit milion korun. Rozhodovali se krátce, protože byli ještě nezkušenější než my. Nakonec mi peníze půjčili a já jsem je za tři měsíce vrátil. Potom už jsme pracovali s penězi z vydaných knížek.

A začali jste v době, kdy mohly konečně vycházet knihy Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka nebo autorů beat generation, šlo vydávat Tarzana...

To vymyslel kolega Beránek, který v dětství Tarzana rád četl. První náklad prvního dílu jsme udělali padesát tisíc, pak jsme dotiskovali až na 120 tisíc. Později to šlo dolů, ale i poslední, čtyřiadvacátý díl se prodával v dnes neuvěřitelném nákladu dvaceti tisíc. Dohromady se prodalo 600 tisíc Tarzanů.

Proč se potom Paseka přeorientovala na historickou literaturu, a ne třeba překladovou, po které byl po revoluci větší hlad?

Nevím, jestli byl opravdu větší zájem o překlady. Vzhledem k tomu, že tehdy naší nejúspěšnější knížkou byly Dějiny zemí Koruny české, které se prodaly v nákladu 200 tisíc, nebylo až tak špatné obrátit se do historie. Na tom obratu má ale hlavní zásluhu hospoda Paseka, která bývávala vedle vinohradského divadla v Praze. Tam seděli u jednoho stolu historici, u dalšího novináři z rozhlasu, spousta navrátivších se emigrantů a podobně a probírala se dost vážná témata. A tím pádem zvážnělo i naše nakladatelství. Pokusili jsme se napravit pokřivený a manipulovaný obraz českých dějin.

Vypadali jste jako obrozenci.

Tím jsem se pyšnil a myslím, že jsme i byli. Bylo nutné dodat do gymnázií nové historické knížky. Ty stávající učebnice byly příšerné.

Kromě historických knih a Tarzana jste v 90. letech uspěl s úplně jiným druhem literatury – reprintem Ottova slovníku naučného. To muselo znalcům v době, která preferuje především nové věci, připadat jako šílenství.

Ptal jsem se lidí kolem sebe, jestli to mám vydat, ale nenašel jsem jednoho člověka, který by řekl, že je to rozumné. Všichni říkali, že jsem se zbláznil. Jenže pak jsem potkal Milana Gelnara z Arga, který měl stejný nápad se stejným ohlasem. Tak jsme si řekli, že to uděláme dohromady. Nakonec slovník vycházel v desetitisícovém nákladu a otočily se na něm šílené peníze. Ottův slovník naučný živil Paseku asi osm let.

Čím si vysvětlujete takový zájem o sto let starou encyklopedii?

Návratem k vlastenectví možná. Pocitem, že to je základní dílo české encyklopedické literatury, ve kterém se všechno najde. I když jen do roku 1920. Ottu si kupovali taky právníci a nejrůznější snobové, aby za sebou vyplnili stěnu. Ale díky za to – pomohli k vydání mnoha prodělečným knihám.

Nemá na tom úspěchu podíl fakt, že Češi milují tlusté knihy?

Máte pravdu, tohle je zvláštní fenomén – Češi opravdu rádi kupují tlusté knihy. Jednou jsem si říkal, že by bylo dobré dělat levné knihy pro studenty, ale opustil jsem to. Češi chtějí objemné a drahé knihy. Které pak většinou nečtou.

Jak vás vůbec napadlo Ottův slovník vydat?

Protože jsem staromilec. Vždycky říkám, že bych nejradši prožil život o sto let dřív, v devatenáctém století, jezdil bych po Praze fiakrem a stýkal se s Arbesem a Haškem.

Moderní a rychlý způsob života vlastně nezvládám a nestíhám. Mám mobil, ale už psát esemesku je problém. Otravuje mě to. Navíc si myslím, že už po téhle generaci kvůli mobilním telefonům a internetu zanikne korespondence.

Můžete vydat sebrané e-maily.

Ty se mažou. Po současné generaci nezbude nic, jen fůra smazaných esemesek. Nic jako korespondence Jana Nerudy a Karolíny Světlé nebude. Říká se, že lidi začali díky e-mailům zase víc psát, ale vy se snad v esemesce snažíte o krásnou češtinu? Mám pocit, že když psal člověk dopis rukou, tak se chtěl předvést.

Bojíte se o budoucnost knihy?

