Zaří 2007

Úspěch Ondřeje Mátla

Ondřej Kundra

Klikatá cesta schopného muže do služby lidu. Pokaždé, když ráno odemyká dveře své kanceláře, ví, že si právě plní svůj velký sen. Že může ukázat, co v něm je, a zúročit tak léta studijní dřiny v nejlepších školách světa. A potěšení je vzájemné: i ministerští šéfové mají radost, že se jim pro těžký úkol reformy českého zdravotnictví podařilo najít tak schopného člověka. Přitom stačilo málo a státní správa by nadějného, pro službu státu zapáleného Ondřeje Mátla vůbec neobjevila.

Musíme jet

I přes vysoké letní teploty je v jedné z mnoha místností ministerstva zdravotnictví živo. U pěti počítačů sedí tři mladíci a dvě slečny a něco do nich usilovně „klepou“. Většina ostatních zaměstnanců sice už opustila úřad, tady však pevná pracovní doba nic neznamená. „Máme toho před sebou hodně. Musíme jet naplno,“ říká šéf týmu Ondřej Mátl (30), když nám tiskne ruce na uvítanou.

Většině lidí jméno tohoto usměvavého mládence zatím nic neříká, nicméně jeho dnešní práce určitě ovlivní život každého obyvatele Česka. Na něm totiž bude záležet, jak kvalitní zdravotní péči tu budeme v budoucnu konzumovat. Tým, v jehož čele Mátl stojí, dostal za úkol vypracovat kromě detailní analýzy zdravotních programů jednotlivých politických stran i návrhy takového financování, které by zdravotnický systém udržely při životě. Dnešní přístup totiž hrozí kolapsem. „Přestože to tak nevypadá, situace může být za několik let vážná,“ říká Mátl. „Česká populace je jednou z nejrychleji stárnoucích v Evropě, bude tady hodně přibývat důchodců oproti pracujícím. Nezměníme-li způsob financování, může se dostat zdravotní péče do problémů: hodně lidí by totiž čerpalo její služby, ale jen málo by na ni přispívalo ze svých platů. To nejde udržet.“

Když Mátl popisuje svoji dnešní práci, čiší z něj zápal. Na první pohled je vidět, že si svoji reformátorskou roli užívá. Ostatně na své kariéře roky usilovně pracoval, takže se není čemu divit. „Ze začátku mi hodně pomohli rodiče, kteří mě tlačili do vzdělání a chtěli, abych se co nejvíc připravoval,“ říká Mátl. Rodiče jej přihlásili do základní školy s rozšířenou výukou angličtiny a pak na dvojjazyčné gymnázium. Výborná angličtina mu skutečně později začala otevírat dveře do celého světa.

Otázka „kam dál“ mu po střední škole byla jasnější než mnohým jiným. „Společností v devadesátých letech hýbali ekonomové a já chtěl být jedním z nich, chtěl jsem stejně jako oni stát u důležitých věcí,“ říká Mátl. Zapsal se ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze, brzy mu ale začala vadit nízká kvalita výuky. A tak si přidal ještě ekonomické kurzy v angličtině, které tehdy otevřela Masarykova univerzita a které vedli američtí ekonomové. „Chtěl jsem mít informace od lidí, kteří mají rozhled po světě,“ říká Mátl.

V síti

Už během studia Ondřej Mátl pochopil, že cesta k dobré kariéře vede všude – v Česku podobně jako třeba ve Spojených státech – hlavně přes síť kontaktů budovaných s vrstevníky i učiteli během vysokoškolského studia. „S některými profesory jsem navázal bližší vztahy. Chodil jsem třeba k nim domů a dlouho jsme diskutovali o věcech, co mě zajímaly,“ říká Mátl. „Pro obě strany to bylo výhodné. Já jim třeba pomáhal s prací na počítači a oni mě zase informačně obohacovali a vedle toho jsem si budoval kontakty do budoucna.“

