Zaří 2007

Jazyky na porážku

Milan Vodička

Nastává Babylon naruby: do konce století má zmizet 90 procent všech řečí, jimiž lidstvo mluví. Tento článek čtěte ihned a rychle, protože pokud byste si ho třeba odložili jen o pár dní, fakta v něm už nemusí platit. Je totiž o tom, jak vymírají jazyky.

A to se děje nečekanou rychlostí. Před několika lety odříkávala Marie Smithová, téměř devadesátiletá stařenka, do magnetofonu slova, jež nedávala lidem okolo žádný smysl. Bylo to v aljašském Anchorage a podivné zvuky, které vydávala, byl její rodný jazyk ejakština. Tímto jazykem hovořila pouze jediná osoba na světě. Marie Smithová. S ní také vymřel, zůstala jen nahrávka. V současné době hovoří lidstvo asi šesti tisíci jazyky. Polovina z nich je na tom stejně, jako byla před časem ejakština. Je na vymření.

Na konci tohoto století má přestat existovat dokonce devadesát procent všech jazyků, jimiž se lidé dorozumívají dnes. To znamená, že by jich zůstalo jen kolem šesti stovek. Lidé jsou na nejlepší cestě napravit osudovou ránu, která je stihla kdysi dávno, když se snažili postavit si věž až do nebe a Bůh je za to potrestal zmatením jazyků.

Dokonce i jazykům, které byly nedávno rozšířené, hrozí dnes zánik. O kmeni Navahů byl natočen film, jak jeho mladí muži za druhé světové války mátli Japonce, když hovořili na bojišti do vysílaček. Japonci to považovali za nerozluštitelný kód, přitom to byl jen rodný jazyk Navahů. Dnes, jak napsal při premiéře filmu před několika lety týdeník Newsweek, je nemožné najít větší množství Navahů, kteří by dokázali ve svém jazyce aspoň poděkovat. A přitom to není rozhodně malý kmen, má 300 000 duší.

Totéž se děje mezi Maory, hrdými válečníky, jimž kdysi patřil Nový Zéland. Jsou pyšní na svou minulost, stále vyplazují jazyky, což je podle nich gesto hrozby, a před ragbyovými zápasy tančí své válečné tance haka, ale mluvit maorsky už zapomněli. Nemluvě o stovkách a možná i tisících jazyků, jimiž hovoří stále se zmenšující kmeny kdesi v džungli.

Na světě je kolem tisícovky jazyků, jimiž mluví pouze sto až tisíc lidí. Ale existuje také více než pět set jazyků, jimiž hovoří méně než stovka lidí. Jsou jako nějaké tajné bratrstvo.

Tyhle jazyky můžeme rovnou odepsat. Ukažme na ně a řekněme: Jste mrtvé. Nemají totiž šanci. Dřív to bylo jiné, ale UNESCO nyní uvádí, že pro to, aby se jazyk v dnešní době přenesl z generace na generaci, je nutné, aby jím mluvilo alespoň sto tisíc lidí. To je i v přelidněném světě velmi vysoká laťka. Polovina všech jazyků na světě je tak omezená, že jimi mluví jen 2500 osob. Závěr je nemilosrdný: chystejte rakve pro další a další jazyky. Půjde to opravdu rychle. Přichází kulturní morová rána.

Globalizace: Osvětim jazyků

Jazyky umírají, ale otázka zůstává: Jak to, že dokázaly přežít až do dneška a teď je začíná kosit smrt? Vědci odhadují, že kdysi dávno, když celé lidstvo čítalo kolem pěti milionů lidí, mluvilo asi dvanácti tisíci jazyky, tedy dvojnásobným počtem než dnes. Pak lidí přibývalo, ale jazyky pomalu ubývaly. Několik posledních staletí z tohoto pohybu udělalo jízdu po skluzavce a posledních pár desetiletí se změnilo ve volný pád.

Proč právě teď? Doba se změnila. Zjednodušeně řečeno, není kam utéci. Roku 1983 se stala historická událost, kterou nenajdete v žádné učebnici. Tuaregové tehdy o deset dnů odložili přesun k novým pastvinám, aby mohli sledovat závěrečné díly seriálu Dallas. Je to symbolický příklad toho, jak globalizace mění svět a zužuje volbu.

Telekomunikace, turistika, televize a obchod dělají ze světa stále menší místo. Džungli, chcete-li. A v ní ti větší a silnější požírají ty slabší. Je to neodvratné. Masová turistika přenáší davy lidí napříč světem a domorodci jsou jim vystaveni tváří v tvář. Moderní technologie jako internet nabízejí lidem od Ohňové země po Čukotku stejné informace a stejnou zábavu a zákazníci od Aljašky po Austrálii chodí do stejných obchodů pro stejné zboží vyrobené nadnárodními výrobci a prodávané celosvětovými řetězci. Nelze odolat, protože svět se stává stále více stejným. Obyvatelé Tichomoří už jako sport neskáčí z vysokých věží přivázáni liánou ke kotníku, to dělají jen pro televizní štáby z ciziny, ale hrají fotbal.

