Zaří 2007

Berme ty vyhrůžky vážně

Karel Hvížďala

S Lubošem Dobrovským o tom, že v Rusku se dá přijít o všechno. Luboš Dobrovský (75) je novinář a politik. Začínal v Československém rozhlase, pracoval v Literárních novinách, Plameni a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk z Československa, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany. O dění v Rusku se stále živě zajímá a píše o něm do odborných publikací či přednáší doma i v zahraničí.

Donedávna se zdálo, že Vladimir Putin je největší přítel Západu a kamarád prezidenta Bushe či kancléře Schrödera. Dnes komentátoři píší o návratu ke studené válce nebo o její inscenaci. Souhlasíte s nimi?

Od prvního okamžiku, kdy se Putin v roce 1999 objevil jako významná osobnost na politické scéně a byl jmenován premiérem, jsem z něho neměl nejlepší pocit. První pochyby o něm lze ale hledat už v době, kdy tento někdejší pracovník KGB nastoupil do její následnické organizace FSB jako šéf. Už tenkrát bylo podezřelé, že se člověk s takovou minulostí dostává do významných pozic. Později se ukázalo, že kontinuita represivních orgánů SSSR je v Rusku jaksi samozřejmá. Jak organizačně, tak personálně.

Zvláštní je, že tenhle nepříjemný pocit neměl Západ. Jak dnes vůbec Rusko vnímá?

Západ byl ovlivněn rozhodným nástupem Jelcinovým, který vzbuzoval naději na konec sovětského typu vládnutí. Něco z toho předpokladu stále přežívá. Jelcin skutečně, alespoň v prvním volebním období, vytvořil základy demokratických institucí. Měli jsme proto pocit, že už Rusku rozumíme, že už víme, kterým směrem se bude ubírat, i když tam byly excesy jako vojenský útok na parlament. Po Jelcinově éře přišel Putin a politickou dráhu zahájil rozpoutáním druhé čečenské války. Byl to právě Putin, který – samozřejmě s Jelcinovou podporou – začal obnovovat symboly ruské mocenské stability a chtěl být s nimi spojen. Válka ale skončila neuvěřitelnou tragédií pro obě strany.

Rusko ji však prezentovalo jako své vítězství. Tehdy, zdá se, začala ruská politika znovu pracovat s umělými inscenacemi.

Podařilo se jí ale jen rozbombardovat Groznyj a pozabíjet Čečence, bez ohledu na to, zda patří k teroristům, či ne. Na to se zapomnělo zejména kvůli 11. září 2001, kdy Putin nabídl Spojeným státům formální pomoc ve válce s teroristy, jak to nazval prezident Bush. Neudělal ale v této věci nic – kromě toho, že se mu podařilo válku v Čečensku legitimizovat jako válku proti terorismu.

A Západ to přijal.

To byl velmi zásadní moment. Kromě toho dal Putin Západu naději, že uvede zemi do pořádku po chaosu, který v ní vládl na konci Jelcinovy vlády. Západ přijal pozitivně, že se soustředil na ekonomiku, v ekonomickém růstu viděl naději na stabilizaci a demokratizaci Ruska. Naděje ovšem zastínila problematičnost metod, jimiž to Putin začal uskutečňovat.

Nebyl Západ shovívavější proto, že Rusko na konci 90. let stálo na pokraji bankrotu a bylo výhodnější ho ekonomicky integrovat než dráždit jeho pochroumanou hrdost upínající se k rezavým jaderným hlavicím? Jakou roli v proměně Ruska z kandidáta na západní demokracii v asijskou autokracii hrála stoupající cena ropy a plynu?

Cena ropy a plynu hrála a hraje rozhodující roli v růstu ruské ekonomiky. To jistě. Taky ty jaderné hlavice nejsou docela zrezivělé. Ale o shovívavosti Západu bych nemluvil. To byla spíš iluzorní naděje, že se podaří do rostoucí ekonomiky Ruska úspěšně vstoupit. Roli zde hrála a dosud do značné míry hraje představa, že ruský trh je vhodný a zajímavý pro investory. Případ Jukosu a některých dalších problematicky se vyvíjejících západních investic však ukazuje, že ta naděje může být pochybná. Určitě je v současných poměrech, které vládnou v Rusku, riskantní.