Že je to dobrá strategie, se ukázalo záhy. Jeden z profesorů, se kterými se Mátl blíže seznámil, mu už během studia nabídl místo na ministerstvu práce, kde v té době sám pracoval. A pak už stačilo být připravený a zvedat nabídky. Když japonská vláda v roce 2000 nabídla české, že jednomu jejímu státnímu úředníkovi zaplatí roční studium v oblasti managementu na prestižní tokijské univerzitě National Graduate Institute for Policy Studies (patří mezi deset nejlepších ve světě), neprojevil o to tady skoro nikdo zájem. „Chtěl jsem získat větší rozhled, tak jsem to zkusil,“ říká Mátl. A hravě uspěl, především díky plynné angličtině, kterou se jeho konkurenti nedokázali tak blýsknout. A podobně zabodoval i o pár let později, kdy se už coby úředník ministerstva vnitra ucházel o roční stipendijní pobyt v Londýně. „Vynikal tím, jak na sobě tvrdě pracoval, navíc byl hodně kreativní. Patřil mezi mé nejzajímavější studenty,“ říká Sally Sainsburyová, jedna z Mátlových profesorek na London School of Economics, u níž studoval evropskou sociální politiku.

Na špičkových zahraničních školách strávil Mátl dva roky. Co se tam naučil, na co by v Česku nepřišel a v čem je to důležité pro jeho současnou práci? „Musel jsem tam začít daleko víc číst a umět se v přečteném rychle orientovat. Když mi teď přicházejí na stůl stohy materiálů, dokáži v nich rychle oddělit podstatné od balastu a stačím pak udělat víc další práce,“ říká Mátl. „Mnohem víc jsme tam také diskutovali. Naučil jsem se, že nejlepší řešení je to, na němž pracuje více lidí s různými pohledy, kteří o tom dokáží co nejvíc komunikovat. Podobně teď postupuji se svým týmem a každý problém vždy debatujeme s co nejvíc odborníky.“

Studium v cizině Mátla hodně změnilo. „V Česku jsem se často připravoval nárazově až před zkouškou a často jen ze skript, která předepsal učitel. V Tokiu nebo Londýně jsem musel pracovat nepřetržitě a s co nejvíc zdroji. Učitelé se tam do nás nesnažili dostat jedno své životní dogma jako tady. Naučil jsem se, že problém nemá většinou jen jedno správné řešení, ale že je lepší promyslet co nejvíc variant a na co nejdelší dobu dopředu, abych tak mohl předvídat a pružně reagovat na jakoukoliv situaci, co může nastat.“

Nikdo o nikom nevěděl

I když díky práci pro stát dostal šanci vystudovat ty nejlepší školy, zdejší správa to nedokázala nijak zúročit. Protože mu nikdo z jeho nadřízených po návratu z ciziny nedokázal nabídnout zajímavé, jeho znalostem a rozhledu odpovídající místo, vrhl se Mátl na podnikání. A asi by u něj zůstal, kdyby jeho osud nezkřížila náhoda.

Když před rokem nastupoval Tomáš Julínek (ODS) do křesla ministra zdravotnictví, vytkl si jako hlavní cíl rozpoznat klíčové problémy zdejšího světa nemocných a narýsovat jejich dlouhodobé řešení – a to ve shodě se všemi politickými stranami. Založil proto „kulatý stůl“ českého zdravotnictví, ke kterému přizval zástupce všech partají, a vyřešení úkolu přenesl na jeho bedra. Jenže brzy se to ukázalo jako problém. Julínek ani jeho lidé totiž nemohli najít nikoho, jako je Mátl, do „čela stolu“, kdo by celý projekt koordinoval. Kritéria byla přitom jasná: měl to být mladý ekonom se zkušeností ze státní správy a ze zahraničí, s výbornou znalostí jazyků, který se předtím ve světě tuzemského zdravotnictví nepohyboval, a není tak navázán na žádnou zdejší zájmovou skupinu.

Ministerstvo zdravotnictví podobně jako další státní úřady ale nemá žádnou databázi, kde by byl k mání aktuální seznam „volných mozků“ (jedinou čestnou výjimkou je tady ministerstvo zahraničí, které si „mozky“ vytipovává už na vysokých školách a nabízí jim odpovídající místa). S takovou databází sice počítal zákon o státní službě, který měl zdejší svět úředníků zprofesionalizovat a učinit ho nezávislým na politicích, ale politici jeho platnost stále odsouvají, a tak žádná databáze stále neexistuje. A samy jednotlivé úřady na ní systematicky nepracují. „Čas tady hodně letí. Tak daleko jsme nepřemýšleli,“ odpovídá mluvčí resortu zdravotnictví Tomáš Cikrt na otázku, jestli si jeho úřad vytváří databázi budoucích možných úředníků.

