Zaří 2007

1274-77 Návštěva rodného terénu jako každý rok

Ota Ulč

Takovýto druh zprávy sepisuji s oprávněným vědomím vysoké pravděpodobnosti rizika negativní reakce nejednoho čtenáře: ten se sice se zájmem podívá na text psaný outsidery, žijícími za devatero horami, co že oni si myslí, ale popudí ho prezentace samozřejmostí, proč on nám je má vykládat, nebo, v horším případě, jeho pošetilost, ba i drzost, pustit se do kritiky stavu věcí, jemuž on přece nemůže rozumět.

Přistávám v Praze v květnu a setrvám aspoň měsíc, stihnout divadelní sezónu a pak minout hordy návštěvníků, kteří se přihrnou. O pár dní jsem ale zmeškal mezinárodní veletrh Svět knihy, kde se rozdávaly ceny jak lichotivé, tak i nepochvalné. Trofej „Skřipec“ za nejzprasenější překlad roku obdržel nám v Americe nikoliv neznámý soudruh Ivan Brož, publicista, diplomat, jenž například dovedl národ informovat, že „v New Yorku spí na ulicích v létě v zimě třicet šest tisíc bezprizorných houslistů.“ Málo šetrnými slovy břitkého kritika Jana Rejžka, „Brož poněkud spejblovského vzezření, byl jedním z největších ideologických exotů Zelenkovy televize. Při komentování zločinů NATO a prezidenta Reagana se vždycky tak rozčílil, že v řeči postupně zrychloval jako cyklista, kterému se za jízdy z kopce zablokovala brzda, a zřítil se pádem do nesrozumitelného drmolení.“ (Lidové noviny, 10. 5. 2007). Krátce po listopadu 1989 náruživý amerikanobijec se přizpůsobil době, pod pseudonymem prezentoval knihou o americkém generálu George Pattonovi, posléze již pod svým vlastním jménem s dalšími opusy, z nichž ten prozatím nejposlednější mu u Pinkasů k mému úžasu až úděsu pokřtil přítel Arnošt Lustig. Takže i takovou slávu jsem zmeškal.

Začátkem května Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu kvůli účasti na zinscenovaném procesu s Miladou Horákovou navrhl obžalovat bývalou dělnickou prokurátorku Marii Brožovou, posléze též Polednovou. Tuhle příšernou osobu jsem občas potkával u plzeňského soudu, naštěstí jen v nevábně zavánějící jídelně.

Nikdo ji ovšem soudit nebude, taková už je doba. Což mi lapidárním příkladem potvrdil a chuť na recepci v Černínském paláci pokazil můj starý přítel z akademického prostředí se zprávou, jak že se jim nedávno do funkce děkanky úspěšně vetřela bývalá soudružka, veliká prý svině.

Loňského roku v tuhle dobu vrcholila kampaň k volbám, jichž se obtěžovaly zúčastnit téměř dvě třetiny občanů. Došlo k dosud unikátnímu předělu dvou historických zemí: Čechy, s výjimkou ústeckého kraje, daly přednost pravici, kdežto pobožná Morava se začervenala. Komunisté zazářili zejména na Ostravsku. Tak či onak, volby dopadly, jak dopadnou neměly – výsledek nerozhodný, v parlamentě rozdělení 100 : 100, důkladný zádrhel. „Je to únorový puč!“ hřímal dosavadní premiér Paroubek a porážku své strany prezentoval jako „druhé vítězství“, s jeho právem prvního pokusit se o sestavení nové vlády. Což se mu nepodařilo, stát neměl vládu téměř půl roku – další unikát, že i cizina se začala všímat.

Obvinění z nepravostí neutuchaly, politická aréna začala připomínat kolbiště gladiátorů a nikoliv tvorů údajně dobré vůle, jimž jde – jít by mělo – především o blaho státu, k němuž se ovšem míní dopracovat rozličnými cestami.

