Zaří 2007

Kurt Václavík - prototyp eurosvině

Peter Jungwirth

Pokud budete mít po přečtení tohoto článku dojem, že je psán z výrazně amerického hlediska či úhlu pohledu, pak budete mít nepochybně pravdu. Možná nastal čas, abyste si zvyklí, že existují i jiné názory na svět než ten český světopupkovský. Autor si dál práci s důrazem na historická fakta - doufám, že to bude patřičně oceněno.

Kurt Josef Václavík (světu znám pod novým jménem Kurt Waldheim) zemřel před dvěma měsíci, 14. června 2007 a narodil se 21. prosince 1918 v rodině českého školního inspektora ve vesnici Sankt Andrä-Wördern blízko Vídně. Jeho otec prozíravě změnil celé rodinné jméno na Waldheim brzy po jeho narození. Slovanská jména nebyla ve flóru. Aši dobře udělal, mladému Kurtovi by se s českým jménem asi tak dobře nedařilo. Už tři týdny po anšlusu, coby student práv ve Vidní, Waldheim vstoupil do NSDStB (nacistická unie studentů), což byla pobočná NSDAP - takové jejich SSM a o týden později vstoupil do jezdeckých oddílu Sturmabteilungu (SA). Asi rád jezdil na koni, co na tom, že? Brzy potom, během Kristallnachtu, nacisté vypálili 42 že 43 vídeňských synagog.

V roce 1941 byl poslán na ruskou frontu, byl lehce zraněn do kotníku, poslán zpátky do Vídně na léčení a později ve svých životopisech lhal, že ve Vídni strávil zbytek války. Ve skutečnosti byl až do konce války ve funkci zpravodajského důstojníka po celé jižní Evropě coby pobočník dvou ultrasurových generálů, Friedricha Stahla a Alexandera Loehra (další Rakušan), jejichž specialitou byly hromadné popravu zajatců (Loehr byl za to oběšen v roce 1947). V červnu 1942 se Waldheim zúčastnil Operace Kozara (což je pohoří v severozápadní Bosně), kde byly desetitisíce Srbů postříleny v koncentračním táboře Jasenovac. Autor těchto řádku osobně zná srbského básníka Radmilo Tanaskoviće (v té době malé dítě), kterému Němci na Kozaře postříleli celou rodinu. Waldheim si o střílení nic nepamatoval, ale přesto dostal chorvatský Zvonimiruv řád se zdůvodněním „za odvahu v bitvě". A tak to šlo dál a dál až do konce války. Jeho poslední funkcí byl pobočník generála Loehra v Arskali, což je předměstí Soluně v Řecku,

Waldheim si opět vůbec nic nepamatoval, ale po skončení války byl nějakou dobu vězněn s ostatními prominentními nacisty a v seznamu válečných zločinců United Nations War Crimes Commission má jeho spíš číslo R/N/684 s obviněním „vraždy" a „střílení zajatců". Komise byla rozpuštěna v roce 1948, Waldheim propuštěn a (v Rakousku jsou známosti všechno, ja, Herr Doktor!) začal pracovat na rakouském ministerstvu zahraničí (nezapomeňte, že až do roku 1955 byla Vídeň okupovaná a řízená sovětskými vojsky), kde rychle šplhal po žebříčku funkcí, přes obyčejného diplomata, delegáta do U.N., ředitele politického oddělení a v roce 1968 konečně byl rakouským ministrem zahraničí. Když sovětské tanky vjely v roce 1968 do Československa (už jste zapomněli?), prvním činem rakouského ministra zahraničí Waldheima bylo nařídit uzavření rakouského vyslanectví a konzulátu a příkaz nevydávat Čechům víza nebo azyl. Tento krok rozhodně Sovětský svaz potěšil.

V roce 1971 byl americkým kandidátem na generálního tajemníka UNO Max Jakobson, který byl Fin, ale taky žid. Sovětský svaz byl uprostřed svého celosvětového podporovaní arabského nacionalismu a tak žid Jakobson nebyl přijatelný. Tehdejší Jugoslávie už nebyla žádný sovětský pacholek, jako ČSSR, ale v tomto případě se Jugoslávci přidali na sovětskou stranu a podporovali sovětského kandidáta Waldheima tak vehementně, že komentáře té doby často hovořily o tom, že jak SSSR tak i Jugoslávie mají na Waldheima něco schovaného v šuplíku, aby ho mohli později donutit skákat podle ruské písničky (a to se jim taky podařilo). Josip Brož-Tito dokonce udělil Waldheimovi Řád velkého jugoslávského kříže". Symbolismus byl perfektní - Waldheim byl vyznamenán jak fašisty, tak i komunisty z té stejné země.

