Zaří 2007

Jan Beneš (1936-2007) in memoriam

Stanislav Berton

Spisovatel, dobře známý čtenářské obci v Česku i v zahraničí, skončil život sebevraždou v Obořišti u Příbrami, kde se usadil v r. 1992 po návratu z exilu v USA. Neuvěřitelná zpráva, jako blesk z bezmračné oblohy, mě nesmírně šokovala. Byl jsem s Janem v písemném styku od počátku 80. let minulého století. Naše jména se setkávala na stránkách exilových a krajanských časopisů, zejména ve švýcarském Polygonu a později v pražském Novém Polygonu. V r. 1994 jsme se konečně střetli v Praze. Byl střední štíhlé postavy, hovořil rychlostí kulometu. Nevšední styl psaní nezbolševisovanou češtinou - na to byl hrdý! - mu šel lehce od péra. V zápalu zápolení pro pravdu někdy vystřelil od boku. Byli jsme si navzájem sympatičtí na první pohled. Měli jsme k novinářském činnosti „mimo proud" vzájemnou úctu. Pravděpodobně k tomu přispěla také skutečnost, že jsme oba, roky od sebe, působili v Armádním vysílání Českého rozhlasu v Praze.

Jan Beneš byl prvním novinářem, který v exilovém a krajanském tisku v USA a v Evropě podpořil mou snahu odhalit sokolského odbojáře Ladislava Vaňka-Jindru, jako spolupracovníka gestapa. To nebyl na počátku osmdesátých let 20. století snadný, ani populární záměr. Lidé nemají rádi člověka, který je připraví o falešné představy o přátelích, politických idolech i hrdinech. Na počátku bádání, koncem 70. let, jsem měl při ruce jen dohady v Sydney žijícího parašutisty kpt. Oldřicha Pelce, jehož adresu jsem dostal od pokladníka sydneyského Sokola, Jiřího Jelínka. Od něho jsem získal také adresu Marie Provazníkové, náčelnice sokolských žen, žijící v USA. Na základě vlastní zkušenosti označila Vaňka za provokatéra gestapa (viz její paměti To byl sokol, 1991). Ocitl sem se na správné stopě.

Miroslav Ivanov mě upozornil na snahu Vaňka navázat v r. 1964 spojení s Heinzem Pannwitzem, usazeným po desetiletém vězení v sibiřském gulagu, v západoněmeckém Ludwigsburgu. Byl v r. 1942 komisařem gestapa v Praze, kde v září zatkl a vyšetřoval Vaňka.

Mezi několika osobami, které mně ochotně po mnoho let pomáhali, byl Mirko Janeček, vydavatel Kanadských listů. Dával mně adresy zajímavých lidí, mezi nimi i jméno sudetského sociálního demokrata Johanna Fiedlera ve Stuttgartu, spolupracovníka archivu Seliger Gemeinde. Fiedler navštívil na mou žádost koncem 1981 paní Hanu Pannwitzovou. Požádal ji o eventuální písemnosti jejího zesnulého manžela, který po atentátu na Heydricha, v květnu 1942, vedl zvláštní vyšetřovací komisi v Praze.

Stali jsme se prvními badateli, kteří získali přístup k Pannwitzovým záznamům a korespondenci. To byl opravdu „scoop"! Mnoho novinářů, mezi nimi Rudolf Ströbinger (v Cibulkových seznamech uvedený jako Ströbinger, Petr, Necenzurované noviny č. 15/1992), se pokusilo získat Pannwitzovy vzpomínky. Nabízeli za ně značný honorář. Paní Pannwitzová nám dovolila okopírování archiválií ve svazku „Prag betreffend" (týkající se Prahy) - zdarma. Uvěřila mému slovu a slibu, že mně šlo jen a jen o vypátrání faktů. Neměl jsem na mysli něco vydělat.

V elaborátu o atentátu jsem našel zmínku o Pannwitzově výslechu a jednání s Vaňkem, který za určitých podmínek projevil ochotu spolupracovat s gestapem. Vyskočil jsem radostí skoro do stropu. Po svědectví Provazníkové další doklad, který důkladně otřásl mým obdivem k legendárnímu sokolskému odbojáři, který - jak je svět malý! - byl v září 1941 mým profesorem chemie na IV. reálném gymnáziu v Brně. Ivanov byl na jaře 1982 v USA, kde sbíral údaje o působení Antonína Dvořáka. Když jsem mu přečetl do telefonu zmíněnou pasáž o Vaňkově nastávající zradě protinacistického odboje, vykřikl: „To máte silný trumf!"