Jak se na posilování ruské pozice podílí Evropa, my sami, svou energetickou závislostí?

Evropa se na tom podílí zejména svou neschopností dojednat společný koncept energetické politiky a politiky bezpečnostní. Německo prostřednictvím někdejšího kancléře Schrödera sehrálo v posilování ruského energetického imperialismu velmi nešťastnou roli. Schröder byl za svou pomoc odměněn významnou pozicí v Gazpromu, což je ruským státem řízený plynárenský monopol!

Kde potom hledat počátek Putinova návratu ke starému centralismu?

V momentu, kdy začal postátňovat těžební a energetický průmysl a kdy začal oslabovat demokratické instituce a porušovat demokratické principy – zejména svobodné volby a svobodu slova.

Proč Západ nevnímal Putinovu minulost, prostředí, ze kterého vyšel, způsob vzdělání atd. jako nebezpečí pro budoucnost?

Nevím, proč se to nevnímalo, když v jeho životopise, který byl napsán už v době jeho prezidentské kampaně, najdeme pasáže, které musely vyvolávat podezření. Například tam říká, že nedovede pochopit, proč předchozí politické vedení Sovětského svazu tak snadno opustilo pozice v Evropě, které získalo v důsledku vítězství ve druhé světové válce. Druhý takový moment je v pasáži, kde vysvětluje svoji činnost rozvědčíka, rezidenta rozvědky v někdejší NDR. S velikou úctou hovoří o spolupracovnících ze Stasi a říká, že to byli čestní soudruzi, kteří kvalifikovaně pracovali ve prospěch své země. Z toho evidentně vyplývá, že se mu nikdy nepodařilo odlišit zájem, který byl definován ideologií totalitního státu, od zájmu, který mají občané země směřující k demokracii. Tohle je základní problém, který unikl demokratickým státníkům, kteří s Vladimirem Putinem vstupovali do přátelských kontaktů.

Německá kancléřka Angela Merkelová už ale na tuto hru nepřistoupila.

Pravda, s Vladimirem Putinem si netyká, je opatrnější, nicméně i její zahraniční ministr varuje před přílišným kritickým pohledem na Rusko. Mnozí komentátoři se snaží vysvětlit německý postoj jako výsledek určitého zvýhodnění, kterého se Spolkové republice dostalo ve vztahu k dodávkám energetických surovin – německý kapitál smí do jisté míry participovat na aktivitách plynárenského průmyslu skrze Gazprom, jak už jsem zmínil, ale i na dalších ruských takzvaně přirozených monopolech.

Nerozdělují takovéhle momenty Evropu ve vztahu k Rusku?

Nepochybně. Ale je toho víc, čeho Putinovo Rusko využívá k více či méně nepřímému vlivu na Evropu. V Evropě v posledních letech z mnoha důvodů, které nebudu rozebírat, pozorujeme nevlídný antiamerikanismus a ruská zahraniční politika mu dává zřetelně najevo podporu. Nejvýrazněji to zaznělo v dubnu v Mnichově na konferenci o globální bezpečnosti, kde se Putin studenoválečnickým projevem pokusil vrazit klín mezi Evropu a Spojené státy.

Proč na to Západ zřetelně nereagoval?

Komentoval to jen český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který dal v lehčím tónu najevo, že výroky prezidenta Putina nás Čechy přesvědčují, že máme být velmi vstřícní k americkému návrhu, aby na území České republiky byla vytvořena součást protiraketové obrany. K němu se připojil i americký ministr obrany, který ale odpověď převedl do vtipu. Proč tomu tak je, nevím. Nerozumím tomu neustále vstřícnému tónu. Zvlášť poté, co se ruští politici vyslovují na adresu Spojených států až nepochopitelně tvrdě. Byl to právě prezident Putin, který řekl, že politika USA je shodná s politikou někdejší Třetí říše. A jeho nejbližší spolupracovník Sergej Ivanov, který je – bohužel – nejnadějnějším kandidátem na příštího prezidenta, vyslovil vyděračskou větu: Buď Spojené státy a země, kterých se to týká, tedy ČR a Polsko, přijmou ruské nabídky na společnou protiraketovou obranu, nebo Rusku nezbude než rozmístit rakety v Kaliningradské oblasti a učinit další asymetrické kroky v oblasti bezpečnosti. Proto by měla Aliance v Radě NATO–Rusko mluvit jedním hlasem. Pak bychom se mohli Rusů ptát, vysloví-li prezident Putin nějakou výhrůžku, do jaké míry ji máme brát vážně a zda si je vědom naší povinnosti nalézt adekvátní odpověď. Cesta k odstranění pocitu křivdy, kterým část ruské společnosti trpí, by pak nebyla lemována raketami, jadernými hlavicemi ani provokačními lety ruských bombardérů v blízkosti norského a britského pobřeží a Rusko by muselo hledat přijatelnější argumenty.