Před loňskými volbami, opoziční koalice dodávala do poštovních schránek úhledné krabičky o váze 20 gramů, uvnitř s mýdlem a na povrchu s nápisem KONEČNĚ ČISTÉ RUCE. Leč aféry nikoliv jen v táboře sociálních demokratů se rovněž nadále objevovaly. Centrem té nejposlednější bytové, která mě zastihla, aniž bych jí příliš rozuměl, je Jiří Čunek, bývalý starosta Vsetína, současný předseda strany lidové a místopředseda vlády Mirka Topolánka. Čunek si stavěl domek, najednou se mu na kontě objevilo půl milionu korun, jeho sekretářka ho udala, obdařený poskytl několik vzájemně se vylučujících vysvětlení a se slovy „moje rezignace není aktuální“ odmítá odejít z vládní funkce. Svoji kauzu pokládá za zpolitizovanou. Ještě jsem se nesetkal s politikem, který by se nesnažil znicotnit jakékoliv obvinění s odkazem na takový motiv. A místo, aby se pak vládlo a parlament vytvářel potřebné zákony, šlo se domů, „Naštvaná levice opustila sál“ (velký titulek v Lidových novinách, 9. 6. 2007), nemeleme.

Při návštěvě jedné z redakcí jsem se dozvěděl, že v české veřejnosti sílí přesvědčení, že katastrofu 11.9.2007 si vymyslely a uskutečnily americké vládní kruhy.

Ovšem velkou výhodou každé konspirace je její nevyvratitelnost a to pak už méně záleží, že je nedokazatelná, jakkoliv nesmyslná. I v tomto odhledu by se tedy Česká republika důkladně europeizovala, tentokrát podle francouzského vzoru: však tam se zrodila obludná vulgární verze v podobě knihy, získavší velikánskou popularitu.

A zrovna v prvních červnových dnech měl ultrazloduch George W. Bush, v současné době považován za největšího škůdce, nepřítele lidstva, přistát v Praze. Podle novinových titulků největší to událost roku. Mladá fronta Dnes svou celou týdenní přílohu Kavárna věnovala názorům mudrců na toto téma. Lidové noviny uveřejnily anketu středoškoláků před maturitou, co by Bushovi vzkázali. „Zruš víza a vypadni. A vem si s sebou zpátky domů i radar,“ vzkázala mu Barbora Kadlecová, 18 let. „Nepoděláme se z tebe“, vzkázal mu Tomáš Houska, 19 let. Vida, takhle se za mých časů jen tak netykalo. „Stovky odpůrců v ulicích“, tučný titulek na téže stránce Lidovek. Části Prahy mimo provoz, spousta bezpečnostních opatření, očekávané střety s demonstranty na několika místech.

Na jedno z nich – před americkým velvyslanectvím - jsem se šel podívat, aniž se však stal svědkem předpokládaného násilí. Čekal jsem dav početnější a počínání třeskutější. Místo klacků a vrhaného kamení jen píšťalka, do niž dula korpulentní příslušnice pokročilejšího věku, místo rozvášněných davů k nezvládnutí, jen několik hloučků. Organizátorem byl Svaz mladých komunistů, s rudými prapory, s plamennými, leč špatně slyšitelnými proslovy - dobře jsem pouze mohl vychutnat někdejší bolševicky teplé oslovení „soudružky a soudruzi“. Nad hlavou rudý prapor a též americká vlajka, na níž místo pruhů a hvězd, lebka a hnáty. Sdělení, že „G. W. Bush terrorist number One!!!“ nad hlavou třímal zarputilý plešatec. „NE válce! NE radaru USA v ČR!“ Též se veršovalo: „Kapitalismus – špína hnus! Ať ten Bush táhne už! Česká vláda radary ráda, kvete nám tu modrá zrada.“ Mladí komunisté, z nichž většina absolvovala maturitu asi tak před půl stoletím. Mlčky na ně dohlíželi policisté a pár metrů dál v ulici s připravenými, aniž však použitými antony, černě odění vazouni. Těm by věru bylo neradno dostat se do drápů – láskyplně jsem ocenil jejich přítomnost.

Někdo mě tam v houfu rozpoznal a hned se přichomýtl chlapík s magnetofonem, ať zdůvodním tu nehoráznost, že Češi musí mít do Ameriky vízum, kdežto Američané je do Čech nepotřebují. I s odhlédnutím od hrozby mezinárodního terorismu, který víc hrozí tam než tady, snadné je vysvětlení, odpověděl jsem: mnozí Češi tam jezdí ilegálně pracovat a není mi známo, že by sem Američané přijížděli za stejným účelem.