Několik přátel a známých, mezi nimi byla i paní Olga Plassová (její manžel, plk. Jaroslav Plass spojil na počátku dubna 1942 Vaňka s Arnoštěm Heidrichem), které jsem požádal o vzpomínky, mně doporučilo, abych nechal „bílá, i černá, místa" odboje na pokoji. V podobném smyslu napsalo několik čtenářů švýcarskému Zpravodaji. Obávali se, že odhalení zklamání nekomunistických odbojářů využije komunistická propaganda. Není v mé povaze jít s proudem soukromého, i veřejného mínění. Chtěl jsem pomoci pravdě na světlo boží - za každou cenu. I za cenu značné nepopularity. Podařilo se mi, díky dr. Janu Němcovi, tajemníkovi Společnosti pro vědy a umění v USA (spojil mě také se synem Arnošta Heidricha), navázat spojení s majorem Aloisem Šedou, jehož identitu převzal Vaněk, skrývající se od počátku října v r. 1941 v Praze u paní Šedové. Šeda uprchl v r. 1939 do Francie, kde vstoupil do čs. zahraniční armády.

Se Šedou jsem vyměnil několik dopisů. Posílal jsem mu (také Janu Benešovi) všechny zprávy, které jsem o Vaňkovi vypátral. Nechtěl vzít v úvahu smutné skutečnosti o chování dlouholetého kamaráda s nímž byl v Sokole a na reálce. Prý „honění Vaňka bohužel dospělo do komunistických vod" (24. 4. 1983). „V pochodu komunistické propagandy přizvukuji do noty - levá, levá" (2. 6. 1987). „Celé Vaše hledání historické pravdy je tlučení na buben komunistické propagandy" (tamtéž). Šeda, jak mně řekl Beneš, se snažil znemožnit mou badatelskou a novinářskou činnost. Psal přátelům, i krajanským časopisům. Například 1. 2. 1988 napsal manželům Kučerovým, vydavatelům Hlasatele v Chicagu. Požádal je, aby „nedopřáli sluchu a tisku" a napsal: „Prohlášení vedoucího organizace Jindra“ (název sokolské skupiny, jejímž vedoucím činitelem byl L. Vaněk) „za zrádce vychází z pera význačného komunistického ideologa Ivanova jde přes Bertona a účel této dezorientace a dezintegrace je jasný - pošpinit“ (Edvarda) „Beneše, sokolský odboj, aby tím vyzdvihli svůj komunistický odboj nad všechny jiné a jako takový uvedli do historie".

Šeda, jak jsem se dozvěděl od Jana Beneše při schůzce v Praze, mě osočil, že jsem byl - v kampani proti Vaňkovi - dlouholetým spolupracovníkem StB. Šeda a Jan Beneš se dobře znali. Vyučovali po mnoho let češtinu v Ústavě americké armády pro výuku cizích jazyků v Monterey. Protože Vaněk byl jedním z mála zahraničních a domácích protinacistických bojovníků, které komunisté po únoru 1948 nevrhli - na podkladě falešných obvinění - do žaláře, Pelc i já jsme usoudili, že byl pravděpodobně pod ochranou StB.

Naše domněnka byla správná. Vaňkovy obhajoby - po zveřejnění Pannwitzových memoárů v němčině, mých překladů do češtiny a angličtiny, po přednáškách v české sekci BBC a v pořadech Rádia Svobodná Evropa - se ujal kpt. StB Pavel Minařík, smutně proslulý atentátník. Týdeník Signál zveřejnil jeho článek Lhůta pro pravdu nevypršela (48/1988). Signál vydávalo Ministerstvo vnitra. Z Cibulkových seznamů spolupracovníků StB jsme se na počátku 90. let dozvěděli, že Ladislav Vaněk-Horský (Necenzurované noviny č. 15/1992) byl v prvním tisíci (č. 540) statisíců registrovaných a neregistrovaných estébáckých špiclů a udavačů. Podruhé v životě Vaněk zrazoval odbojáře, přátele a kolegy v zaměstnání, aby si zachránil bezectný život. Dvakrát se dal k dispozici nepřátelům českého národa. Takového člověka vydírala, chránila, a využívala, StB a KSČ.