Odolat by někdy bylo dokonce kontraproduktivní. I v češtině máme televizi, internet, iPod, protože pro tyhle novinky z ciziny nebyl jednoduše vlastní výraz. A teď si představte skupinu lidí, v jejichž jazyce není ani výraz pro šroubovák, toaletní papír, botu nebo tužku, natož pro otvírák na víno. Možná ani nemají budoucí čas. Pro ně je jednoznačně výhodné převzít nový jazyk, protože s ním teprve vstupují do světa šroubováků, nanotechnologií a tyčinek Mars. Ztotožní se s těmi úspěšnějšími a rozvinutějšími tím, že převezmou jejich jazyk a jejich věci. To, co se stane s jejich jazykem, neřeší. Hovoří jím pak už jen staří lidé, a když jednou odejdou, zmizí s nimi i jejich řeč.

Ale to není všechno. Jazyky jsou zabíjeny válkami, genocidami, fatálními přírodními katastrofami. A ještě něčím: politikou. Podívejme se jak.

Impérium má svou řeč

V roce 1492, když Kolumbus plul objevovat Ameriku, přinesl lingvista Antonio de Nebrija královně Isabele Kastilské knihu španělské gramatiky, první, která v „moderní“ Evropě vznikla. „K čemu je to dobré?“ zeptala se královna. „Vaše Veličenstvo, jazyk je perfektní nástroj pro vytvoření impéria,“ odpověděl jazykovědec. Všude to bylo stejné: jazyk kolonizátorů se stal jedničkou, probíhala v něm jednání na úřadech i výuka ve školách. V Brazílii od příchodu Portugalců například zmizely tři čtvrtiny všech domorodých jazyků. Jazykový imperialismus existoval vždy a přežil vlastně do našich časů. Porobené národy byly často nuceny mluvit jazykem vítěze – nebo to pro ně bylo prostě výhodnější. Jazyk měl ve všech impériích dvojí roli. Vládci ho používali jako tmel, který měl lépe držet říši pohromadě, usnadnit její správu, podpořit společnou identitu a současně zatlačením jazyka podrobených omezit myšlenky na odboj. Takhle to fungovalo od Říma po Sovětský svaz. Na druhé straně sloužil jako magnet, jenž mocně vábil i porobené, protože zvládnutím vládnoucího jazyka se jim otevírala cesta vzhůru.

Počítejme ztráty

Předpověď, že za sto let se šest tisíc dnešních jazyků smrskne na šest set, působí celkem děsivě. Když se mluví konkrétně, působí to, jako by vlastně o nic ani nešlo: jistě vymře například jazyk busuu v Kamerunu, jímž hovoří osm lidí, čiapanekština v Mexiku, již ovládá asi 150 osob, jazyk jednoho kmene Apačů, jímž mluví tři lidé, nebo kmene wadjigu z Austrálie, jímž mluvil jenom jeden člověk (a kdoví jestli už neumřel, protože tenhle údaj je tři roky starý). Těžko říci, jak jsou na tom vlastně některé jazyky v Papue-Nové Guineji, kde téměř platí, že co údolí, to jiný jazyk. Ale i Evropa je postižena: livštinu, lotyšský jazyk příbuzný estonštině a finštině, ovládá asi třicet lidí. Na prahu vymření je v Evropě dalších padesát jazyků. Některé laponské jazyky, gaelština v Británii, minoritní jazyky na Kavkaze. Ale proč ten poplach? Jsou to přece jazyky, bez nichž se obejdeme. Letadla nespadnou a jaderné reaktory nevybuchnou. Omyl.

Jazykovědci vidí mnohem subtilnější ztráty. „Když ztratíme nějaký jazyk, přijdeme tím o celou jednu kulturu, intelektuální bohatství, způsob myšlení. Jako byste svrhli bombu na muzeum,“ řekl svého času americký lingvista Kenneth Hale. „Každý jazyk představuje rezervoár lidských myšlenek a znalostí,“ uvádí jeden z materiálů UNESCO, jenž se dopadem vymírání jazyků zabývá. „Mnoho vysoce účinných přírodních léčiv je známo pouze lidem v tradičních kulturách. Pokud zmizí jejich jazyk, zanikne i jejich kultura a lidstvo ztratí i znalosti, které jedna skupina lidí vlastnila třeba tisíce let.“

Přesně takhle to však skončí.

(MFDNES)