Zaří 2007

Případ Uzunoglu

Luděk Navara

Proces s kurdským lékařem ukázal, jak je justice pomalá. Proč trvalo 13 let, než ho soud osvobodil?

Ten případ vypadal opravdu otřesně: obvinění z přípravy tří vražd, mučení, podvodu a vydírání. Obviněný a později obžalovaný lékař kurdského původu Yektu Uzunoglu musí být odsouzen a potrestán!

To bylo v roce 1994. Uzunogluovi bylo jedenačtyřicet let a úspěšně podnikal. Měl velké plány: chtěl vyvážet do Turecka a na Blízký východ české technologie. Jenže místo toho byl zatčen a putoval do vězení. „Všichni tehdy byli naprosto přesvědčeni o jeho vině,“ říká Svatopluk Karásek, bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva, který případ podrobně sledoval a Uzunogluovi vyjadřoval podporu.

Dnes je zase všechno opačně. Uzunoglu byl zproštěn všech obvinění a osvobozen. Je „jen“ o třináct let starší. Je mu čtyřiapadesát a srovnává: „Za šest let jsem se stal lékařem... Proti bezpráví jsem v Česku bojoval třináct let.“

Otázka zní: muselo to opravdu trvat tak dlouho? Ale napřed se podívejme, kdo je vlastně Yektu Uzunoglu, Kurd s českou manželkou a německým občanstvím, muž, o kterém se najednou tolik hovoří. Muž, který získal cenu Františka Kriegla a za něhož držely hladovku významné osobnosti včetně Václava Havla.

Nepohodlný student

Komunistické Československo bylo sice hodně neoblíbeným státem, ale pro mnoho mladých lidí z méně vyvinutých zemí mělo jistou přitažlivost: umožňovalo jim studium na zdejších (ne zas tak špatných) vysokých školách. Jedním ze studentů byl Yektu Uzunoglu, Kurd narozený v Turecku. Studuje v Československu medicínu, ale brzy se stane nepohodlným. On sám to vysvětluje tím, že se v roce 1975 účastnil protestní hladovky proti blízkovýchodní zahraniční politice husákovského komunistického režimu. Dostudovat ho naštěstí nechali, ale hned poté, v roce 1979, je vyhoštěn do Německa.

V Československu zanechává svou družku a dítě. A hned na Západě organizuje pomoc pro svůj národ. Spoluzakládá v Paříži Kurdský institut a působí v jeho čele až do roku 1988. Když padl komunistický režim, Uzunoglu se vrací. S velkými, opravdu velkými podnikatelskými plány.

Velký byznys na východě

S pádem komunismu se v Československu zhroutila i podivná netržní ekonomika. Ta totiž fungovala mimo jiné i tak, že prakticky veškerý vývoz byl v rukou několika specializovaných firem, v nichž působili režimu věrní a prověření experti. Nezřídka pod kontrolou tajných služeb. Právě z těchto kruhů podle Uzunoglua pocházejí ti, kteří stáli za jeho problémy. „Bylo to spiknutí starých struktur. V roce 1994 jsem měl jako zástupce Škody začít exportovat české technologie. Jednalo se o stavbu české elektrárny v Turecku, ale i o dalších investicích na Středním východě. Ve hře byly miliardy,“ popisuje Uzunoglu.

Jeho vyprávění zní věrohodně, i když dokazovat se může opravdu těžko. Uzunoglu počátek svých trablí už vysvětloval vícekrát a jako jednoho z hlavních viníků spiknutí jmenoval konkrétně bývalého komunistického ministra Jaromíra Johanese, který se později stal šéfem pobočky Škodaexportu v Ankaře. Ale ten samozřejmě jakoukoli spojitost s Uzunogluem odmítá.

Faktem však je, že komunističtí „mafiáni“ v podnicích zahraničního obchodu měli velkou moc a velké obavy, že o ni přijdou. „Napsal jsem studii o jejich monopolu. Ty podniky věděly, že já na to upozorňuji,“ říká Uzunoglu. On sám byl na začátku devadesátých let opravdu vidět: podílel se i na vydání publikace Ekonomické perspektivy České republiky, která obsahovala texty předních odborníků, například Václava Klause. Podnikatelské plány každopádně končí v září 1994, kdy je Uzunoglu zatčen. Netuší, že soudní tahanice budou trvat dlouhých třináct let.

Zmatené obvinění

Obvinění a obžaloba Yektu Uzunoglua byly hodně zmatené už na samém počátku. Nesporné je, že byl zatčen v září 1994 poté, co v jedné z kanceláří patřících jeho firmě nalezla policie muže, který byl údajně mučen. Spolu s Uzunogluem jsou obviněni ještě další tři muži, Uzunoglu putuje do vazby (stráví v ní dva a půl roku). Má prý na svědomí přípravu tří vražd, mučení, podvod a vydírání. Jak půjdou roky, bude postupně obvinění ubývat, svědci se budou jevit stále více a více nevěrohodní, až se minulý týden ukáže, že nezbývá obvinění žádné.

Takže je tu otázka, kterou jsme si položili na začátku: muselo to opravdu trvat tak dlouho?

Komu se to stane příště?

