Zaří 2007

Skromné ambice na Blízkém východě

Řídíme-li se zásadou, že je lépe pozdě než nikdy, lze energii, kterou George Bush a jeho ministryně zahraničí Condoleezza Riceová konečně začínají investovat do mírového procesu v Palestině, jen uvítat. Riceová před dvěma týdny (od 30. 07. 2007 – pozn. red. CS-magazínu) navštívila Palestinu a Izrael a nyní se uvažuje o mírové konferenci, jež by se měla konat na podzim v Americe. Američané kromě toho nedávno přislíbili palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi rozsáhlejší hospodářskou pomoc. Izraelský premiér Ehud Olmert pak minulý týden podnikl neobvyklou cestu do Jericha na Západním břehu, aby s prezidentem Abbásem prodiskutoval „vytvoření palestinského státu... tak rychle, jak jen to bude možné“.

Hamás není mimo hru

Nečekejte však, že cestující v autobusech v ulicích Ramalláhu začnou hned jásat. Jen zřídkakdy byly podmínky pro mír horší než dnes. Vedoucí představitelé obou stran jsou slabí a nemají chuť riskovat. Palestinské vedení se před dvěma měsíci rozštěpilo na dva tábory, Hamás teď nutí své protivníky z Fatahu, aby opustili pásmo Gazy, a prezident Abbás, který je zároveň vůdcem Fatahu, odmítá mít s „těmi vrahy“ cokoliv společného. Ehud Olmert je alespoň předsedou fungující vlády, kvůli neúspěchu v libanonské válce loni v létě je však jedním z nejméně populárních premiérů, které Izrael pamatuje. Tato válka zároveň pohřbila velkou myšlenku jednostranného stažení ze sporných území, díky níž se nová politická strana Kadima, kterou Olmert zdědil po Arielu Šaronovi, vlastně vůbec dostala k moci. Izraelci se od té doby v Gaze a Libanonu naučili, že stáhnou-li se z okupovaného území bez mírové dohody, budou je rakety a ozbrojenci pronásledovat až za hranice.

Poté co Izrael opustil celé pásmo Gazy, a v situaci, kdy další podobné jednostranné stažení již není pro voliče přijatelné, zbývá kromě naprosté nečinnosti jako jediná možnost už jen vyjednání dohody s prezidentem Abbásem. Na jejím základě by Izrael mohl opustit Západní břeh, což by vytvořilo prostor pro vznik nezávislé Palestiny. Dnes, kdy jsou z palestinské samosprávy vyloučeni představitelé radikálního hnutí Hamás, a jednání s Izraelem tak spočívá zcela v rukou umírněného prezidenta Abbáse, se tento úkol může zdát na první pohled snazší. Jak však prezident Bush a ministryně Riceová stejně jako premiér Olmert a prezident Abbás určitě vědí, skutečnost je výrazně odlišná.

Hamás sice čelí mezinárodnímu diplomatickému bojkotu, ale není mimo hru. Šance, že by se bez jeho souhlasu podařilo uzavřít jakoukoliv mírovou dohodu, tím spíše trvalou, není velká. Hamás zvítězil v loňských palestinských parlamentních volbách a zůstává populární nejen v Gaze, ale také na Západním břehu. Nic v dosavadní kariéře prezidenta Abbáse přitom nenaznačuje, že by mohl najít odvahu uzavřít s Izraelem konečnou dohodu proti vůli Hamásu.

Dokud tedy Hamás zůstane z jednání vyloučen, je lépe si od Bushova podzimního setkání příliš neslibovat. Američané doufají, že Olmerta a Abbáse dotlačí k přijetí obecné deklarace zásad popisující, jak by řešení v podobě dvou států mohlo vypadat. Dále chtějí, aby tuto deklaraci podpořil také zbytek světa, a to zejména arabské státy. Saúdská Arábie naznačila, že se možná zúčastní, ovšem pod podmínkou, že setkání bude mít skutečný obsah a nebude jen pózováním pro fotografy s cílem pomoci Americe vylepšit si image v jejím sporu s Íránem.

Tento skromný cíl je asi jediné, o co může prezident Bush v posledním roce a půl svého funkčního období realisticky usilovat. Vadou na kráse nekonečného mírového procesu je už dávno právě ono slovo „proces“. Za posledních dvacet let, během kterých se na Západním břehu nepřestaly rozšiřovat izraelské osady, začali Palestinci jednání vnímat pouze jako něco, co nikdy nedospěje ke konečnému výsledku. Pokud by Američané a jejich arabští partneři přiměli premiéra Olmerta, aby Abbásovi jasně slíbil, jak bude nezávislá Palestina vypadat, mohlo by se jim podařit vzkřísit jiskřičku palestinského nadšení. To by ale znamenalo dostat na papír podrobnosti ohledně hranic (minulý týden premiér Olmert údajně nabídl, že opustí 90 % Západního břehu), uprchlíků a Jeruzaléma. Vzhledem k tomu, že žádný izraelský premiér nikdy nepřistoupí na právo palestinských uprchlíků vrátit se do míst, která se nyní nacházejí v Izraeli, bude to Ehud Olmert muset vykompenzovat návrhem společného hlavního města v Jeruzalémě. To by v Izraeli s největší pravděpodobností vyvolalo mohutnou vlnu nevole.

Slova a skutky

Žádná převratná dohoda se nestane skutečností proti vůli Hamásu. Paradoxně by však taková dohoda nebyla možná ani za jeho účasti, tedy alespoň ne do doby, dokud bude odmítat samotný princip trvalého míru s Izraelem.

Dokud je Hamás z jednání vyloučen, měl by svět odolat pokušení trestat Palestince z Gazy ekonomicky za zatvrzelost jejich čelných představitelů. Jednou však prezident Abbás bude muset Hamás pro historický kompromis s židovským státem získat. To bude těžké. Jestliže však Amerika, Izrael a arabské státy budou mít v ruce podrobný plán a ukážou tak Palestincům, že mohou očekávat nezávislý stát hodný toho jména, bude to přece jenom daleko jednodušší.

(Respekt, www.respekt.cz)