Zaří 2007

Korea, Vietnam a paní Davouze

Luděk Frýbort

Je to schopnost kritiky, která pozitivně odlišuje západní civilizaci od většiny ostatních. Kritika je vyjádřením i podmínkou svobody; svoboda pak byla základním předpokladem, z nějž se odvinul duchovní i materiální úspěch Západu. Vrcholné úseky jeho dějin jsou provázeny volností kritického ducha; kdykoli se začala kritika omezovat, nastal úpadek morální i hmotný. Povšimněme si času, v němž žijeme: stalo se příkazem doby některé choroby světa nekritizovat vůbec, jiné jen velmi ohleduplně a za použití speciálního slovníku, a číkoli je chyba a vina, ochotně si ji naložit na svůj západní hřbet. Tato směs pokrytectví, intelektuální domýšlivosti a sebevražedných sklonů je nazývána politickou korektností. Není vyloučeno, že západní civilizační způsob spěje k svému konci a s ním i všechno, čím je cenný a výjimečný: svoboda jednotlivce, demokracie, funkční právní řád i blahobyt. Jestli tomu tak je, valný díl zásluhy za to připišme okleštění principu kritiky: kritizovat je dovoleno, ale jen něco. Jen to, co uznali za vhodné nikým nepovolaní mágové politické korektnosti.

Pochopitelně může mít kritika různou kvalitu. Není jí na závadu, je-li podmalována osobním názorem, byť i excentrickým; nejcennější je ale názor vlastní, z vlastní bohaté zkušenosti vzešlý. Názory odvozené, přejaté, názory nalité do hlav v rámci té či oné ideologie, bývají základem kritiky mnohem méně hodnotné, bezcenné až protismyslné. Přitom jejich nositelé vůbec nemusí být hloupí. Hloupý člověk zpravidla nekritizuje, ale nadává. Člověk inteligentní, ale duševně nesamostatný a navíc zbabělý kritizuje rád a ostře, ovšem jen pokud si to může dovolit. Pokud mu za kritiku nehrozí postih, třeba jen ve formě odmítavých reakcí. Kritizuje, ale tak, aby byl v souhlasu s právě převládajícím myšlenkovým proudem. Rozhlédne se, odkud věje vítr módního názoru, a připojí se k němu. Cítí se jistě jen uprostřed jednotně běžícího stáda, přičemž se paradoxně má za ducha osobitého, nekonvenčního, ba za rebela. Pohleďme, odkud zní píseň Proti proudu postoupíme... a můžeme si být jisti, že spatříme houf lodiček, snaživě pádlujících v proudu současných mód; to nebylo za časů pana Wericha jinak. Pádlování s proudem je povznášející: vnuká iluzi dějinného poslání. Bohužel v něm jaksi dostává na frak lidská potřeba svobody. Svoboda ... nu dobře. Ale až pak, až nastolíme náš spravedlivý řád. Svoboda je kromě jiného i zodpovědnost; a zodpovědnost mizí tam, kde se názor i kritika rozplývají v anonymitě jednotně pochodujícího houfu, nahrazeny něčím neskonale nižším, totiž záštiplností.

Není náhodou, že současným nejoblíbenějším terčem záštiplné kritiky je právě Amerika. Splňuje totiž všechny předpoklady důležité pro intelektuální zbabělce. Je to bezkonkureční světová velmoc; tím je splněna podmínka pro vznik žárlivosti a závisti. Přitom velmoc demokratická; je tedy snadné ji kárat. Vzpomeňme si, jak západní intelektuální karatelé jen váhavě, pakli vůbec, kritizovali Sovětský svaz, a jak se dnes s touže liknavostí staví k Číně. Je to pochopitelné. Tyranie neodhaluje své slabiny, kdežto svobodomyslná demokracie ano. Do tyranského systému je nutno proniknout nesnadnou analýzou, kdežto kritizujíce Ameriku můžeme zůstat pohodlně na povrchu a jen sbírat náměty, které nám ti demokratičtí troubové předkládají sami. A co je hlavního, demokracie na výtky reaguje. Kritizuj Čínu, jak chceš, poukaž na její zjevné nedostatky, ba zločiny, jejím režimem to nepohne. Octne-li se pod palbou kritiky Amerika, když ne politické vedení samo, její demokratická veřejnost si vynutí reakci. Je-li reakcí ústupek, jsou povrchní, snadný cíl hledající karatelé na koni: zvítězili jsme! Pokořili jsme imperialistického satana! Pohleďte, jak se před námi plazí! Záštiplnost si totiž nežádá ani tak nápravy chyb, jako něčího pokoření.

