Zaří 2007

Nesnáz s Polskem čili o umění poškodit si reputaci

Dominique Moisi

Domáháme se pouze toho, aby nám bylo vráceno, co nám bylo vzato... Kdyby Polsko neprožilo léta 1939-1945, bylo by zemí se 66 miliony obyvatel. Tak pravil polský ministerský předseda Jaroslaw Kaczyński v předvečer posledního summitu Evropské unie, když se vyvoláváním vzpomínek na Hitlerovu válku proti Polsku snažil pro svou vlast vydobýt větší volební váhu v EU.

Kaczyńského slova jsou však v rozporu s tím, co se letos 14. července dělo v Paříži. Na Den dobytí Bastily pochodoval malý polský kontingent po Champs-Élysées vedle příslušníků dalších šestadvaceti národních kontingentů včetně Němců při přehlídce evropské jednoty. Tento kontrast dokonale vystihuje dnešní zmatené Polsko - zemi, která se sice pyšní jednou z nejvyšších úrovní kladného postoje obyvatel k EU mezi všemi členskými zeměmi, a přesto je místem, kde se nejurputněji praktikuje obrana „národních“ zájmů. Polsko dnes už není „božím hřištěm“, abychom použili slavného vyjádření historika Normana Daviese. Místo toho se jeví spíše jako dětské hřiště: zvláštní směs komplexů méněcennosti a nadřazenosti. Problém je v tom, že polský neopodstatněný nedostatek sebedůvěry vede ke krajně nepřívětivé podobě netolerance vůči ostatním.

Nápadná podobnost

Abychom pochopili, kde se v Polsku stala chyba, může být užitečné srovnání se Španělskem. V devatenáctém století jižní a východní okraj Evropy spojoval společný úpadek. Polsko jako nezávislý stát zmizelo, když se stalo obětí lačnosti svých mocných sousedů; Španělsko bylo zemí, na které už nijak nezáleželo. Tento dvojí úpadek byl tématem, jež historici napříč kontinentem hojně diskutovali. Obvykle zdůrazňovali, že jedna ani druhá země nedokázala změnit svůj politický systém podle požadavků doby.

Dnes se zdá, že Španělsko i Polsko díky rámcové soustavě evropské jednoty zažívají renesanci. Jejich ekonomiky jsou na vzestupu. Po půlstoletí diktátorského rozvratu byla obnovena demokracie. Přesto v Polsku naprosto chybí bujará sebedůvěra dnešního Španělska. Je to tím, že polská utrpení byla ještě hrůznější než španělská? Nebo tím, že je těžší vymanit se z totalitního režimu než z režimu autoritářského? Anebo tím, že Španělsko mělo o dvacet let víc na to, aby u něj zabralo očkování Evropské unie proti pokušením nacionalismu? Na všech těchto vysvětleních je zřejmě zrnko pravdy. A možná že je tu ještě další činitel: ve španělské kultuře je oproti kultuře polské více hrdosti a méně pochyb o sobě samém.

Dvě cesty

Jedno se však zdá zřejmé, totiž že dnes si Polsko může vybrat ze dvou cest. Může i nadále v Unii hrát úlohu „daně trapnosti“. Ale v tom případě musí alespoň hrát pořádně. Polská vláda nemůže zároveň předstírat, že vzdoruje ruským energetickým tlakům, a přesto odmítat německé nabídky pomoci. Když uvážíme všechny okolnosti, Německo je spolehlivější spojenec a partner než Ukrajina, již někteří ve Varšavě považují za potenciální protiváhu Ruska.

Současnou realitu nesmějí zatemňovat břemena minulosti. Vstup do EU znamená potřebu zapracovat do politiky dané země logiku určovanou koncepcí usmíření. V tomto smyslu tou „nejevropštější“ zemí v Evropě zůstává Německo, které potlačilo démony násilného nacionalismu. Popírat tuto skutečnost a hrozit zvrácením polsko-německého usmíření znamená poškozovat elementární národní zájmy Polska. Popuzováním Německa, ba vlastně celé Unie, Polsko pouze povzbuzuje revizionistické Rusko. Chtějí-li si současní polští lídři zopakovat hrátky o rovnováhu sil z devatenáctého století, měli by si uvědomit, kde v Evropě spočívá skutečná váha.

Druhá cesta, jíž se Polsko může vydat, je cesta Španělska. Úlohu, kterou Španělé sehrávají v budování evropské mezinárodní totožnosti, symbolizuje Javier Solana, vysoký představitel EU pro zahraniční politiku. Vliv Španělska je do velké míry výsledkem španělské národní sebedůvěry.

Demograficky a strategicky je Polsko z nových členských zemí Evropské unie zdaleka nejvýznamnější. Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac je pryč a s ním i jeho zdánlivé pohrdání těmito novými členy. Nikdo nemíní bezdůvodně urážet polský národ. Pouze Poláci mohou poškodit reputaci a vliv Polska a je třeba říci, že poslední dobou v tomto umění vynikli. Během posledních pěti let, kdy jsem vyučoval na Evropské univerzitě v Natolinu u Varšavy, jsem měl možnost z první ruky sledovat pozoruhodný pokrok Polska. Existuje bohužel nespojitost mezi polským hospodářským pokrokem a jazykem a chováním tamních politiků.

Varšava vyzařuje pozitivní energii. Proslulý polský instalatér je zárukou kvalitně odváděné práce po celé Evropě. Všude, od Londýna přes Řím po Paříž, polští řemeslníci přesvědčivě přispívají ke zkrášlování Evropy, přičemž využívají dovedností, jež dříve zužitkovali při budování měst, jako jsou Krakov a Petrohrad.

Problém spočívá v úhlu pohledu. Kdyby Polsko mělo méně neopodstatněného strachu ze své budoucnosti, bylo by méně posedlé minulostí, která nepomíjí. Lze doufat, že jde jen o přechodnou fázi a že pochopení skutečných úspěchů Polska převáží nad přecitlivělostí současných lídrů. Vždyť „skutečné Polsko“, které se objevilo po roce 1989, je mnohem slibnější než jeho politické ztělesnění.

(MFDNES)