Začal mě zpovídat reportér polské televize, co že s tím radarem. Vyhověl jsem se slovy, že mám potíže pochopit, jak ofenzivní by to mohla být zbraň – že třeba bych radar vytrhl ze země, kráčel na šírou Rus a tam s ní mlátil Putina přes hlavu? (Tutéž otázku jsem posléze dostal v televizním, téměř půlhodinovém interview na Kavčích horách, s dalšími námitkami, proč by český občan měl vidět nějaký rozdíl mezi ruskými a americkými vojáky. Odpověděl jsem, že jen jedni a ne ti druzí s tanky o srpnové noci se dostavili.) Posléze jsem dostal pěkný plakátek s požadavkem NECHCEME RADARY – CHCEME RAKETY.

Jiří Paroubek v článku „Nedrážděme medvěda pastí u brlohu“ (MfD, 2. 6. 2007) vyjádřil názor, že „Dějiny bohužel ukázaly, že není podstatné jaké věci skutečně jsou, ale jak jsou vnímány. Rusko dnes vnímá iniciativu USA v podobě výstavby protiraketové základny na území Polska a Česka jako hrozbu pro svou bezpečnost,“ že „Rusko je se všemi svými specifiky naším spojencem v boji proti terorismu,“ a vznesl otázku „Můžeme si dovolit ztratit tohoto mocného spojence?“

Hospodářské noviny (1. 6. 2007) doprovází portréty Putina a Topolánka textem „Putin trvá na tom, že radar je nepřijatelný. Premiér Topolánek kontruje, že si nenechá nic diktovat.“ Dál je citován příjemně prostořeký český premiér, že „Rusko není ohroženo vojensky. Cítí se ohroženo ve své nově nalezené velmocenské politice.“

Shledávám příhodným ocitovat z komentáře politologa Bohumila Doležala (LN, 5. 6. 2007): „Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Náš problém je, že si zasloužíme vládu o hodně horší, než je ta nynější. A když se o to budeme hodně snažit, budeme ji také mít.“

V USA i v České republice se příští rok budou konat volby prezidenta. Zatímco jedny si vyžádají spoustu peněz a energie, ty druhé proběhnou poklidně nepřímo, rozhodnutím zákonodárců. Kdyby měl rozhodovat exil nebo někdejší domácí disidenti, musel by se Klaus z Hradu pakovat. On se však těší oprávněné podpoře veřejnosti. Například jeho někdejší tvrzení, že nikoliv aktivity hrstky disidentů, nýbrž všeobecné flákání lidu se nejvíc zasloužilo o pád komunistického režimu, musí přece být značně populární. Národu se tak dostává dodatečné rehabilitace, snad i svatozáře jakkoliv pofidérního hrdinství.

Čenichal jsem v příslušných kuloárech něco se dozvědět o stavu věcí, o eventuálních protikandidátech. Zeptal jsem se vynikající Jiřiny Šiklové, kterou minule mínil Václav Havel prosadit jako svou nástupkyni – nechtěla tehdy a tentokrát mě ujistila, že nadále zůstává imunní vůči přitažlivosti moci. Zájem prozatím otevřeně projevil snad jen Jiří Dienstbier, bývalý ministr zahraniční věcí, dříve i autentický, občas vězněný disident, a ještě dříve autentický komunista.

Významný politik, s nímž si tykám, ledacos se od něho dozvídám a samozřejmě ho zde jmenovat nebudu, se mi svěřil se zajímavou novinkou, totiž o návrhu z řad sociálních demokratů a komunistů podpořit kandidaturu kohokoliv, pokud to nebude Klaus. Po tak dobré zprávě ale následuje zpráva nedobrá, že totiž koalice se na onom komkoliv nemůže dohodnout. Leč ještě není všem dnům konec, překvapení proto raději ještě nevylučovat.

Nepřijel jsem především bažit a pátrat po politických pletichách, ale potkat se s kamarády, mnozí z kruhů literátů a kumštýřů od divadla a filmu. Kromě pražské veřejné dopravy (mezi níž ovšem nezapočítávám taxislužbu), kterou při porovnání s jinými metropolemi nepřestávám velebit, rovněž se klaním, salutuji množství tamějších kulturních příležitostí k osvěžení ducha. Kultury tolik požehnaně, že se dá stihnout jen její zlomek. O ní pak referuji v zámoří, k oprávněnému oslňování nevěřících domorodců.

