Zaří 2007

Partaje a party

Jiří Pehe

Český politický systém se při prvním pohledu podobá klasickým západoevropským modelům. Na pravici máme konzervativně-liberální občanské demokraty, ve středu lidovce a zelené, na levici sociální demokracii a komunisty. Podíváme-li se ale na fungování českých politických stran blíže, najdeme přinejmenším dva zásadní problémy, které je odlišují od politických subjektů v západní Evropě.

Jedním je skutečnost, že ideologické identifikace, které nám strany předkládají, se jen zřídkakdy kryjí s tím, co skutečně dělají. Rozpory mezi tím, co strany slibují před volbami a co dělají po volbách, je samozřejmě možné najít i na západ od nás, ale v českých poměrech existují hluboké rozdíly zejména mezi tím, jakou ideologickou identitu české politické strany oficiálně nabízejí voličům, a tím, jako identitu skutečně mají.

Začněme na pravici. ODS prezentuje svou ideologickou identitu jako anglosasky namíchanou směs konzervatismu a liberalismu, ve skutečnosti má ale mnohem blíže k národním socialistům z dob první republiky. Když už přijde s nějakou politickou iniciativou, kterou bychom očekávali od liberálně-konzervativní strany (například v oblasti reforem státních financí), můžeme si být jisti, že tato iniciativa nakonec rozbředne do jakéhosi polosocialistického guláše. Politici ODS nám sice vysvětlí, že je tomu tak především kvůli nutnosti dělat koaliční kompromisy, ale zdá se, že jde o hlubší problém.

I tzv. pravicová strana má prostě v českých poměrech zakódováno ve svém politickém genomu notnou dávku rovnostářství. Připočítáme-li k tomu tradiční český oportunismus, který neustále kalkuluje „co by, kdyby“, zůstanou i z původně radikálních reformních snah nakonec jen torza.

Česká pravice už za první republiky postrádala silný liberální proud. Vyznačovala se spíše národnickým konzervatismem a populismem. ODS na tuto tradici docela úspěšně navázala - přinejmenším svým národnickým populismem ve vztazích s Evropskou unií. Už její název je poněkud zavádějící. Strana, kterou založil a dlouho vedl politik, který neuznává občanskou společnost, a tzv. NGOismus považuje za nebezpečí pro demokracii, není buď občanská anebo skutečně demokratická.

Problém s identitou mají i čeští lidovci. Představují se jako strana křesťansko-demokratická, což by v evropském kontextu byla strana konzervativní, ale ve skutečnosti podle momentálních potřeb oscilují okolo politického středu—snad i proto, že základna křesťansky orientovaných voličů je slabá a regionálně nerovnoměrná.

Přesto: o straně, která je ideově údajně zakotvena v křesťanství, by si nezaujatý pozorovatel mohl myslet, že se řídí pevným hodnotovým systémem, který straně nedovolí příliš velkou flexibilitu. Čeští lidovci jsou ovšem přímo synonymem politické ohebnosti.

Ani Strana zelených není v českých poměrech tím, čím jsou podobné strany na západ od nás. Ve své současné podobě spíše supluje za zmizelou Unii svobody - snad jen s tím rozdílem, že přece jen více akcentuje ekologická témata.

Zelení jsou stejně pružní jako lidovci. Ač jsou oficiálně stranou proevpropskou, která ctí občanskou společnost a má určité nepřekročitelné limity v oblasti ekologie, účastní se koalice vedenou stranou, která je euroskeptická, je skeptická k občanské společnosti, a ekologická hnutí považuje za extrémisty. Lze také argumentovat, že žádná zelená strana v západní Evropě by nepřipustila vybudování americké vojenské základny na území svého státu.

Jinými slovy: strana, od které jsou očekávány spíše levicové postoje a principiálnost v posuzování témat, kvůli kterým zelení v Evropě vznikli, je v českých poměrech ideově nezařaditelná a docela oportunistická.

Sociální demokracie je z hlediska souladu mezi ideologií, kterou chce reprezentovat, a praxí možná nejméně rozporuplná. Má ovšem jiný problém. Je velmi málo pružná v přizpůsobování své ideologie potřebám 21. století. Její vůdci sice v poslední době hodně mluví o „modernizaci“, který by měla zahrnovat i rozkročení směrem k liberální levici a konceptům „třetí cesty“, ale v praxi je ČSSD především oportunistická. Mnoho jejích ideových priorit nevychází z nějakého koherentního programu, ale přizpůsobování se momentálnímu veřejnému mínění, jakož i ze snah přetahovat se o voliče s komunisty.

