Zaří 2007

Dostala jsem úkol

Petr Koura, Pavlína Formánková

Prokurátorka Brožová-Polednová mohla stanout před soudem už před dvanácti lety. Začátkem minulého týdne (od zaplavila česká média zpráva o tom, že městské státní zastupitelství v Praze zahájilo trestní stíhání šestaosmdesátileté Ludmily Brožové-Polednové. Někdejší prokurátorka má stanout před soudem za spoluúčast na vraždě dr. Milady Horákové a dalších tří lidí odsouzených ve zmanipulovaném procesu v roce 1950 k trestu smrti.

Brožová-Polednová poskytla o několik dní později rozhovor Lidovým novinám, v němž nad svým podílem na justiční vraždě nejen neprojevila nejmenší lítost, ale navíc potvrdila, že si za svými názory z doby před 57 lety stojí. Stejně jako v předchozích rozhovorech se i tentokrát bývalá „dělnická prokurátorka“ stylizovala do role naivní justiční pracovnice, která vše dělala z pouhého přesvědčení. Zachované historické dokumenty však o její roli hovoří zcela jinak – a je nepochopitelné, proč se Brožová-Polednová má zodpovídat před soudem teprve nyní, kdy kvůli pokročilému věku odsouzení pravděpodobně unikne.

Rafinovanější než nacisté

Spolu s Miladou Horákovou byly obžalovány ještě další dvě ženy, rovněž bývalé poslankyně za národně socialistickou stranu – Fráňa Zemínová a Antonie Kleinerová. To byl nejspíš i jeden z důvodů, proč byla do týmu prokurátorů vybrána též žena – tehdy 29letá absolventka právnické školy pracujících Ludmila Brožová.

Procesu předcházela pečlivá několikaměsíční příprava. Podle prokazatelných svědectví z obou stran (vyslýchaných i vyslýchajících) se během ní vyšetřovatelé uchylovali k nelidským fyzickým a psychickým nátlakovým metodám, které do vyšetřovacího procesu vnesli především sovětští poradci. Ti československé vyšetřovatele učili, že jediným a nejdůležitějším důkazem je vlastní doznání obžalovaného, který jako zapřisáhlý odpůrce lidově demokratického zřízení likviduje všechny důkazy o své protistátní činnosti.

Bývalá prokurátorka nejspíš není jedinou žijící osobou, která je za justiční vraždu zodpovědná. Milan Moučka, jeden z nejbrutálnějších komunistických vyšetřovatelů, nebyl za své činy nikdy potrestán. Právě Sověti zavedli při vyšetřování Milady Horákové a jejích kolegů tzv. otázkové protokoly, které redukovaly možnost odpovědí na pouhé dvě varianty – „ano“ nebo „ne“. Po několikadenním nepřetržitém výslechu byla drtivá většina vyšetřovaných ochotna podepsat i nejabsurdnější obvinění. Argumentuje-li dnes Brožová tím, že „Horáková doznávala trestnou činnost“, nelze si nepředstavit, že nejspíše i sama Brožová by při aplikaci těchto metod dříve či později doznala, že kupříkladu (budeme-li parafrázovat scénu z proslulého gruzínského filmu Pokání) spolu s dalšími spiklenci budovala podzemní tunel mezi Prahou a Bombají.

Podobné názory jako minulý týden sdělila Brožová před 17 lety i spisovateli Miroslavu Ivanovovi, který je publikoval ve své knize Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové: „Podívejte, kruci, kdyby mě někdo nutil k něčemu, tak když jsem u soudu a mám tam tu veřejnost, tak to řeknu. Jako Dimitrov.“

Architekti pražského procesu používali ovšem daleko rafinovanější metody, než uplatňovali nacisté o 17 let dříve při tzv. lipském procesu. Socialista Josef Nestával, který byl obžalobou prezentován jako pravá ruka Milady Horákové (a po jistou dobu dokonce figuroval v plánech vyšetřovatelů jako hlava údajného „záškodnického spiknutí“), vysvětloval později důvody svého mlčení v soudní síni takto: „…přišel za mnou do cely šéf vyšetřovací skupiny z Ruzyně … a řekl mi asi toto: Chci vás upozornit, že hlavního líčení se účastní jen vybraní pracovníci ze závodů z celé republiky, kteří se budou denně střídat, nebude tam nikoho, u něhož byste mohl nalézt sluchu, nebude tam ani nikdo z vaší rodiny. Bylo by proto beznadějné, kdybyste se chtěl pokusit užít místa obžalovaného jako politické tribuny, a stejně bychom vám v tom zabránili. Situaci svou i druhých byste však jen zhoršil. … Proto vám doporučuji, abyste vypovídal podle posledního protokolu, podle nějž budete vyslýchán.“

Důkaz v knihkupectví

Ludmila Brožová o manipulacích při přípravách soudního jednání musela prokazatelně vědět. Svědčí o tom mimo jiné dochované zápisy z porad pracovníků komunistické justice, jichž se mladá prokurátorka účastnila. Jeden z těchto dokumentů – zpráva státního prokurátora Zieglera z 26. 5. 1950 – sehrál dle vyjádření Ilji Pravdy, jednoho z vyšetřovatelů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), klíčovou roli při zahájení nynějšího trestního stíhání Brožové. Tento dokument měl Pravda údajně nedávno objevit v Národním archivu – přitom ovšem Zieglerovu zprávu již v roce 1995 publikoval historik Karel Kaplan v knize o procesu s Miladou Horákovou.

Vypovídá to více než výmluvně o způsobu, jakým jsme se v uplynulých letech vyrovnávali s komunistickou minulostí. Jestliže vyšetřovatel nezná ani základní historickou literaturu k problematice, kterou zkoumá, nelze se divit, že dosud stanulo před soudem tak málo lidí zodpovědných za zločiny padesátých let.