Tak třeba: Přehled kulturních pořadů v Praze úhledná publikace o 208 stranách, vychází měsíčně, právě listuji ve výtisku z letošního června 2007. Divadla jsou na straně 16 až 67, z toho jsem napočítal: 9 festivalů, 17 premiér, 71 divadel včetně několikrát již přestěhovaného Semaforu, scén mně nových, neznámých – Metro, Miriam, divadla Na Prádle, Na Voru, Na Jezerce (tam jsem měl příležitost kochat se hrou s názvem Kumšt/Art, utkání Jana Kačera a Jana Třísky, bývalých spolužáků stejného ročníku, tvorů jak odlišného osudu, tak temperamentu).

Neimponuje jen počet divadel, ale i rozlišnost nabídky pod touž střechou. Bohatý repertoár a nikoliv jen jedna a táž hra na roky a třeba i desetiletí (Mousetrap, Cats například) až k fyzickému a zejména komerčnímu vyčerpání. Napočítal jsem dvanáct různých představení v měsíci na programu Činoherního klubu a taková nabídka byla spíš pravidlem než výjimkou.

Jak se takové množství může udržet, uživit? Některé scény přece musí přežívat bez subvencí státu či města. Nedovedu posloužit kloudnou odpovědí. Kamkoliv jsem vešel, všude bylo zcela nebo téměř vyprodáno. Přijíždějí i mimopražští zájemci, plný jich extra autobus. Ceny vstupného stoupají, 300 či víc korun za lísteček se již leckde stalo normou. (Což teď rozmrzele zaznamenáváme my z oblasti churavějícího, souchotinářského dolaru, jehož hodnota se již scvrkla na polovinu. Dřív jsme korunky rozhazovali s gestem legendárního grófa Bobbyho a teď už rovněž jsme nuceni počítat a tak si všimneme, že třeba video s filmem Milenci a vrazi stojí jen 47 Kč, kdežto leckterá kniha desetkrát tolik.)

Do Vinohradského divadla se na scénu vrátila Dagmar Havlová – Veškrnová, bývalá první dáma republiky, v bravurním výkonu ve hře Park Your Car in Harvard Yard, česky přejmenované na Chvíle pravdy. Nepodařilo se mi stihnout snad největší senzaci sezony, totiž Dobře placenou procházku - nyní operu či muzikál, každopádně zpěvohru Suchého a Šlitra, nám dřív známou jen v černobílém filmovém provedení. Tentokrát ji v Národním divadle brilantně režíroval Miloš Forman, s bouřlivě příznivou diváckou i kritickou odezvou, takže se nedalo pochopit, proč se na programu objevilo jen jedno představení za celičký měsíc.

Rovněž jsem v Praze nenašel biograf, kde by se promítala Menzlova novinka Obsluhoval jsem anglického krále. Tu v návštěvnosti – když je náhodou možnost, kde navštěvovat – přetrumfl film Vratné lahve Svěráků, otce a syna. V červnu do kin přišlo 15 premiér, z toho jen dvě české.

Jiné všelijaké scény, představení, radovánky. Například od dávného roku 1969 se každý měsíc, s letní přestávkou, konají večery šansonů, se zpěvy a slovy, nikoliv však s tanci. U piana muzikant skladatel Milan Jíra, u mikrofonu výborný zpěvák a překladatel Rudolf Pellar, občas přijde recitovat Ilja Racek. Proslulý nestor novinář Jan Petránek si mě vždy v červnu přitáhne na podium jako exota k popovídání o světě. Tentokrát to byla zejména Patagonie a tučňáci, kteří nás pozemšťany pokládají rovněž za tučňáky, leč značného vzrůstu. Velikánské horko panovalo onen večer a přesto v Deylově akademii na Maltézském náměstí nebyla ani jedna židle prázdná. Na jedné seděla Marie Drahokoupilová, hlavní představitelka filmu podle Škvoreckého, vbrzku zakázaného románu Lvíče - ona hrdinka slečna Stříbrná, stále tuze půvabná dáma.