Nic netrvá věčně. Váchal to hezky komentuje v Krvavém románu, když píše o soše Antonína Dvořáka na náměstí v Litomyšli: „Starý muzikant netrpělivě přešlapuje na podstavci, na který nedávno postaven byl, a že se mu asi docela nic nelíbí, že tady musí stát, ale utěšuje jej vědomí, že trvání sochy, i sebetrvanlivější, je prdem proti věčnosti.“ Knihy jsou na tom jako ta socha, ale budou tu ještě hodně dlouho. Pořád se vydávají: když přijedete na veletrh do Frankfurtu, je tam každý rok o tři sta tisíc knih víc.

Před rokem a půl se Paseka otřásla v základech – po Praze se říkalo, že vás podvedl jeden z vašich vedoucích zaměstnanců a nakladatelství tak finančně ohrozil. O co šlo?

Ekonom, který v Pasece pracoval šest let, kradl. Já bych o tom ale nerad mluvil, protože mě to niterně zasáhlo: ten člověk se tvářil jako kamarád a já jsem ho jako kamaráda bral a všude jsem tvrdil, že je to člověk, kterému stoprocentně věřím.

Můžete ho jmenovat?

Nevadilo by mi to, ale nemohu, dokud nebude odsouzen.

O kolik peněz Paseku připravil?

Žaluji ho za zpronevěru dvou set devadesáti tisíc. Myslím ale, že to bylo několikrát víc. Já o tom opravdu nechci moc povídat. Vnímám to jako svoje selhání. Jsem zklamaný ze sebe sama, že jsem se nechal napálit od takového lumpa.

Ohrozila ta kauza fungování firmy?

Existenčně ne, ale museli jsme změnit celou koncepci nakladatelství. Knížky, které jsme dříve vydávali mávnutím ruky, přestože jsme věděli, že budou prodělečné, dnes už vydávat nemůžeme. Museli jsme zrušit vydávání poezie a ohrožená je malonákladová a překladová beletrie, kde je problém v tom, že na ni musí být nejprve kapitál. Když je ale někdo tak dobrý jako redaktoři nakladatelství Argo, kteří sehnali práva na knihy Paula Coelha, je to potom trochu jinak.

Je v případě Paula Coelha o co stát? Vy máte přece třeba Petra Šabacha, to je jeden ze tří čtyř nejprodávanějších českých prozaiků.

Já si nemyslím, že Petr Šabach je jen komerční autor. Ale kdybych měl možnost vydávat Coelhovy knihy, nezřekl bych se toho. My jsme s kolegy z Paseky nejdřív byli takoví nadšenci a chtěli jsme vydávat jen literaturu, kterou jsme sami četli a kterou jsme měli rádi. A trvalo nám – aspoň mně – deset let, než jsme pochopili, že jde o stejný byznys, jako když děláte šroubky nebo pečete housky. Nakladatelství není mezi obory nic výjimečného. Akorát snad v tom, že u šroubků se dá lépe odhadnout poptávka.

Takže jste změnili svou základní filozofii nakladatele?

Ta se měnila pořád. Na začátku jsem chtěl vydávat takzvaně lidové čtení, kvalitní brak. Pak to přešlo na kvalitní historickou literaturu a nakonec jsem skončil u toho, aby hlavně přišly peníze. Vystřízlivěl jsem z ideálu, že nakladatel má poslání, a teď hledám cestu mezi posláním a mezi tím, jak uživit sebe a lidi, kteří pro Paseku dělají. Nebo jinak – poslání to bude vždycky, ale uživit se je zkrátka pořád těžší, mizí obrozenecké nadšení a stává se z toho tvrdá práce.

Vydával byste kvůli tomu i literaturu typu memoáry celebrit? Paměti politiků?

Memoáry politiků bych určitě nevydával. Možná Havlovy, ty snad ještě ano, vycházely u nás jeho projevy a nějak už k Pasece patří.

Co tedy považujete za snesitelné?

Třeba detektivky autorů jako jsou Raymond Chandler, E. S. Gardner, Rex Stout, Dashiell Hammett... Ale já toho o komerční literatuře moc nevím. Vím, že bytostně nenávidím škváry. Kdyby mi hrozil krach, radši bych vymyslel něco jiného.

Zavřel byste Paseku?