Existuje ovšem ještě jiný dokument (taktéž publikovaný Kaplanem), který angažmá Brožové v celém procesu rovněž přibližuje. Je jím zápis z porady na ministerstvu spravedlnosti ze 17. 5. 1950, na níž Brožová aktivně vystupovala. Tento dokument jasně prokazuje, že při přípravě soudního líčení byly flagrantním způsobem porušeny demokratické právní mechanismy – najdeme v něm výrazy jako „organizování“, „ovládání“, „instruktáž“ a podobně, přičemž je velice pravděpodobné, že vlastní text zápisu je pouze jemnější variantou formulací, které při poradě zazněly. „Musíme organizovat organizování celého senátu. … Je žádoucí, aby soudci z lidu kladli otázky, které my předem zkontrolujeme. … Otázka advokátů: Všichni advokáti jsou již prověřeni, my je však musíme instruovat, a to individuálně, o tom, jakým způsobem musí vést obhajobu. … Žaloba se nebude žalovaným dávat do rukou.“

Na poradě se hovořilo také o přípravě spontánních „lidových“ protestů (ve skutečnosti je organizoval ÚV KSČ), na něž se dnes Brožová odvolává. V zápise čteme: „Plán veřejnosti: s. Richter vypracuje písemně plán organizování veřejnosti do pátku ráno. Plán bude zpracován současně se soudruhy, kteří rozpracují plán procesu.“ A do třetice, účastníci porady též rozhodli, jakou úlohu sehraje Ludmila Brožová při závěrečných projevech prokurátorů: „Závěr by pak měla s. Brožová, která by provedla morální zhodnocení věci.“ Tuto skutečnost potvrdila Miroslavu Ivanovovi o mnoho let později i sama Brožová: „Dostala jsem za úkol morální odsouzení.“

Brožová se svého úkolu ujala a v závěrečné prokurátorské řeči zaútočila především na obžalované ženy: „V tisících rezolucí, které dostáváme, s hnusem se odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají, kam jste daly srdce vy, obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast a boj milionů a milionů žen za mír?“

Brožová ovšem již nezmínila, že všechny tři obžalované se v rámci své politické činnosti věnovaly sociálním otázkám a že především Milada Horáková jako vrcholná představitelka ženského emancipačního hnutí měla velké zásluhy na tom, že se postavení žen v tehdejší společnosti zlepšilo.

Stenografický záznam závěrečné řeči Ludmily Brožové působí jako kafkovská absurdita – prokurátorka obviňuje obžalované ze zločinů v zemích, které většina z nich nikdy nenavštívila: „Obžalovaní se těžce provinili ... nejen proti našemu lidu, nýbrž proti všem poctivým lidem na celém světě, kteří nejsou ochotni umírat za špinavé cíle těchto zločinců a jejich velitelů – amerických imperialistů. Obžalovaní spáchali zločin také na dělnících v Americe, kteří marně hledají práci, na stávkujících v Anglii, na dělnicích v Itálii...“

Obhájkyně spravedlivějšího sociálního řádu ovšem několik dní předtím na zmiňované poradě neprotestovala, když zazněla kupříkladu tato slova: „S. Bareš se domnívá, že film není vhodným prostředkem pro publikování procesu. Bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných.“

Z popravy na mítink

Je evidentní, že Ludmila Brožová svoji úlohu v procesu splnila. Svědčí o tom i rezoluce a dopisy, které přišly přímo k jejím rukám na adresu Státního soudu. Pisatelé uvádějí, že její závěrečná řeč na ně hluboce zapůsobila, někteří též gratulují ke splnění „vůle lidu“. „Dobře jste jim to řekla, neboť i já jako žena nemohla jsem pochopit proradnost těchto zle pokřivených charakterů příslušnic ženského pohlaví, z nichž jedna byla docela matkou šestnáctileté dcery,“ stojí v jednom z dopisů.

Povinnosti „dělnické prokurátorky“ ovšem neskončily vynesením rozsudku – Brožová byla přítomna popravě Milady Horákové a dalších tří odsouzených. Ačkoliv po roce 1989 tvrdila, že jí po zhlédnutí tohoto hrůzného divadla bylo 14 dní špatně, historické dokumenty vypovídají, že ještě téhož dne odpoledne vystupovala na veřejném shromáždění na pražském Žižkově.

Trestní stíhání Ludmily Brožové-Polednové je z hlediska morálního velice důležité. Přesto se nelze ubránit dojmu, že 86letá stařena není dnes jedinou žijící osobou, která je za justiční vraždu Milady Horákové zodpovědná. Vždyť jeden z nejbrutálnějších komunistických vyšetřovatelů – Milan Moučka, jenž vedl právě vyšetřování procesu s Miladou Horákovou – nebyl za své činy nikdy potrestán. Jeho stíhání bylo před čtyřmi lety zastaveno.

Třináct obviněných

Proces s Miladou Horákovou se konal ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 na Pankráci. Před soudem stanulo celkem 13 obviněných, kteří měli ztělesňovat všechny možné odpůrce komunistického režimu v Československu. Na lavici obžalovaných tak zasedla pestrá názorová skupina od pravověrných katolíků (Bedřich Hostička) přes přesvědčené socialisty (Josef Nestával, Vojtěch Dundr) až po levicové radikály (Záviš Kalandra). Byly vyneseny celkem čtyři tresty smrti (Horáková, Kalandra, Pecl a Buchal), čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od 15 do 25 let odnětí svobody.

(Respekt, www.respekt.cz)