Plejáda kulturních příležitostí mě též obohatila seznamovat se s částmi Prahy, kam bych neměl důvod zavítat. Koncert nepochybně zázračného jazzmana Jiřího Stivína mě přivedl do Holešovic na osmnácté poschodí ultramoderních LIGHTHOUSE VLTAVA WATERFRONT TOWERS s výhledem na změny, nečekaný rozmach metropole.

Pramálo času pak zbývalo na koncerty, galerie, výstavy. Stihnul jsem pouze výstavu tvorby Jindřicha Štýrského a Jana Zrzavého. Pozor na pondělky - to bývá všude zavřeno.

Na rozdíl od loňského roku, kdy volební vřava nutila sedět u televize, tentokrát mou jedinou výjimkou byl zážitek s programem, nazvaným „Uvolněte se prosím“. Herec Ivan Kraus si pozve pár hostů k popovídání a tentokrát to byl i někdejší estébácko-kágébácký kádr Karel Koecher, s nímž jsem se kdysi letmo potkal v New Yorku a teď několikrát v Praze, zejména na večerech Salonu kritického myšlení. Tam tento exšpion, Američany lapený, vězněný a posléze vyměněný za Anatolije Ščaranského, docházel a tiše naslouchal. Koecher, kdysi proslulý postelový šampión, absolvent přemnoha skupináčů, záviděníhodný Herkules, se teď až nápadně podobá Václavu Klausovi, poněkud v křehkém až vychrtlém provedení: stejný knírek, táž vizáž. A vlastně i totéž někdejší zaměstnání v Prognostickém ústavu, napřed za bolševiků a po sametu tamtéž, dokud se jeho špionského zásluhy příliš neprovalily. Ač se mu nikdy nepodařilo proniknout do CIA jako regulérní zaměstnanec, přece jen zásluhy měl, například na smrti sovětského, pro Američany pracujícího diplomata Alexantra Gorodnika.

V Praze při příležitosti velikánských oslav kulatých narozenin jednoho literáta, příslušně již rozjařen, jsem se Koechera zeptal nikoliv oklikou „Poslyšte, nepřipadáte si teď jako trochu blbej?“ Drzý dotaz jsem rozkošatil povzdychem, jaký je to asi pocit kdysi sloužit režimu, který se tak parádně rozklížil. Osočený se ale neurazil, facku mi nevrazil, a trpělivě přednesl svou racionalizaci, jíž častým opakování snad i věří: že službou Sovětskému svazu on to tam de facto rozkládal. Byl podpůrcem, prosazovatelem potřebných reforem v socialistickém táboře, ve prospěch Gorbačovovy perestrojky již i před Gorbačovem.

Případný zájemce o Koecherovu nejposlednější verzi nechť ho vyhledá v Dolních Břežanech, Slunečná ulice.

Několikrát jsem byl pozván do televize a též se dostavil před mikrofon v pražském rozhlase. Tam, stejně jako na právnické fakultě a v jiných budovách značné velikosti, funguje výtah v neustálém pohybu, do něhož nutno správně naskočit a pak vyskočit. Též jsem to zažil ve Frankfurtu na hlavním velitelství U.S. Army, v bývalém centru neblahé firmy I. G. Farben, kde jsem se vyskytoval až do své emigrace v zámoří. Zařízení nám známé jako paternoster, nikoliv jako mater nostra, femininum.

S obtížemi jsem se snažil vynález vysvětlit inteligentní Angličance. Rovněž jsem selhal s pokusem seznámit ji s jiným, výsostně českým vynálezem, příspěvkem světové civilizaci – totiž proslulým, přemnoho zdí zdobícím kosočtverečkem. Jakkoliv jsem se snažil lingvisticky, obrazně i geometricky a gynekologicky, dcera Albionu nechápala.

K pokusu o osvětu došlo ve slovenském domě s restaurací, kam mě odvedli Jiří Labus a Oldřich Kaiser, toto proslulé duo kumštýřů, hned po jejich brilantním představení Don Quijote v blízkém divadle Kalich. Angličanku jsme chtěli seznámit s haluškami, proslulou krmí bratrského národa. Jenže číšnice nevyhověla – nevěděla, co že vůbec máme na mysli. Kaiser se pokusil o pomoc přesunem do perfektní slovenštiny a ani to nepomohlo. Tolik se nám národy osamostatnily, odcizily.