Komunistická strana je samostatnou kapitolou. Zastává dnes nejen roli extrémní levice, ale i extrémní pravice. Tradiční komunistické strany byly „internacionalistické“, zatímco KSČM je nacionalistický, xenofobní subjekt. Pokud jde o původní komunistické ideje, strana jen oportunisticky tápe. Její lídři na jedné straně tvrdí, že strana musela ustoupit - přinejmenším dočasně - od myšlenek na revoluci a diktaturu dělnické třídy, na straně druhé občas konejší své voliče na stranických shromážděních prohlášeními o světové revoluci, apod.

Původní komunistický projekt byl progresivní utopií, která měla pro mnoho lidí pozitivní náboj. Části této ideologie „pokroku“ a obrany pracujících zůstávají v programu (a tudíž i deklarované ideologické identitě KSČM), v praxi je ale nejvýraznějším prvkem identity dnešní KSČM je naprosté zpátečnictví.

Strana jako parta

Druhým zásadním problémem českých politických stran je, že fungují často nikoliv jako partaje, ale spíše jako party či partičky. Jsou ovládány skupinami lidí, kteří stran využívají ke svým vlastním, často cynickým cílům.

Někteří politologové si už povšimli, že české politické strany fungují často jako jakési firmy s ručením omezeným, které se snaží maximalizovat s pomocí politického vlivu své ekonomické výnosy. Většina stran je napojena na klientelské sítě. O mnoha důležitých věcech nerozhodují politici na základě příslušnosti ke straně a ideového zakotvení, ale na základě příslušnosti k náhodně zformovaným bratrstvům, které se táhnou napříč politickým spektrem. V některých velmi pochybných a dodnes výbušných kauzách, jako je pád IPB nebo pronájem švedsko-britských stíhaček Gripen, je možné identifikovat velmi podivné aliance politiků z různých politických stran.

Tradiční partaje, známé ze západních demokracií, jsou zakotveny v občanské společnosti. Jsou schopny generovat nové lidi ve vnitřně demokratickém procesu, který je poměrně transparentní. České politické strany, které se etablovaly po pádu komunismu, nevyrostly z občanské společnosti. Občanské fórum, z něhož se některé vynořily , bylo jen krátkodobou aliancí nejrůznějších sil, které chtěly skoncovat s dědictvím komunismu, ale nevyrostlo organicky z vyspělé občanské společnosti.

To znamenalo, že partaje bylo možné poměrně snadno kontrolovat ze stranických sekretariátů, které byly pro změnu kontrolovány malými skupinami politických vůdců. Jejich spřízněnost nebyla (a dodnes v mnoha směrech není) ideologická nebo ideová, ale byla založena na osobních vazbách. Byli to „hoši, co spolu mluví“ - tedy party a partičky, spíše než skutečné partaje.

Decentralizace země - a s ní i decentralizace politických stran podle regionálního klíče - pomohla tento systém narušit, ale zatím ne úplně odstranit. Nejlépe to lze vidět na způsobu, jimž vystupují nejrůznější tzv. frakce uvnitř stran. Ač se schovávají za programová vyhlášení, stojí za nimi často jen příslušnost k různým „partičkám“ uvnitř stran, které bojují o moc.

Ať už to jsou „zemanovci“ v ČSSD, nebo příznivci či odpůrci Jiřího Čunka v KDU-ČSL, či platforma Vlastimila Tlustého v ODS, můžeme si být jisti, že za deklaracemi o programových cílech se skrývají velmi pragmatické mocenské úvahy, spojené s tou či onou „partou“ uvnitř stran.

Dokud tyto neduhy českého politického spektra alespoň částečně nezmizí, nebude politický systém v zemi skutečně stabilní, protože chování jednotlivých aktérů bude nepředvídatelné. Zatímco partaje, opírající se o poměrně jasnou identitu a průhledné vnitřní mechanismy, se většinou chovají předvídatelně, strany, které jsou ve skutečnosti „partami“, se chovají podle momentálních potřeb dané party. Mohou tak vznikat nepravděpodobné koalice, je možné korumpovat a přetahovat poslance jiných stran.

Demokratický proces ovšem v takovém prostředí trpí, protože se znehodnocuje váha hlasů voličů. Ti se s jistou dávkou naivity a setrvačnosti domnívají, že volí politické strany. Pracují-li ale s výsledky voleb „party“, které s nimi naloží podle svých potřeb, trpí v konečném důsledku důvěra v samotný demokratický systém.

(www.pehe.cz)