Jako generální tajemník Organizace spojených národů od roku 1972 do 1982 Waldheim vytvořil a zavedl do praxe standardní politiku tohoto zkorumpovaného tělesa, tedy vždy a za všech okolností obvinit Spojené státy z odpovědnosti za všechny problémy světa a tak znemožňovat americkou zahraniční politiku. Waldheim a Sovětský svaz se vždy vzájemné podporovali v tomto kritickém stadiu studené války. Za Walheimovy vlády bylo objeveno, že jakákoliv protiizraelská agitace je stejně dobrá jako antiamericka agitace a v roce 1975 dokonce schválil rezoluci , že sionismus je rasismus.

Když Izraelci zachránili rukojmí z teroristy uneseného letadla v Entebbe v Ugandě, tak Waldheim místo toho aby zajásal, tak zanaříkal na tímto "vážným narušením národní suverenity členského státu Spojených národů". Waldheim vysloveně vynalezl dnešní moderní antiamerikanism a antisemitismus, který je tak úžasné populární i mezi mladými lidmi dnešní České republiky. Proti takovému člověku je i prase charakter. Po jeho smrti se objevilo, že si z funkce v OSN odvezl i stříbrné nádobí a příbory, objednané pro kanceláře generálního tajemníka, nikoliv pro něj osobně. No, jeden krade stříbrné příbory, druhý „kupuje" byty a baráky za babku od estébáků jako Václav Klaus, který z nich je lepší?

Rady úctyhodných žurnalistů a vyšetřovatelů tak dlouho a úspěšně (všechno je v Google) pátraly po Waldheimove minulosti, že v roce 1987 americký Department of Justice měl dost záznamů k tomu, aby Waldheima dal do seznamu osob, které jsou v zemi nežádoucí - persona non grata. Před časem byl horkým kandidátem do tohoto seznam i Václav Klaus - po jeho neohlášeném nájezdu na Bílý dům. Proto potom tak rád jezdil do Mongolska a do Číny.

Celkové shrnuto, Kurt Waldheim byl prototypem dnešních antiamerických eurosviní s charakterem tak pokřiveným, že se člověk akorát diví, že nikdy nepracoval v Prognostickém ústavu. Jím vynalezeny moderní antiamerikanismus se svými kořeny v nacismu, komunismu a antisemitismu dodnes kvete nejen v západní Evropě, ale hlavně ve státech východní Evropy, jako je Česká republika, kde průměrný občan pořád nemá jasno, kdo vlastně je a jaké je jeho místo ve světě. A tak jako náhražka nastupuje tato závist a nenávist.

Tady vidíte milí čtenáři, že když se politikovi pořádně prohrabete v životopise, že téměř vždy najdete věci, nad kterými si lze jen odplivnout. Snad proto dosažitelné životopisy současných českých politiků jsou tak mlhavé o tom. co dotyční dělali před rokem 1989. Dočetli byste se o spolupráci Václava Klause s KGB už během jeho mládí (Rebjonka a Koechera nepočítaje), o tom jak Dienstbier byl KGB pověřenec v indonéské Jakartě, když tam zkoušeli provést komunistický puč, o tom kolik času strávil Zieleniec v Moskvě a co tam dělal? Ve srovnání s těmito zločinci je v Česku nejvíce nenáviděný Jiří Paroubek čistý jako lilium. Pro KGB nepracoval, v zahraničí nestudoval, byl příliš mladý, nestihl to. Ano, je to bezcharakterní socialista, který donášel StB - ale to je přece maličkost! To přece dělali skoro všichni! No, přiznejme si to - vždyť jsme přece Češi, ne?

Při psaní článku bylo využito motivů a informací z článku A 20th-Century Career, napsaného Davidem Prycem-Jonesem v National Review, July 9, 2007 a informací z webstránky rakouské vlády a Organizace spojených národů.