Slíbil jsem synáčkovi umožnit návštěvu barrandovských studií, leč nepovedlo se. Američané je prý měli stoprocentně propachtované a vetřelce tam nepouštěli.

Měli jsme ale k dispozici rozmáhající se studia ve Vysočanech, v prostorách kdysi socialismus mohutně budujícího kolosu ČKD. Dorazili jsme do Kolbenovy ulice, kilometry dlouhé, řada vjezdů s hlídači, dlouze bloudíme, kolem plno filmařských aktivit. Skupina asi dvaceti černochů, spolu mluvili česky. Rozstřílený mercedes – aha, zde aby se tvořilo akční drama.

Konečně jsme dorazili na správnou adresu, kde probíhalo natáčení populárního, několik let již trvajícího televizního seriálu. Napočítal jsem tucet interiérů, které tam měli k dispozici. Ptal jsem se režiséra, jak dlouho že jim trvá vytvořit jedno pokračování a dozvěděl se, že ta hodinka se dá zdárně natočit za dva dny.

Jinou zkušenost jsem získal na Kavčích horách při tvorbě jiného seriálu, v němž režisér perfekcionista opakoval záběr sedmkrát a pro každou epizodu tam měli naplánováno jedenáct a půl dne. Což by tedy znamenalo denní kvótu pouhých zhruba pěti minut hotového materiálu. Když pak v terénu, produkce se třeba zrychlí – nebo zpomalí. Exteriéry se natáčely v západočeské obci Úterý na mém někdejším okrese Stříbro. V onom Úterý kdysi též vznikal film Městečko na dlani dle Drdova děje.

Jako již v loňském roce jsem doprovázel Martina Dejdara na rezidenci amerického velvyslance, do náramných prostorů bývalého Petschkova paláce, ten den k dispozici vítězným finalistům v soutěži napsat esej v angličtině, tentokrát na téma SILENCE - meditace o tichu.

Opakovala se zkušenost o převaze tvůrčí potence dívek. Například v kategorii seniorů (19 až 26 let) znovu zazářily seniorky. Získaly čtyři ceny z pěti. A jako úplně nejlepší se umístnila Taťána Hořavová ze Slovenska, z obce Sušany.

Jako obvykle, Dejdar si mistrně počínal v roli Master of Ceremonies. Hezky jsem si popovídal s velvyslancem Richardem W. Graberem a též se dozvěděl, že slavná Shirley Temple, jedna z jeho předchůdkyň ve funkci, tehdy ještě ve zkomírající Jakešově době, rána po Praze joggovala v tričku s písmeny STB, k notnému popuzení normalizátorů. A že by snad provokace z její strany? Vždyť to přece jsou iniciálky jejího jména - Shirley Temple Black.

Projíždím západními Čechami, podél silnice stromy obsypané lahodnými třešněmi. Zastavuji, abych okusil a jsem tam jediný, kdo se dopouští polního pychu či jak se správně říká takovému provinění. A přitom se tvrdí, že jsme národ náruživě zlodějský, s výkonem, potvrzovaným smutnými statistikami. Ukažte mi někoho, jemuž se nikdo do chaty či automobilu nevloupal a případně ho se vším všudy ukradl.

Mířím na Rokycansko do vísky tak mrňavé, že autoatlas se nenamáhá ji zaznamenat. Vždy jsem ji ale našel – před ní na návrší stál úspěšně se rozpadávající státní statek, na němž se v blátě mátožně pohybovalo pár individuí neurčitého etnického původu. Teď již ale zmizela individua, zmizel statek. Končina do pořádné délky přetvořena v golfové hřiště, s klubem a parkovištěm, řadou nablyštěných neukradených mercedesů. Po svazích na golfových vozíčcích (500 Kč na den pro členy klubu, hosté platí víc) popojížděli spokojení tvorové, hovící si v sametových podmínkách. Tento druh potěšení, až provokativně buržoazní pro můj plebejský vkus, jsem si nikdy neoblíbil. Nicméně musím připustit, že tamější krajinu a ekonomii to změnilo k lepšímu, snadno k vidění.