Omlouvám se za tento poněkud dlouhý úvod, ale byl nutný, abychom mohli postoupit k přímo ukázkovému případu nekritické kritiky. V rámci pomalu už jednotvárné debaty o brdském radaru uveřejnily Lidové noviny 16. července článek paní Marty Davouze »Pouhý sen aneb Proč nás chtějí Američané chránit.« Stojí za to z něj ocitovat odstaveček: „Kdekoli ve světě Spojené státy zasáhly, tam došlo ke krveprolití, k občanské válce, ke katastrofě. Korea, Vietnam, bývalá Jugoslávie, Irák...“ Stačí? Asi jak komu. Mě osobně, abych se přiznal, nejvíc nadzvedla ta Korea. Probůh, paní autorko, jste tak sovětsky zabedněná, nebo tak neinformovaná? Ale doufejme, že z obojího to druhé; v tom případě vám jakožto pamětník těch časů mohu posloužit hrstkou údajů.

Dne 25. července 1950 překročila severokorejská komunistická armáda demarkační linii a vtrhla do Jižní Koreje. Zdůrazněme, že šlo o akt jednostranné, ničím nevyprovokované agrese. Podstatně slabší jihokorejské síly rychle ustupovaly, až se zachytily na malém území v jihovýchodním cípu země. Komunistický vpád však vzbudil mezinárodní reakci a OSN, v níž ještě převažovaly demokratické státy, odsouhlasila mezinárodní vojenskou pomoc. Účastnilo se jí 17 zemí; snad lze pochopit, že nejsilnější kontingent byl americký. To průběh války zvrátilo a úplnému vypuzení komunistů z Koreje zabránila až mohutná čínská intervence. Díky jí - nebo nedíky, jak pro koho - nakonec válka skončila zhruba na téže 36. rovnoběžce, z níž vystartovala. Což je, doufám, jasné. Ještě snad stojí za zmínku, jak jsme se na tu melu dívali my, českoslovenští reakcionáři: silně jsme drželi palečky Američanům a nedrželi je stalinsko-maoistickým interventům, s úzkostí jsme sledovali počáteční ústup, s jásotem chvíle, kdy spojenecké jednotky zahnaly komunisty až k hraniční řece Jalu, a s polovičatými pocity jsme přijali závěrečný pat. Byl jsem tím časem sedmnáctiletý kluk, ale tolik rozumu jsem měl, že jsem chápal, co by následovalo, kdyby se svobodný svět nepostavil komunistickému vpádu na odpor. Postrádá paní Davouze takového rozumu? Skutečně by přála Jihokorejcům, aby jako jejich severní krajané i oni padli do Kim Ir-senova chřtánu? Aby místo demokratické a prosperující země byl dnes i korejský jih částí pochmurné, hladové, vším lidským pohrdající diktatury? Děs duši jímá nad takovou mírou záštiplnosti, jíž je jedno, čí kartu vynáší, hlavně když si smlsne na nenáviděné Americe.