Ne, vymyslel bych jiný komerční projekt. Teď třeba vydáváme úspěšnou edici Zmizelá města – fotografické knížky s obrazovými záznamy z přelomu 19. a 20. století, kdy se vytváří ohromná databáze fotografií domů, náměstí a celých částí měst, které už zanikly. Podle mne musí mít nakladatelství zkrátka dlouhý projekt, na kterém se dá pracovat několik let. Nemusí z něj být moc peněz, ale musí jich být dost na to, aby uživily zaměstnance. Já jsem nikdy nechtěl mít peníze proto, abych je měl, ale proto, abych je mohl za něco užitečného utratit.

Jak to vypadá s vašimi dalšími aktivitami? Co restaurátorská škola v Litomyšli, kterou jste spoluzakládal? Čí to byl nápad?

Ta idea vznikla při restaurování Portmonea, litomyšlského domu Jana Portmana, kde se zachovaly Váchalovy nástěnné malby. Lidé, kteří malby opravovali, měli chuť v Litomyšli zůstat a malíře a restaurátora Jaroslava Horálka napadlo, že by otevřeli školu. Bohužel ještě před jejím založením zemřel na rakovinu. Bylo mu sedmatřicet.

Kde jste tehdy sháněl peníze?

Pomohlo město, které nám pronajalo dům za korunu měsíčně, nějaké peníze přišly z ciziny. Do prvního ročníku – v roce 1993 – se nám přihlásilo sedmnáct lidí a o pět let později už absolventi přenášeli grafiky z Krvavého románu na stěnu domu našeho knihkupectví v Litomyšli. Studenti školy dělají po celé Evropě, pracovali i v Jižní Americe a v Mexiku, opravovali snad i nějaké písemné památky v Iráku... Škola se přede dvěma lety stala součástí fakulty Pardubické univerzity, já už s ní nemám nic společného a peníze na ni shánět nemusím.

Bavilo by mě ale zase dělat se studenty a manžely Švehelkovými divadlo. Hráli jsme se souborem Filigrán sedm let takovou kvazioperu podle Krvavého románu a vždycky bylo vyprodáno. Kdybych mohl, měl sílu a zdraví, tak bych znovu naložil lidi na vůz, jezdil bych s nimi po Čechách a na všechno se vykašlal.

Jak pokračuje váš další projekt: osmnáct svazků Velkých dějin zemí Koruny české, který je největším historiografickým počinem v Česku vůbec?

Ne tak idylicky a jednoduše, jak to zvenku asi vypadá. Bohužel polovina autorů, se kterými jsem začínal, už v tom projektu není, protože mě nechali třeba i pět let čekat a pak mi řekli, že nenapsali nic. Klidně ještě den předtím, než měli poslední, stokrát prodloužený termín, přišli a nepřinesli nic.

Nebojíte se, že se ta obří stavba na poslední chvíli zhroutí?

Ne, edice už je za polovinou a základní kostra je hotová. Navíc jde o takové dílo, že kdybych nemohl pokračovat já, dodělá to někdo jiný. Stoprocentně ale věřím, že tu vydržím ještě tak dlouho, abych se dočkal posledního dílu. Většinu práce ovšem přesunuji na dceru, rozhodl jsem se, že Paseku povede, stejně by se sestrou nakladatelství zdědila. Má to jako úděl. Myslím totiž, že lidi v mém věku už by se neměli nikde moc prosazovat. Proto mně strašně vadí zvyšování věku pro odchod do důchodu, to je podle mě velmi nedomyšlená pitomost.

V čem je to pitomost?

Stát dá sice lidem důchod později, ale zároveň stejné prachy utratí za mladé nezaměstnané, kteří si nebudou moct najít práci. Všechno bude obsazené důchodci.

Nebudou mít v dnešní době problém s hledáním práce spíš padesátníci?

Možná. Já si ale zkrátka myslím, že odcházet v pětašedesáti do důchodu je pozdě. Hlavně staří lidé, kteří sedí na nejvyšších postech, by měli být dávno někde jinde. Měli by tam sedět čtyřicetiletí, kterým to ještě myslí a mají nápady. Já se i sám odklízím do důchodu, protože mozek už není tak dobrej.

Když už mluvíte o politicích, kdysi jste se pokusil do politiky vstoupit. Baví vás ještě?

Teď už ne. Bavila mě jen krátce po revoluci. Ale to byly spíš takové iluze, které jsem velmi brzo ztratil. Myslel jsem, že se tu opravdu objeví inteligentní vzdělaní lidé, kteří se budou snažit politiku dostat z toho svinstva. Když už se ale najde někdo skutečně inteligentní a čestný, jako třeba Karel Schwarzenberg nebo nebožtík Pavel Tigrid, tak zdaleka není nejmladší.