Národ ovšem remcá, kritizuje, je nespokojen – však to jsou Češi. Sice neexistuje druh zboží, na nějž by se muselo čekat ve frontě, máme supermarketů, hypermarketů habaděj, ale jen se podívejte, jak je to tady jimi přesaturováno, nejeden z nich udělá bankrot. Začíná se žít na úvěr, užij si dnes a plať později, rozlézá se tento amerikánský zlozvyk, veřejnost se důkladně zadlužuje.

Nezaměstnanost ale klesá, je teď ta nejnižší za posledních téměř deset let. „Uchazeči o práci si dnes mohou zaměstnavatele vybírat,“ oznamuje titulek v Lidových novinách (9. 6. 2007) a pod ním ještě větší titulek s palcovými písmeny NEJSOU LIDI, STĚŽUJÍ SI ČESKÉ FIRMY. „Chybí lidé jak na manažerských postech, tak u dělnických profesí,“ potvrzuje personální ředitel Škody Auto. Zájem je i o nekvalifikované pracovní síly. Především malé firmy si musí potenciální zájemce předcházet různými variantami lákadel. Nájemce autodílny, kterou kdysi vlastnil můj otec, si právem stěžuje, že lidé, ochotní stát se automechaniky, zvládnout jakékoliv řemeslo, jsou vesměs nesehnatelní. Klesající počet zájemců o jakoukoliv práci aspoň z části způsobuje přespříliš štědrá sociální politika státu s poskytovaním požitků osobám, užívajících si svého lidského práva na nicnedělání, za něž dřív hrozil paragraf s obviněním z parazitismu. Též lze slyšet stesky, že zaměstnat někoho na černo je stále obtížnější. Nejedna firma se rozhlíží po pracovních silách v zahraničí, ty sem přivézt. Ještě je někdo ochoten si vzpomenout na někdejší nejhlasitější trumf bolševiků o plné zaměstnanosti jako důkazu superiority jejich receptu při zavádění univerzálního blaha na světě?

„Co ale říkáš těm našim aférám, skandálům – ty přece nebývaly,“ obořil se na mne domorodec, nakvašený mým vesměs optimistickým hodnocením stavu věcí.

Martin Komárek, komentátor Mladé fronty Dnes přednesl (11. 6. 2007) ČESKÝ SKANDÁLNÍK s podtitulkem „aneb Průvodce spiknutími, defraudacemi a nevěrami v politice od Bartončíka po Čunka.“ Autor skandály různě třídí, na politické a hospodářské, bytové a nebytové, vážné a třeba i legrační. Z oblasti afér předvolebních na mysl přijde hned ta první v roce 1990 s odhalením Josefa Bartončíka, tehdejší hlavy lidovců, z jeho estébáckých konexí, které vehementně popíral a pak pod vahou důkazů je musel přiznat a s infarktem končil kariéru. Národ též obdařila aféra bamberská, pletky Miloše Zemana s několika Čechošvýcary, z nichž ten nejviditelnější jménem Vízek zmizel z dohledu v psychiatrické léčebně. Občané též měli příležitost okusit surrealistickou mystérii s financováním Klausovy strany, jednak nemajetným bezzemkem z ostrova Mauritius, jednak již několik let pohřbeným Maďarem. A před rokem se do českého veřejného povědomí vyhoupl Paroubkův kamarád Václav Kočka, nejvyšší ředitel pražských kolotočů.

Případ Krausova ghanského kakaa, Čermákova mercedesu, Mackova knižního velkoobchodu, vydírání správce vládního zámečku ve Štiříně spolupracovníky tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana, osobně se proslavivšího demolicí tří automobilů na parkovišti před Sněmovnou. Poslanci alkoholici Kott, Šich, smilníci Macek, Březina, Bašta. Jan Kalvoda si přivlastňoval neexistující doktorát, Antonín Baudyš, bývalý ministr národní obrany, se na letadle málem sestřelil a posléze obživu našel v astrologii.

A pak tu máme aféry bytové: Stanislava Grosse připravila o funkci premiéra v jeho tak mladičkém věku, problém s bydlením mají i pravicoví politici Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek, premiér Mirek Topolánek a teď nejčerstvěji i jeho místopředseda Jiří Čunek.