Nelze mírnost Západu vysvětlit i tím, že odmítá přistoupit na stejnou úroveň jazyka a nevěří ani na návrat studené války?

Myslím, že nestojíme před návratem studené války v podobě, v jaké jsme ji znali: neexistuje Varšavská smlouva a ruská ozbrojená síla není tak mohutná, aby ohrozila konvenčními prostředky existenci svobodné Evropy. Pokud jde ale o ekvivalenci odstrašení raketo-jadernou silou, jsem přesvědčen, že je stejná jako v období skutečné studené války a počty raket a jaderných hlavic zůstávají dostatečně mohutné, aby jejich použití vedlo k oboustrannému zničení.

Kam jsou tyto rakety podle vás namířené? Rusko straší, že na Západ.

Rakety musí být namířené a připravené dávno před rozhodnutím o odpálení. A nedovedu si představit, že by byly programy zacílení připravené jinak než na rozhodující strategická místa, a to na obou stranách. Většina zastrašujících výroků je samozřejmě určena pro domov, jenže každý takový výrok, který je následován konkrétním faktickým procesem, jako je modernizace raketového systému, vytváří novou situaci a posiluje tendence starých sovětských generálů, kteří stále ještě velí ruským ozbrojeným silám a potřebují získat významnější pozici.

Co když soutěž ve vyzbrojování už znovu začala? USA chce zásobovat zbraněmi v hodnotě desítek miliard dolarů malé arabské státy a Izrael – a Rusové již nové zbraně předvádějí.

Ovšem. Rusové už mají nové rakety s deseti samonaváděcími hlavicemi, nové ponorky s novými raketami... Právě od Putinova nástupu vidíme posílení státního vlivu na energetické zdroje, těžební průmysl, těžbu vzácných kovů a jejich distribuci a na vojensko-průmyslový komplex. Tento komplex je dnes podřízen prvnímu náměstkovi premiéra Sergeji Ivanovovi a on má už i některé výsledky obchodní – Rusko dodává protiraketové a protiletadlové systémy do Íránu, zbraňové systémy do Sýrie a odtud pak proudí dál. Byly dohodnuty nové kontrakty pro venezuelského prezidenta Huga Cháveze, který má dostat nové ponorky, víceúčelová nadzvuková letadla a protiraketové a protiletecké systémy, což vzhledem k jeho politice znamená přímé vojenské ohrožení zájmů Spojených států. Není to tedy jen rétorika ruských představitelů, jsou zde i konkrétní důsledky. Rusko zbrojí, modernizuje a přezbrojuje armádu. Vytváří iluzi nekonkrétního ohrožení svých nedefinovaných zájmů, vytváří atmosféru bezpečnostních nejistot.

Co ovšem nejde Putinovi upřít, je ekonomický vzestup Ruska.