Slíbil jsem paní Horové, dceři dr. Jana Kellera, posledního starosty Sokola, proti němuž Vaněk falešně svědčil v r. 1943 u Lidového soudu v Berlíně, že Vaněk nevejde do historie s čistým štítem. To se mi podařilo. Také díky tomu, že jsem měl morální a praktickou podporu několika přátel, mezi něž patřil Jan Beneš.

Mé původní příjmení Brzobohatý (2. 3. 1924) se v Cibulkových seznamech nenalézá. Alois Šeda musel být hodně zklamaný. Vaňkovi věřil až do smrti.

Literární tvorbu Jana Beneše jsem znal hlavně z jeho novinových článků a historických studií. Byl z legionářské a sokolské rodiny. Jeho vědomosti o sibiřské anabázi čs. vojáků, a historii bolševismu, byly encyklopedické. Beneš připravil k tisku paměti přeběhlých špiónů Františka Augusty a Jana Frolíka (pod zkratkou JAB). Jan Čulík napsal v Britských listech: „Beneš byl provokatér, buřič, zuřivý antikomunista". V monografii české exilové literatury (Knihy za ohradou): „byl proslulý svou přímostí a prostořekostí, koncem šedesátých let 20. století l´enfant terrible české literatury". Na Benešův nesmiřitelný postoj ke komunismu upozornila nedávno zpráva ČTK. Beneš nebyl ochotný udělat sebetenčí čárečku za zločiny komunistického režimu, se kterým během čtyřiceti let spolupracovali milióny Čechů a Slováků z idealismu, z osobního a rodinného prospěchu, z donucení.

Pavel Kosatík napsal o Janu Benešovi v nekrologu: „Nelichotil a neříkal líbivé věci - a tak se, nerad, rozešel i s mnoha z nejbližších. Když došel k názoru, že Pavel Tigrid nebo Václav Havel jsou jen hráči, opustil i je. Protože mu jeho chování nepřinášelo žádný hmatatelný prospěch, říkali o něm: outsider. Jenže o tom, kdo má nebo nemá pravdu, se nehlasuje, i když se to nezdá pravděpodobné, může být ,mimo´ drtivá většina lidí. Kdo vyhrál, se vždycky ukáže až dodatečně" (Satellite, 14. 6. 2007).

V r. 2004 vydalo nakladatelství Primus studii Jana Beneše Čas voněl snem - Stručný přehled dějin VKS(b) (a samozřejmě také KSČ, dodávám). Benešovo nedůležitější dílo. Mělo by být povinnou četbou těch, kdož po všech komunistických zločinech proti lidskosti během třídní genocidy, zůstávají členy anebo hlasují pro stranu, hrdou na jméno komunistická. Beneš mně napsal 26. března 2007, že o jeho studii, mimo Nový Polygon, nevyšla „nikde jediná recenze".

Český tisk je povětšinou ve vlastnictví zahraničního kapitálu. Mnozí redaktoři jsou zřejmě dodnes omámeni opiátem zprofanovaného bolševického snu. Antikomunisté a exulanti nejsou v České republice příliš populární. Jsou napolo cizinci v rodné zemi.

Není mně známo, zda Jan zanechal dopis na rozloučenou s rodinou a s českou společností. V posledním dopise napsal: „Obecně trpce lituji, tedy oba litujeme, že jsem se dal zlákat enthusiasmem a přesídlil z Kalifornie sem... A moc přemýšlím o plukovníkovi Švecovi, který si vzal život, protože nemohl snést hanbu čs. vojáka a dnes hanba, jakákoli nevadí vůbec nikomu u nás".

Ve vánočním pozdravu vyjádřil životní krédo: „Svoboda není statek udílený zadarmo. Nelze se ní prokecat, platí se za ni. Všichni, kdo ji mohou užívat, měli by mít na paměti těch, kdo za ni zaplatili, či byli připraveni zaplatit." Věnováno skupině bratří Mašínů, zejména jejím padlým. PF 2006“

Z hlubin paměti se vynořila písnička Karla Hašlera: „Svoboda je svoboda, bez té nelze žít, tu nám nikdo neprodá, ta se musí vydobýt."