Ano, dřív se o nepravostech nepsalo, aniž takové mlčení bylo důkazem jejich neexistence – tolik a víc jsem odpověděl již zmíněnému rozkacenému občanovi.

Na Západočeské univerzitě v mé rodné Plzni mě zaujal nepěkný případ plagiátorství Ivo Budila, antropologa, současného tam prorektora, a zejména pak reakce školy a jejího rektora Josefa Průši. Ten prohlásil, že chyba to sice byla (prezentovat cizí text jako vlastní), aniž ji označil přímo za plagiátorství. Dodal, že „celá záležitost je velmi nepříjemná. Dokonce urychlila práce na etickém kodexu univerzity“ (MfD, 1. 6. 2007).

Smutný stav věcí. O to víc jsem ocenil stanovisko Miloslava Petruska, profesora Karlovy univerzity, kritizujícího vedení Západočeské univerzity bagatelizovat tak očividný případ plagiátorství jako „drobné pochybení.“ Duch starých časů zřejmě ještě zcela neodvanul. Petrusek se zmiňuje o své zkušenosti v roce 1985, kdy jako knihovník pověřený evidencí diplomových prací zjistil, že vedoucí katedry sociologie UK dal svým politickým oblíbencům svá vlastní skripta, ti je opsali a jemu předložili jako diplomové práce. Petrusek: „Když jsem na tuto hanebnost (zneužití služebního postavení a podvod) písemně upozornil, obdržel jsem po dvou urgencích od tehdejšího děkana odpověď v podobě otázky - jaké politické pohnutky vás vedou k tomu, že špiníte dobré jméno poctivého a čestného soudruha?“ (LN, 21. 6. 2007)

Přece jen jsme od té doby už někam lepším směrem pokročili.

Nějaké mouchy na českém zrcadle lze ovšem stále nalézat. Koupil jsem kartičku, oživil mobil, který ale platbu 550 Kč odmítal zaznamenat. Nezbylo než dojít do specializovaného centra firmy, kde mi sice vyhověli, ale až jsem si tam musel odseděl hodinu čekání v řadě. Též mě netěšilo, že v supermarketech se spoustou zákaznictva většina přepážek, kde za zboží zaplatit, zůstává zavřená, takže aby občan mrhal čas ve zbytečných frontách, jimž už snad rád byl odvykl. Na rohu Malostranského náměstí vidím u směnárny velký nápis ON SELL. Nedalo mi to a vešel jsem s upozorněním, že to má být ON SALE a že tak kardinální chyba spíš odradí zájemce, aby vstoupili a vyměňovali. Slečna u okénka mě odsekla ve smyslu, co že je mi toho, že ona to nepsala. Inu, mouchy, mušky nikoliv zlaté, nicméně zbytečné, naštěstí časem odstranitelné.

Za vážný problém ale považuji značně se rozevírající příjmové nůžky, až nebetyčně nemravné jejich disproporce. Profesorka Karlovy univerzity, mezinárodně uznávaná vědkyně, mi potvrdila, že její čistý měsíční příjem je osm tisíc korun, čili méně, než polovina průměrného platu v zemi. A v tomtéž týdnu se mi jedna advokátka zmínila o svém příjmu tří tisíc korun na hodinu činnosti.

Za momentálně největší existenční problém nikoliv nepodstatné části národa pokládám bytovou situaci, horentně vzrůstající nájemné, jež už dovede pozřít většinu příjmů domácnosti. Například v Praze 2, na Vinohradech, nynější průměrná výše nájemného – údajně 50 korun za čtvereční metr - má vyrůst až na 120 korun. Lidé s pevným platem, penzisté, si přece tak značné zvýšení nemohou dovolit. Musí se vystěhovat nebo umřít. Dochází k bezohlednému vypuzování málo výnosných nájemníků, ničení sousedských vazeb lidí, kteří ve společném domě žili třeba půl století.

Outsidera v pohodlné vzdálenosti v zámoří pak kruší až děsí příliš časté případy tolika lačných supů v našem údajně holubičím národě. V roli rozmáhajících, další majetky pohlcujících neurvalců, nejhanebněji údajně vynikají cizinci, příslušníci zejména italské a izraelské mafie. Neměl jsem ale dost příležitosti si takovou informaci ověřit.