Není to problém celé střední Evropy?

Je to problém nejen celé Evropy, ale celého světa. Je to problém člověka jako druhu. Když se pročítáte dějinami, najdete samé války a vraždění a vždycky kvůli tomu, aby nějaký pitomec byl ještě bohatší, mocnější, populárnější a hezčí... A někdy je to tak tragikomické. Třeba jak je směšné, když předsedové dvou největších politických stran opustí manželky a chodí s mladými holkami...

Vy byste nechtěl mladou ženu?

A vzala by si mě z lásky?

Kdybyste byl politikem, jak byste upravil chod literárního provozu? Co říkáte třeba na chystané zařazení knih do devatenáctiprocentní daňové sazby?

To bude pro knížky malá katastrofa. Zanikne pár nakladatelů, cena knížek stoupne o dvacet až třicet procent. Dobře nastavené je to ve Francii, kde se státu odvádí tři procenta, a v Británii, kde jsou knihy zbavené daní úplně.

Vy ale říkáte, že kniha je zboží jako každé jiné.

Na škváry, jako jsou třeba zmíněné memoáry politiků, bych tu daň klidně dal. Jak to ale rozlišit od knih, které slouží vzdělávání?

Kolik procent populace tvoří stabilní čtenářská obec?

Někde jsem četl, že do knihkupectví chodí pravidelně pět procent lidí a občas tam zavítá i někdo jiný. V zahraničí je to stejné. To byla iluze, kterou jsme měli za komunistů, že jsme národ čtenářů. Nejsme.

Mění se těch pět procent během poslední dekády, nebo je ten nepoměr stabilní?

To se nedá říci. Vím, že tržby v knihkupectvích za posledních šest let jsou stejné, ale protože knížky rostou v cenách, znamená to, že se jich kupuje méně. Co změnilo knihkupectví, to jsou obrovské knihkupecké domy typu pražského Luxoru, kvůli kterým zanikají malí knihkupci.

Není to jen věčné stěžování? Po roce 1989 křičeli knihkupci, že zajdou, a teď je to vzkvétající obor. Jaký rabat si berou z prodané knihy?

Od sedmadvaceti do pětatřiceti procent. Velké prodejní domy ještě víc. K tomu připočtěte deset procent na distribuci, tiskárnu, nějaké procento autorovi a kolik zbude nakladateli? Teď se navíc knihy prodávají komisním způsobem: knihy, které knihkupec prodá, zaplatí a ty, co neprodá, vrátí. Nakladatel jako jediný nese riziko. Navíc platí daně ne z prodaných, ale vydaných knížek. Takže je jedno, že mu leží ve skladě, platí za ně stejně.

Proč se nakladatelům nevede vydupat si lepší podmínky? Knihkupcům se to podařilo...

To je zkrátka zákon trhu – kdo nabízí, musí ustoupit tomu, kdo kupuje. Já mám dnes problém, aby mi knihkupec vzal knížky i do komisního prodeje. Knihkupectví jsou zavalená knihami. Svaz knihkupců a nakladatelů zkoušel vymyslet nejrůznější desatera, která by obchodní vztahy napravila, ale vždycky to skončilo jenom jako morální apel. Prostě je to docela obyčejný obchod. Samozřejmě že by bylo pro nakladatele lepší, kdyby knihkupec za knihy hned platil, ale to existuje jen v případě jediné knihy a tou je Harry Potter.

Odvážil byste se vůbec dneska založit znovu nakladatelství?

V mém věku určitě ne. Už jsem řekl, že lidi po šedesátce, mezi které od letošního června patřím, by měli dát možnost mladším. Ani jsem k narozeninám nedělal žádnou velkou oslavu, kdyby přišlo dvě stě lidí a každý si se mnou chtěl dát panáka... Prostě jsem to neudělal ze zdravotních důvodů. A taky jsem neměl chuť. Člověk jak stárne, tak se chce bavit jenom s pár lidmi a ostatní ho přestávají zajímat.

Existuje něco mimoliterárního, co vás dnes těší?

Po povodních jsem si koupil chatu u Berounky, kde si jako každý důchodce pěstuji zeleninu a chodím na ryby. Celý život jsem tím pohrdal a dělal si z toho srandu a teď jsem dostal k šedesátinám dalekohled, tak pozoruji sýkorky na krmítku – jak rozlousknou to zrnko a vyplivnou slupku...

(Respekt, www.respekt.cz)