Je pravda, že se Putinovi podařilo výrazně zlepšit ekonomickou situaci Ruska zejména díky vysokým cenám energetických surovin a vzácných kovů. Těžba se modernizovala díky částečné privatizaci a mohutným investicím ze Západu. Přesto si Rusko zachovalo v této rozhodující oblasti státní monopol. Dokonce ho rozšiřuje. Například postátněním Jukosu Chodorkovského, který byl odsouzen za údajné daňové dluhy, pravým důvodem uvěznění byla ovšem jeho politická opoziční aktivita. Mnozí další takzvaní „oligarchové“ pak své podniky státu nabídli sami, aby se vyhnuli podobnému osudu. Tak může být nepochybný „oligarcha“ Abramovič gubernátorem na Čukotce a zároveň bydlet ve Velké Británii či mít nemovitosti ve Francii. Hlavně že nepodporuje politickou opozici. Pojem oligarcha má v Rusku pejorativní vyznění a je zneužíván v boji za státní ekonomický dirigismus. Byli to ale právě „oligarchové“, kdo rozjížděl soukromý sektor, a právě díky nim se rozhodující průmyslová odvětví modernizovala, zefektivnilo se jejich řízení tak, že začala přinášet státu mohutný daňový zisk. Státu se pak vyplatilo, když je postátnil.

Jak je možné, že to šlo tak snadno?

Protože parlament, tedy Státní duma, připravil zákony, které státu umožnily tyto kroky učinit legálně. A to šlo jen proto, že Rusko nemá normální politické strany – s výjimkou komunistické – které by opravdu reprezentovaly zájmy určitých vrstev. V Rusku se rozhodující politická síla jmenuje Jedinaja Rossija a to je spíše politické hnutí, které usiluje o posílení centrální moci Kremlu. Ten také inicioval jeho vznik. Navíc v Rusku neexistuje vláda ve smyslu politického orgánu, který by vznikl na základě výsledku voleb a který by byl odpovědný parlamentu. Její složení je výsledkem svévolného rozhodnutí prezidenta. Vláda je pak jakýsi sbor generálních ředitelů rezortů, odpovědný jenom prezidentovi. Vedle vlády existuje prezidentská administrativa, která čítá přibližně tři tisíce lidí a která z ústavy sice nemá žádnou pravomoc, ale o všem rozhoduje prezidentovým jménem.

Prezidentská administrativa je tedy něco, co dříve představoval ústřední výbor komunistické strany?

S tím rozdílem, že do administrativy nikdo nikoho nevolí. Tam si prezident vybírá lidi sám. Míra nedemokratičnosti je v jistém smyslu dokonce větší, než tomu bylo u ústředního výboru strany. Sovětská ideologie hraje v současné ruské politice stále podstatnou roli. Některé její prvky více než významnou. Ruská veřejnost pociťuje ztrátu velikosti a významu své země po rozpadu SSSR jako újmu na cti. Nostalgickou touhu široké veřejnosti po někdejší velmocenské síle Ruska uspokojuje tvrdý postoj současné ruské zahraniční politiky. Putinova rozhodnost, jeho velmocenské projevy vyžadující respekt k ruským zájmům a požadavkům, to veřejnosti imponuje. Stejně tak prezident imponuje svým bojem proti „oligarchům“. K bohatství přece nelze přijít poctivě. V budování Ruska jako velmoci, jejímž právem je zasahovat do všech problémů světa, Putina navíc podporuje nejen anonymní „veřejnost“, ale například i Alexandr Solženicyn a bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov. Skupina ruských historiků blízkých prezidentu Putinovi vydala učebnici nejnovějších ruských dějin, v nichž je J. V. Stalin pojat jako nejúspěšnější politický manažer a hrůzy jeho vlády jsou bagatelizovány tvrzením, že jinde docházelo ke krutostem ještě větším. Putin autory této učebnice přijal a poděkoval jim.

Jakou roli v distribuci moci hrají dnes gubernátoři?

Za Jelcina byli voleni přímou volbou a byli pak spolu s předsedy místních parlamentů členy Rady federace, tedy druhé komory parlamentu. Díky tomu měli výraznější kontrolní moc vůči Státní dumě, která většinově vždy stála a stojí na straně Kremlu. To Putin změnil. Dnes jsou gubernátoři voleni jen z kandidátů, které navrhuje prezident, a nikoli už přímou volbou. Tím Rada federace ztrácí někdejší význam. Putin také dosáhl zrušení takzvaných jednomandátových volebních okruhů, kde se volilo většinově. Tím se dostávali do Státní dumy nezávislí, ba i opoziční poslanci. Tomu je konec. Dnes jsou všude jen prezidentovi lidé. Jeden z potenciálních prezidentových nástupců Sergej Ivanov je generál FSB, někdejší vysoký důstojník KGB, stejně jako Vladimir Putin. Také registraci politických stran jsou kladeny neuvěřitelné, nesmyslně formální, často vymyšlené překážky. Politické strany pak nejsou připuštěny k volbám. To se stalo v Petrohradu opozičnímu Jabloku Grigorije Javlinského. Zákon o extremismu, který Státní duma nedávno přijala na základě Putinová návrhu, vytváří situaci, v níž může být za extremismus hnán k odpovědnosti každý kritik režimu.