Většinu nových lidí tak ministerstvo nabírá na základě konkurzů nebo doporučení svých stávajících zaměstnanců. A právě přes doporučení to bylo i v případě výběru šéfa kulatého stolu. „Rozhodila jsem sítě na Karlově univerzitě, kde působím, a dalších vysokých školách a ptala se různých odborníků a známých, jestli o někom nevědí,“ popisuje způsob hledání „Mátla“ poradkyně ministra zdravotnictví Lucie Bryndová, která dostala od ministra za úkol šéfa stolu najít. „Nikdo nejdřív o nikom takovém, jako je pan Mátl, nevěděl. Po nějaké době mě pak jedna kolegyně upozornila na jméno Mátl, se kterým dřív pracovala na ministerstvu práce. Tak jsme se setkali k rozhovoru a mně bylo hned jasné, že to je přesně ten člověk, kterého hledáme.“ Paní Bryndová pak doporučila Mátla ministru Julínkovi a ten ho letos v červnu jmenoval do funkce. „Zaujal mě světovým přehledem a tím, jak se dokázal sebevědomě orientovat v širších souvislostech,“ vzpomíná ministr Julínek.

Nicméně nebýt „jedné kolegyně“, ministerstvo by možná vhodného adepta marně hledalo doteď. „Bohužel politici si moc neuvědomují, že by měli systematicky pracovat na vtažení co nejvíce kvalitních lidí do státní správy,“ říká Mátl. „Místo toho ji obsazují svými lidmi, kteří se s každým ministrem mění, což úřadům hodně škodí. Tím, že neplatí služební zákon, který by zaručoval kariérní růst a nezávislost na politicích, ti nejlepší lidé ze správy odcházejí. A ti, co zůstávají a nejsou dosazení podle aktuálního politického klíče, jsou často demotivováni a nepracují tak, jak by měli. Jen málokdy třeba vypracovávají analýzy a dlouhodobé koncepce. Správa a její úředníci žijí převážně aktuálním děním. Kvůli tomu pak politici rozhodují ne na základě argumentů, ale spíš dojmů a emocí, které zrovna hýbou veřejnou debatou.“

Hloubkovou analýzu hlavních problémů českého zdravotnictví by měl Mátlův tým veřejně představit letos v říjnu. Příští rok by pak měl zveřejnit paletu alternativních řešení hlavních problémů.

Bij se, můj agente

Cílem Mátlovy komise je moderovat debatu mezi parlamentními stranami o reformě zdejšího zdravotnictví, především způsobu, jakým se financuje. Současný model totiž během několika let přivede lékařskou péči do peněžní krize. K tomuto úkolu si Ondřej Mátl vedle pěti zaměstnanců týmu přizval zástupce všech pěti parlamentních stran (ČSSD komisi zatím bez udání srozumitelných důvodů bojkotuje) a zhruba na osm desítek nejdůležitějších zdravotnických aktérů od lidí ze všech pojišťoven přes odborové svazy a farmaceutické firmy až po nezávislé odborníky.

Současná situace je taková, že měsíc co měsíc odvede každý ekonomicky aktivní člověk 13,5 % platu do systému, v němž na využití těchto peněz nemá moc vliv. Výši pojistného i to, za co se utratí, určuje totiž stát. Vládní koalice ODS-lidovci-zelení proto navrhuje, aby do budoucna dostal každý zdejší pacient „agenta“, který by se bil za jeho zájmy. Těmito agenty se mají stát pojišťovny, které by sjednávaly potřebnou péči a zaručily, že bude co nejkvalitnější. Kvůli tomu navrhuje koalice změnit jejich postavení z dnešních veřejnoprávních korporací na konkurující si akciové společnosti. K tomu pak ODS navrhuje privatizaci krajských nemocnic, aby o životě a konci těch špitálů, které pracují dobře, rozhodl trh – tedy spokojený pacient. Občanští demokraté rovněž požadují zavedení poplatků za návštěvu u lékaře a předpisy na léky.

Opozice je proti poplatkům, transformaci pojišťoven i privatizaci nemocnic. Argumentuje tím, že to může vést k jejich krachu a že soukromí majitelé budou poskytovat péči jen v pro ně lukrativních odvětvích zdravotnictví, a lidé tak nedostanou všechno, co potřebují. Ani jedna z pěti parlamentních stran zatím neřekla, jak přesně z dlouhodobého hlediska navrhuje změnit systém financování zdravotnictví tak, aby se v budoucnu nedostal do vážných problémů.

(Respekt, www.respekt.cz)