Připustíme-li tedy, že případ byl zpackaný nebo zmanipulovaný (co je vlastně horší?) od samého počátku, naskakuje nám husí kůže. „Komu se to stane příště?“ ptáme se. Odborníci uklidňují. „Ta dlouhá doba se vymyká českým poměrům, ale dovedu si představit, že za situace, kdy je tam cizí prvek (účastníci řízení jsou cizinci), může to i tak dlouho trvat,“ říká prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa. A dodává: „Vůbec bych tento případ nezobecňoval, beru ho jako výjimečnou záležitost.“

Fakt, že v případu figurovali cizinci, se na něm nesporně podepsal. A to nejen po dobu, kdy případ ležel na soudu, ale i předtím, kdy na vyšetřování dohlížel státní zástupce. Už tam vznikly první nepochopitelné průtahy, neboť první obžaloba byla v roce 1995 vrácena žalobcům k došetření a druhá byla podána až v roce 2000. Zda si už tehdy někdo stěžoval na průtahy, dnes není jasné. „Je to věc tak věkovitá, že k ní nemáme informace v našem systému,“ říká mluvčí městského státního zastupitelství v Praze Martin Omelka.

A dodává: „Řízení může opravdu trvat až několik let. V tomto případě byla skutečně komplikace – bylo potřeba shánět svědky a poškozené v Turecku a byla nutnost komunikovat s tureckou stranou.“ Podle jeho odhadu takové mimořádné průtahy vzniknou asi v jednom procentu případů. Kolik to je v absolutních číslech? V působnosti Omelkova úřadu, tedy v hlavním městě Praze, se jedná „jen“ o desítky soudních řízení. To opravdu není vysoké číslo. Může i trochu uklidnit, ale jen za předpokladu, že mezi těch „pár smolných desítek“ se nedostanete vy sám.

Zdržují i sami soudci

Některé případy jsou už od počátku zralé na komplikace. Podle odborníků jsou to velmi často spory či trestní řízení, které jsou vázány na pomoc ze zahraničí, mnohdy se jedná o složité ekonomické kauzy, spory o děti (obzvlášť když jeden z manželů je cizinec) a také jsou to případy komunistických zločinů. Z nich si můžeme připomenout za všechny jen jeden známý: případ Aloise Grebeníčka, který byl (podobně jako Uzunoglu) obviněn z mučení.

Ale porovnejme si ten dvojí metr české justice: zatímco Uzunoglu stráví dva a půl roku ve vazbě, aby nakonec byla konstatována jeho nevina, Alois Grebeníček nemusí ani jednou navštívit soudní síň. Umře (pokojně) šest let po obžalobě. Oba případy mají kupodivu společné i další: zkomplikovali a prodloužili je svým přístupem sami soudci. Grebeníčkova soudkyně nevyužila všech svých možností, a naopak případ zbytečně protahovala nadbytečnými úkony.

Uzunogluův soudce Vítězslav Rašík se s celým senátem zase prohlásil za podjaté, a chtěli se tak případu zbavit. Ale ukázalo se, že to nejde. „Nebyla tam zjištěna podjatost. My jsme to neuznali – nebyl k tomu důvod,“ říká soudce nadřízeného městského soudu Luboš Vlasák. Případ tedy Rašíkovi zůstal a nic se nezměnilo. Kromě jednoho: soudní řízení se tak o pár týdnů či měsíců zase zdrželo... „O spiknutí bych v případě Uzunoglua nemluvil,“ vysvětluje Karásek. Ale ani on si nemyslí, že se jedná o obvyklý případ. „Je potřeba na něj pohlížet jako na jednotlivost, i když s naší justicí asi nikdo není spokojený,“ říká.

Ministerstvo nic nezmůže?

Ministerstvo spravedlnosti registruje všechny stížnosti a případy průběžně kontroluje. „V roce 2006 například takto probíhala prověrka věcí starších pěti let u okresních a krajských soudů,“ říká mluvčí ministerstva Zuzana Kuncová. A věřte nebo ne, ministerstvo tvrdí, že už od roku 1996 sleduje i případ Uzunoglua. Kupodivu žádnou chybu nezjistilo. „Podrobnější zpráva vedení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterou jsme si vyžádali o vývoji tohoto soudního řízení v posledních dvou letech, uvádí, že v postupu předsedy senátu tamního soudu v této věci nebyla v posledních dvou letech z hlediska plynulosti řízení zjištěna žádná pochybení,“ uvádí Kuncová. Dva roky je však promlčecí lhůta pro podání návrhu na kárné řízení. Pokud by soudce chyboval předtím, nemůže být už trestán. A co víc – ani se to dnes nedozvíme. Ministerstvo spravedlnosti se navíc brání tím, že respektuje soudcovskou nezávislost a do případů nezasahuje.

Průtahy a průtahy...

Vedle toho existují alarmující čísla: od vzniku nezávislého Česka vyplatil stát asi 50 milionů korun jako odškodné za průtahy nebo za mimosoudní řešení stížností, které lidé podali k Evropskému soudu pro lidská práva. Stížností navíc neubývá. Jen vloni jich bylo podáno téměř tři tisíce. Odškodnění chce žádat i Uzunoglu. Možná nebude vůbec malé. Podnikatel do něj chce zahrnout i škody, které mu vznikly tím, že se nemohl věnovat byznysu. „Chci, aby kompetentní lidé v Česku věděli, že není dětskou hrou takto zacházet s lidským životem,“ říká. Kolik tedy bude chtít? „Několik set milionů korun. Jsou v tom zmařené podnikatelské záměry. Když jsem byl zatčen, měl jsem podepsat obchodní zastoupení,“ vysvětluje. Také mu prý vznikla i jiná škoda: například zjistil, že z jeho zapečetěného bytu v době jeho pobytu ve vazbě někdo protelefonoval 200 tisíc korun... Uzunoglu současně tvrdí, že peníze, které vysoudí, převede na organizace bojující za lidská práva.

Navíc chce osvětlit svůj případ. „Já se nevzdám, to říkám jako Kurd. V zájmu této společnosti. To, co mně, se může stát příště komukoli.“Nemusíte s ním souhlasit. Ale pak prostě nesmíte mít takovou smůlu jako on.

(MFDNES)