V tom by mohli pomoci demokratičtí politici…

Přesně. Když u nás vládla nesvoboda, navštívil Prahu francouzský prezident Mitterrand a sešel se s představiteli disentu. S ruskou opozicí se ale během své návštěvy v Moskvě dosud žádný demokratický politik, včetně našeho prezidenta Václava Klause, nesešel. Ať již je ruská politická opozice jakkoli roztříštěná, přece jen by se jejím představitelům mělo dostat sluchu od těch, kdo chtějí Rusku porozumět. To by měla být podmínka všech, kdo si s prezidentem Putinem přátelsky tykají.

Není to i tím, že představitelé opozice nejsou v parlamentu?

Například Vladimir Ryžkov v parlamentu sedí a ani s ním nikdo nemluví. Michail Kasjanov byl ještě nedávno ruským premiérem, Boris Němcov byl místopředsedou vlády – kdo s nimi jedná teď, když představují opozici?

Co bude s prezidentem Putinem po vypršení jeho mandátu?

To je otázka, kterou si kladou komentátoři na celém světě. S největší pravděpodobností se stane šéfem Gazpromu a díky tomu neztratí nic na rozhodující ekonomické i politické síle. Koneckonců Gazprom si buduje soukromou armádu na ochranu svých zájmů. Z Putinovy ideje velmocenského postavení Ruska se neztratí nic.

Co by si za této situace měla ve vztahu k Rusku uvědomit Česká republika?

Hlavně to, která slova Vladimira Putina jsou věrohodnější – ta o přátelství a pozitivním vztahu k Západu, nebo slova výhrůžná? Tu otázku by ruskému prezidentovi měli klást jeho partneři například v G8. A nekladou.

Která slova jsou věrohodnější podle vás?

Podle mne ta výhrůžná. A ta by nás měla vést k tomu, abychom byli vůči Rusku opatrní. Výhrůžky kazí atmosféru i tehdy, když je nebereme vážně. Ptejme se tedy prezidenta Putina, jaký je smysl jeho výhrůžek. Ptejme se také, jak lze chápat omezování svobody slova či omezení volebních svobod jako posilování demokracie, o němž prezident stále hovoří. Výhrůžky o modernizaci raket a raketového vojska se staly skutečností. Rakety nového typu Topol M1 a Bulava už existují. Vyzkoušena byla nová raketa s deseti samonaváděcími hlavicemi. To vše začalo dávno před sporem o protiraketových systémech na území ČR a Polska. Přestaňme předstírat, že je všechno v pořádku. Není.

Jak by se za této situace měla vyvíjet česká politika vůči Rusku?

Karel Schwarzenberg je první český zahraniční ministr, který se snaží dát zřetelně najevo, že nemáme dost sil na to, abychom vytvářeli v bezpečnostní oblasti vlastní zahraniční politiku vůči Rusku, a že je nezbytné, abychom byli iniciátory společné evropské politiky jak v oblasti bezpečnostní, tak v oblasti energetické. Vlastně jedná ve smyslu návrhu kancléřky Merkelové. Naše politika vůči Rusku je rozpačitá kvůli obavě o zájmy investorů a obchodníků s Ruskem. Ti mají pocit, že ostřejší vystoupení by ohrozilo jejich ekonomické zájmy. Nemyslím, že bychom měli omezit obchody s Ruskem, ale měli bychom být opatrnější. A ti, kdo s Ruskem obchodují, by měli mít na svém pracovním stole trvale obrázek Chodorkovského za mříží v soudní síni. V současném Rusku je velmi snadné přijít o všechno.

(Respekt, www.respekt.cz)