Jako druhý v pořadí amerických zločinů uvádí paní Davouze Vietnam. Určitou analogii nelze přehlédnout. Také Vietnam byl rozhodnutím světových mocností rozdělen na komunistický Sever a nekomunistický Jih. I tam vojensky silnější Sever nastoupil k opanování dosud labilního Jihu. A jako v Koreji, i ve Vietnamu došlo k americké intervenci. Že Spojené státy kromě záchrany svého malého spojence sledovaly i svůj cíl, že chtěly zabránit navlečení komunistického chomoutu celé jihovýchodní Asii, to jim může zazlívat opravdu jen velmi přesvědčený zastánce totality. Bohužel se situace od korejské války změnila v tom, že OSN už neovládala demokratická většina, nýbrž pestrá sebranka zkorumpovaných diktatur, z velké části na sovětské oprati. Jakákoli akce proti komunistické zvůli proto musela (jaká podobnost s dneškem) být vedena mimo tuto znehybnělou organizaci. Krom toho a především se už rozběhla vysoce úspěšná sovětská dezinformační akce, jíž se podařilo vyvolat v americké veřejnosti poraženecké nálady a přinutit vládu ke kapitulaci. Což mohlo být příčinou jásotu pro zhlouplé demonstranty, ale my, žijící tím časem v uskutečněném socialistickém ráji, jsme zažili kruté zklamání. Co se socialistického ráje v osvobozeném Vietnamu týče ... vzpomínám si na své setkání s vietnamskými uprchlíky v záchytném středisku Friedland: byli to hrdí, demokraticky uvědomělí lidé, kteří ztratili vlast, již milovali. Soucítil jsem s nimi a obdivoval je, protože jejich útěk z říše zla neproběhl tak komfortně jako můj, s výjezdní doložkou v kapse. A to ještě měli nesmírné štěstí: miliony jiných neskončily ve středisku Friedland, nýbrž v komunistických koncentrácích, jichž by si asi měl užít každý, komu se nezdá nějaké Guantánamo. Počet obětí vietnamské války se čítá na několik set tisíc. Počet obětí vietnamského, Nobelovými cenami ověnčeného míru na mnohonásobek.

Na dalším místě výčtu jmenuje paní Davouze Jugoslávii ... no, tady už je vzpomínka čerstvější a každý může posoudit, kde je příčina a kde následek. Chce-li ovšem. A Irák ... pravda, je to dost zlé. Mohou se cítit povzbuzeni věční mnichované, jimž se pokaždé zdá, že lepší je zavřít oči nad zločiny než proti tyranovi s jeho dobyvačnými plány včas zakročit. A s nimi i neméně věčný šik čistokrevných nenávistníků, jimž nevadí, že komusi dělají užitečného idiota ve smyslu slavného Leninova výroku, hlavně že si střelí do snadného cíle. Zbytečně plýtvají slovy všichni, kteří se pokoušejí takovým dokazovat, že Amerika už třikrát zachránila Evropu a nejméně jednou vytáhla z bryndy i nás. Že váhavá, vojensky podvyživená Evropa nemá, na koho jiného by se spolehla, až zase půjde do tuhého, jako že půjde. Zbabělec si hledá, do koho by se mu nejsnadněji řezalo, a nachází svůj terč zpravidla tam, kde demokracie neskrývá své nedostatky a reaguje na kritiku. Ale to bychom se opakovali.

Neznám paní Davouze, leda z obrázku v Lidových novinách. Z jejího článku vyplývá, že žije ve Francii; snad je tedy její antiamerikanismus jen výhonkem žárlivosti té země, která by se sama ráda viděla v čele světa. Nevím ani, za jakých podmínek a kdy se dostala na Západ. Je možné, že se nechala ovlivnit levičáckou atmosférou západních univerzit a vůbec onoho prostředí, jež, jak si ještě vzpomeneme, se nechávalo tak ochotně vodit na vařené nudli sovětské dezinformace. A dnes, když staré mýty vybledly, přehodilo výhybku do směru antiglobalismu, antikapitalismu, anitiamerikanismu. Jelikož sám žiji na Západě, je mi dobře povědomo, jak obtížné může být pro povrchního, názorově nevyzrálého človíčka nedat se svést módami času, zachovat si v tom ovlivňovacím mlýně nezávislý názor. Snad by takoví neměli odcházet na Západ, jehož přednosti nedovedou ocenit a jehož hloupostem nedovedou vzdorovat. A když už odešli a cítí potřebu oblažovat veřejnost staré vlasti plody svého ducha, měli by pečlivě rozvážit, co je kritika z vlastní zkušenosti a z vlastního nezávislého názoru vzešlá, a co odposlechnutý módní žvást. On se totiž nikdo ve stádu neschová tak, jak by si myslel, a nikdo se ze své zodpovědnosti nevyvlékne. Nemusí být daleko čas, kdy jako už tolikrát budou všichni někdejší mudrlanti sborem říkat - tak jsme to nemysleli, to jsme nechtěli, za to jsme nebojovali. Bojovali, drahouškové, a s úspěchem. Nebudiž vám to prominuto.